„A je tam podnes?“ ptal se holub.

„Podnes,“ řekl střízlík. „Já tam mám tetičku, a ta mi o něm povídala. Prý se jenom posmívá kardašovořečickým vrabcům a povykuje: to prý je holá nuda a otrava, být vrabcem v Kardašově Řečici, ani tramvaj prý tam nemají jako v Dejvicích, ani tolik aut, ani hřiště Slavie a Sparty, no, dočista nic, a že ho ani nenapadne, aby umřel dlouhou chvílí v Kardašově Řečici, on že má pozvání na Riviéru a že jen čeká, až mu dojdou z Dejvic peníze. A tolik toho napovídal o Dejvicích a Riviéře, že i v Kardašově Řečici začali vrabci věřit, že by jim bylo jinde líp, a proto si už nehledí svého zobání a jen čimčarují a povykují a reptají, jako to dělají vrabci všude na světě, a říkají: „Všude jinde líp, líp, líp!“„

„Ba,“ ozvala se sejkorka, sedící v dřínovém keři, „jsou takoví divní ptáci. Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, žila jedna vlaštovka a ta se dočetla v novinách, že u nás se dělá všechno špatně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co všechno dovedou, a kdesi cosi. Tak si ta vlaštovka vzala do hlavy, že se do té Ameriky musí podívat. A jela tam.“ „Jak?“ zeptal se honem střízlík.

„To nevím,“ pravila sejkorka, „nejspíš po lodi. A třeba také po vzducholodi. To si mohla udělat na bříšku vzducholodi hnízdo neboli kabinu s takovým okýnkem, aby mohla vystrkovat hlavu a třeba i plivnout dolů. Zkrátka, za rok se zase vrátila a říkala, že byla v Americe a tam že je všechno jinačí než u nás, kdepak, to prý není srovnání, jaký tam je pokrok, například ani žádní skřivani prý tam nejsou, a domy prý jsou tam tak strašně vysoké, že kdyby měl vrabec na střeše hnízdo a z toho hnízda by mu vypadlo vajíčko, že by to vajíčko padalo tak dlouho, než by dopadlo, že by se z něho cestou vylíhl mladý vrabec a dorostl by a oženil by se a měl by hromadu dětí a zestárl by a umřel by v požehnaném věku, takže by dolů na chodník místo vrabčího vajíčka dopadl starý mrtvý vrabec. Tak vysoké domy prý tam jsou. A taky ta vlaštovka říkala, že v Americe se všechno staví z betonu a že ona se tomu naučila, ať jen prý se přijdou všechny vlaštovky podívat, že ona jim ukáže, jak se staví vlaštovčí hnízdo z betonu, a ne jen tak z bláta, jako to ty hloupé vlaštovky dělaly doposud. Tak se vám sletěly vlaštovky až z Mnichova Hradiště a Čáslavě a Přelouče, z Českého Brodu a z Nymburka, ba i ze Sobotky a Čelákovic, to bylo tolik vlaštovek, že pro ně lidi musili napnout sedmnáct tisíc tři sta čtyřicet devět metrů telefonního a telegrafního drátu, aby ty vlaštovky měly na čem sedět. A když byly všechny vlaštovky pohromadě, řekla ta amerikánská vlaštovka: „Tak dávejte, hoši a holky, pozor, jak se v Americe stavějí domy neboli hnízda z betonu. To se nejdřív nanosí hromádka cementu. Potom se nanosí hromádka písku. Pak se na to naleje voda a udělá se taková kaše, a z té kaše se staví moderní hnízdo. Ale když nemáte cement, tak si nebudete stavět hnízdo z betonu, ale jenom z malty. To se udělá kaše z vápna a písku, ale to vápno musí být zhašené. Nejdřív vám ukážu, jak se hasí vápno.“ To řekla a frnk, už letěla k novostavbě, co stavěli zedníci, pro nehašené vápno. Vzala zrnko vápna do zobáčku a frnk. už s ním letěla zpátky. Ale protože v zobáčku je vlhko, začalo se jí to vápno v puse hasit a syčet a pálit.

Vlaštovka se lekla, upustila to zrníčko vápna a vykřikla: „Tak, teď už víte, jak se hasí vápno. Jejdanečku, to pálí! Kryndypána, to štípe! Kruciturci jejejej šmankote ochochoch au lalala ouha krucinál jemine hu safra fujloty propánajána jemináčku ojej achich namoutě můj ty tondo uf panenko skákavá krucifagot ouvej mami ójejkote echech lidičky brrr krucipísek ujuj pro pánečka sakulente óhoho ajaj krutiputi, teda takhle se hasí vápno!“ Když ji ostatní vlaštovky slyšely tak tuze naříkat a lamentovat, ani nečekaly, co bude dál, zatřásly ocáskem a letěly domů. „To by tak hrálo,“ řekly si, „abychom si také tak spálily zobák!“ A proto si vlaštovky podnes stavějí hnízda z bláta, a ne z betonu, jak je tomu chtěla naučit ta vlaštovka z Ameriky. — Ale nic plátno, lidičky, teď musím letět nakupovat.“

„Kmotro sejkorko,“ ozvala se paní košová, „když už poletíte na trh, kupte mi tam kilo žížal, ale pěkných dlouhých, já na to dnes nemám pokdy, protože musím učit lítat své děti.“

„To vám, sousedko, ráda udělám,“ řekla sejkorka. „To já, má zlatá, vím, co to dá práce, naučit děti slušně lítat.“

„A že nevíte,“ řekl špaček na bříze, „kdo naučil nás ptáky lítat? Tak já vám to povím, já to mám od karlštejnského havrana, co sem tehdy přilít, když byly ty velké mrazy. Ten havran je už sto let starý a slyšel to od svého dědečka, kterému to říkal jeho pradědeček, který to měl od prastrýčka své babičky z maminčiny strany, takže to je svatosvatá pravda. Teda jak víte, někdy v noci je vidět, jak padá hvězda. Ale některá ta padající hvězda není žádná hvězda, je to zlaté andělí vejce. A protože to vejce padá až z nebe, rozžhaví se tím velkým pádem a svítí jako oheň. A to je svatosvatá pravda, protože mně to říkal ten karlštejnský havran. Jenže lidé těm andělím vejcím říkají jaksi jinak, nějak jako metr nebo montér, mentor anebo motor či jak.“

„Meteory,“ řekl kos.

„Tak,“ souhlasil špaček. „A tehdy ještě ptáci neuměli lítat, ale běhali po zemi jako slepice. A když viděli padat z nebe takové andělí vejce, řekli si, že by je chtěli vysedět, aby viděli, co se z něho vylíhne za ptáka. A to je opravdická pravda, protože to tak říkal ten havran. Jednou za večera zrovna o tom hovořili, když docela blízko za lesem bums! spadlo z nebe zlaté a zářící vejce, jen to svištělo. Tu se tam všichni rozběhli, nejvíc vpředu čáp, protože má nejdelší nohy. A čáp to zlaté vejce našel a vzal je do rukou, ale ono bylo tím pádem celé žhavé, takže si čáp popálil obě ručičky, ale přece jen donesl to řeřavé vajíčko mezi ptáky. Potom honem hups! skočil do vody, aby si ochladil popálené ručičky. Proto se od té doby čápi brodí ve vodě, aby si chladili párátky. To mně povídal ten havran.“

„A co povídal dál?“ ptal se střízlík.

„Potom,“ pokračoval špaček, „se přikolíbala divoká husa, aby to horoucí vejce vyseděla. Ale to vejce bylo ještě celé žhavé, takže si husa popálila bříško a musela skočit do rybníka, aby si to bříško ochladila. Proto husy podnes plavou bříškem na vodě. A pak přišel jeden ptáček za druhým a sedl si na to andělí vejce, aby je vyseděl.“

„Střízlík taky?“ ptal se střízlík.

„Taky,“ řekl špaček. „Všichni ptáci na světě na tom vejci seděli, aby je vyseděli. Jenom když řekli slepici, že je na ní řada, aby šla sedět, povídala slepice: „Jak? Jak? Copak, copak, copak, mám na to kdy? Já musím zobat. Kdepak, kdepak! To to to tak! To bych byla hlupák.“ A nešla vysedět andělí vejce. A když se všichni práci na tom zlatém vejci vystřídali, vyklubal se z něho boží anděl. A když se vylíhl, nezačal zobat ani pípat jako jiní ptáci, ale letěl rovnou k nebi a zpíval Aleluja Hosana. Potom řekl: „Ptáčkové, co vám mám za vaši lásku dát, že jste mě vyseděli? Za to budete ode dneška lítat jako andělé.

Helejte, to musíte takhle zamávat křídly a šups, už to letí. Tak pozor: jedna, dvě, tři!“ A když řekl „tři“, začali všichni ptáci lítat a lítají až podnes. Jen slepice neumí lítat, protože nechtěla sedět na andělím vejci. A to všechno je svatá pravda, protože to tak povídal karlštejnský havran.“

„Tak pozor,“ řekl kos. „Jedna, dvě, tři!“ A tu všichni ptáčci potřásli ocáskem, mávli křídly a vzletěli, každý za svým zpěvem a svým živobytím, jak je tomu naučil boží anděl.

Lidové noviny 8. 6. 1930