“To jsou černošské pověry,” prohlásil kapitán s žoviální převahou vzdělaného muže. “Vědecky je to nesmysl. Čert přece nemůže žít ve vodě. Co by tam dělal? Nesmíš dát na tlachy domorodců, hochu. Někdo dal tomu zálivu jméno Čertův záliv, a od té doby se ho Batakové bojí. Tak je to,” děl kapitán a uhodil tlustou dlaní do stolu. “Nic tam není, chlapče, to je přece vědecky jasné.”

“Je, pane,” souhlasil kříženec, který chodil do školy v Badjoengu. “Ale žádný rozumný člověk nemá co hledat v Devil Bay.”

Kapitán J. van Toch zrudl. “Co?” rozkřikl se. “Ty špinavý Kubu, ty si myslíš, že se budu bát tvých čertů? A to se podíváme,” řekl, vstávaje v celé mohutnosti svých poctivých dvou set liber. “Já tady s tebou nebudu mařit svůj čas, když mám na starosti business. Ale to si pamatuj: v holandských koloniích žádní čerti nejsou; jsou-li nějací, tedy ve francouzských. Tam by mohli být. A teď mně zavolej starostu tady toho zatraceného kampongu.”

Řečeného hodnostáře nebylo nutno dlouho hledat; seděl na bobku vedle míšencova krámu a žvýkal cukrovou třtinu. Byl to nahý starší pán, ale daleko hubenější, než bývají starostové v Evropě. Kousek za ním, se zachováním náležité distance, seděla na bobku celá vesnice i s ženami a dětmi, zřejmě čekajíc, že bude filmována.

“Tak poslyš, hochu,” oslovil ho kapitán van Toch malajsky (mohl jej oslovit také holandsky nebo anglicky, neboť ctihodný. starý Batak neuměl slovo malajsky a celou řeč kapitánovu musel tlumočit do batačtiny kříženec mezi Kubu a Portugalcem; ale z nějakých důvodů považoval kapitán malajštinu za vhodnější). “Tak poslyš, hochu, já bych potřeboval několik velkých, silných, statečných chlapíků, aby šli se mnou na lov. Rozumíš, na lov.”

Míšenec to přeložil a starosta kýval hlavou, že jako rozumí; načež se obrátil k širšímu auditoriu a měl k němu řeč provázenou zřejmým úspěchem.

“Náčelník říká,” tlumočil míšenec, “že celá vesnice půjde s tuanem kapitánem na lov, kam bude tuan chtít.”

“Tak vidíš. Řekni jim teda, že půjdeme lovit škeble do Devil Bay.”

Následovalo asi čtvrthodinné rozčilené rokování, na kterém měla podíl celá vesnice, zejména staré ženy. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. “Říkají, pane, že do Devil Bay se nemůže jít.”

Kapitán počal rudnout. “A proč ne?”

Míšenec krčil rameny. “Protože tam jsou tapa-tapa. Čerti, pane.”

Kapitán počal nabíhat do fialova. “Tak jim řekni, když nepůjdou… že jim vyrazím všechny zuby… že jim utrhám uši… že je pověsím… a že jim spálím ten zavšivený kampong, rozumíš?”

Míšenec to poctivě přeložil, načež opět následovala delší živá porada. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. “Říkají, pane, že si půjdou stěžovat do Padangu na policii, že jim tuan vyhrožoval. Na to prý jsou paragrafy. Starosta říká, že to tak nenechá.”

Kapitán J. van Toch počal modrat. “Tak mu řekni,” zařval, “že je…” A mluvil bez oddechu dobrých jedenáct minut.

Míšenec to přeložil, pokud mu stačila zásoba slov; a po nové, dlouhé sice, ale věcné úradě Bataků tlumočil kapitánovi. “Říkají, pane, že by tedy byli ochotni upustit od soudního stíhání, zaplatí-li tuan kapitán pokutu do rukou místních úřadů. Prý,” zaváhal, “dvě stě rupií; ale to je trochu mnoho, pane. Nabídněte jim pět.”

Barva kapitána van Tocha se počala rozpadat v brunátné skvrny. Nejprve nabízel vyvraždění všech Bataků na světě, potom slevil na tři sta kopanců a konečně by se byl spokojil s tím, že vycpe starostu pro koloniální muzeum v Amsterodamu; naproti tomu Batakové šli ze dvou set rupií na železnou pumpu s kolem a nakonec setrvali na tom, aby kapitán dal starostovi z titulu pokuty benzínový zapalovač. (“Dejte jim to, pane,” domlouval kříženec mezi Kubu a Portugalcem, “já mám tři zapalovače na skladě, ale bez knotu.”) Takto byl obnoven mír na Tana Masa; ale kapitán J. van Toch věděl, že nyní je v sázce prestiž bílé rasy.

Odpoledne odrazil od holandské lodi Kandong Bandoeng člun, ve kterém byli přítomni zvláště: kapitán J. van Toch, Švéd Jensen, Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva sinhálští lovci perel. Člun zamířil rovnou k zátoce Devil Bay. – Ve tři hodiny, když nastával vrchol odlivu, stál kapitán na břehu, člun křižoval asi sto metrů od pobřeží, aby dával pozor na žraloky, a oba sinhálští potápěči čekali s noži v ruce na znamení, aby skočili do vody.

“Tak, teď ty,” kázal kapitán tomu delšímu naháči. Sinhálec skočil do vody, brodil se několik kroků a pak se propadl. Kapitán se díval na hodinky.

Za čtyři minuty a dvacet vteřin se vynořila asi šedesát metrů vlevo hnědá hlava; s podivným, zoufalým a přitom paralyzovaným chvatem se drápal Sinhálec na balvany, v jedné ruce nůž na odřezávání škeblí, v druhé ruce škebli perlorodky.

Kapitán se zamračil. “No, co je?” řekl ostře.

Sinhálec ještě pořád klouzal po balvanech, hlasitě se zajíkaje hrůzou.

“Co se stalo?” křičel kapitán.

“Sáhib, sáhib,” vypravil ze sebe Sinhálec a klesl na břehu sípavě vydechuje. “Sáhib… sáhib…”

“Žraloci?”

“Djins,” zaúpěl Sinhálec. “Čerti, pane. Tisíce, tisíce čertů!” Zarýval si pěsti do očí. “Samí čerti, pane!”

“Ukaž tu škebli,” kázal kapitán a otevřel ji nožem. Byla v ní malá, čistá perlička. “A víc jsi toho nenašel?”

Sinhálec vyňal ještě tři škeble z pytlíku, který měl pověšen na krku. “Jsou tam škeble, pane, ale ti čerti je hlídají… Dívali se na mne, když jsem je odřezával…” Jeho chundelaté vlasy se naježily úděsem. “Sáhib, tady ne!”

Kapitán otevřel škeble; dvě byly prázdné a ve třetí byla perla jako hrách, kulatá jako kapka rtuti. Kapitán van Toch se díval střídavě na perlu a na Sinhálce zhrouceného na zemi.

“Ty,” řekl váhavě, “nechtěl bys tam skočit ještě jednou?”

Sinhálec beze slova zavrtěl hlavou.

Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit; ale k svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce: “Neboj se, chlapče. A jak vypadají ti… čerti?”

“Jako malé děti,” vydechl Sinhálec. “Mají ocas, pane, a jsou takhle vysocí,” ukázal asi metr dvacet od země. “Stáli kolem mne a dívali se, co tam dělám… byl jich takový kruh…” Sinhálec se roztřásl. “Sáhib, sáhib, tady ne!”

Kapitán van Toch přemýšlel. “A co, mrkají spodními víčky nebo jak?”

“Nevím, pane,” chraptěl Sinhálec. “Je jich tam… deset tisíc!”

Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci; stál asi sto padesát metrů dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou; pravda, když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na svá vlastní ramena. Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sinhálec skočil do vody. Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil, drápaje se na balvany klouzajícíma rukama.

“Tak polez,” křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám; člověk by nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat. V posledním okamžiku zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody. Potom ho položil na balvan a utíral si pot. Sinhálec ležel bez hnutí; měl jeden bérec odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl celý. Kapitán mu nadzvedl víčko; bylo vidět jenom bělmo očí zvrácených v sloup. Neměl škeblí ani nože.

V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu. “Pane,” volal Švéd Jensen, “jsou tu žraloci. Budete lovit dál?”

“Ne,” řekl kapitán. “Pojeďte sem sebrat ty dva.”

“Podívejte se, pane,” upozorňoval Jensen, když se vraceli k lodi, “jak je tady najednou mělko. To jde odtud rovně až ke břehu,” ukazoval šťouchaje veslem do vody. “Jako by tu byla pod vodou nějaká hráz.”

Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě; seděl s koleny pod bradou a třásl se na celém těle. Kapitán poslal lidi pryč a sedl si zeširoka rozkročen.

“Tak ven s tím,” řekl. “Cos tam viděl?”

“Džiny, sáhib,” šeptal malý Sinhálec; nyní se mu počala chvět i oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí kůže.

Kapitán van Toch zachrchlal. “A… jak vypadají?”

“Jako… jako…” V očích Sinhálcových se zase začal ukazovat proužek bělma. Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou hbitostí zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho přivedl k sobě.