«Americký vědec-etolog John Calhoun provedl v 60. a 70. letech 20. století v USA řadu udivujících experimentů. Experimenty prováděl na myších, ačkoliv jeho cílem byla předpověď budoucnosti lidské společnosti. Ve výsledku mnohočetných experimentů s koloniemi hlodavců Calhoun zformuloval nový termín, „chování zkázy“ (behavioral sink), značící předchod k destruktivnímu chování a deviantnímu chování v podmínkách přemnožení. Svými výzkumy John Calhoun získal v 70. letech určitý věhlas, protože mnozí lidé v západních zemích, prožívajících po válce populační boom, se začalo zamýšlet na vlivem přelidnění na společenské instituty a na každého člověka zvlášť. Svůj nejznámější experiment, jež přinutil zamyslet se nad budoucností celé pokolení

[3]

, provedl v roce 1972 spolu s Národním institutem psychického zdraví (NIMH). Cílem experimentu „Vesmír-25“ byla analýza vlivu hustoty populace na vzory chování hlodavců.

Calhoun vybudoval v laboratorních podmínkách skutečný ráj pro myši. Byl vytvořen prostor rozměry 2x2 metry a vysoký 1,5 metru, odkud se myši nemohly dostat. Uvnitř kolonie byla udržována stálá teplota vhodná pro myši, byl zajišťován dostatek vody a jídla, byly vytvořeny podmínky pro stavbu hnízd pro samice. Každý týden byla kolonie čištěna a udržována ve stálé čistotě, byla zajištěna všechna nutná bezpečnostní opatření: zamezení přístupu dravců do prostoru, veterinární kontrolou se vylučovala možnost vzniku rozsáhlých infekcí. Myši byly pod stálým dohledem veterinářů, stav jejich zdraví byl neustále monitorován. Systém dopravy vody a jídla byl tak promyšlen, že mohl najednou podporovat krmení a napájení 6000 myší, aniž by se jediná z nich setkala s problémy. Prostoru pro myši byl také dostatek, první problémy s nedostatkem prostoru mohli vzniknout až při populaci nad 3840 myší. Takové velikosti populace nikdy nedosáhla, největší velikost byla zaznamenána na úrovni 2200 myší.

Experiment startoval okamžikem umístění čtyř párů zdravých myší do prostoru, které potřebovaly velmi málo času na rozkoukání se, rozdělení teritoria a nastartování exponenciálního množení. Období osvojování nazval Calhoun fází „A“, ale okamžikem narození prvního mláděte začala fáze „B“. To byla fáze exponenciálního růstu velikosti populace v kolonii za ideálních podmínek. Během této fáze se počet myší zdvojnásoboval každých 55 dní. Počínaje 315. dne od počátku experimentu, tempo růstu se zpomalilo a počet myší se nyní dvojnásoboval každých 145 dní, což znamenalo vstup do třetí fáze, „C“. V ten okamžik žilo v kolonii asi 600 myší, zformovala se určitá  hierarchie a sociální život. Fyzicky začalo být méně místa, než na začátku.

Objevila se kategorie „vyvrhelů“, které vyháněli do centra kolonie, často se stávali oběťmi agrese. Odlišist skupinu „odmítnutých“ bylo možné podle ohryzaných chvostů, vykousané srsti a stop krve na těle. „Odmítnutí“ se skládali především z mladých jedinců, kteří si nenašli v myší hierarchii sociální roli. Problém absence vhodných sociálních rolí byl způsoben tím, že v ideálních podmínkách žily myši dlouho a staré myši neuvolňovaly místa pro mladé jedince. Proto často agrese byla namířena na mladá pokolení jedinců, rodících se v kolonii. Po odmítnutí se samci psychicky zlomili, projevovali méně agrese, nechtěli bránit své březí samice a plnit libovolné sociální role. Ačkoliv periodicky napadali buďto jiné jedince ze společnosti „odmítnutých“, nebo libovolné ostatní myši. Samice, připravující se k vrhu, se stávaly stále více nervózními, protože v důsledku pasivity ostatních samců se stávaly méně chráněné od náhodných útoků. Ve výsledky začaly agresivity projevovat samotné samice, často bojovaly, bránily potomstvo. Ale agrese byla paradoxně namířena nejen na okolí, nemenší agresivita byla přítomna ve vztahu k vlastním mláďatům. Samice často svá mláďata zabíjely a navštěvovaly vrchní hnízda, kde se stávaly samotářkami odmítajícími rozmnožování. V důsledku toho značně spadla porodnost a úmrtnost mláďat dosáhla významnách hodnot.

Brzy začala poslední fáze existence myšího ráje – fáze „D“ neboli fáze smrti, jak ji nazval John Calhoun. Symbolem této fáze se stala nová kategorie myší, kterou Calhoun nazval „krasavci“. Patřili k ní samci, projevující necharakterní chování pro druh, odmítající bojovat a soupeřit o samice a území, neprojevující žádnou touhu po páření, klonící se k pasivnímu chování. „Krasavci“ jen jedli, pili, spali a čistili svůj kožich, vyhýbali se konfliktům a plnění libovolných sociálních funkcí. Název získali proto, že na rozdíl od většiny ostatních obyvatelů kolonie na jejich tělech nebyly stopy tvrdých bitev, šrámů a vydrápané srsti, jejich narcisizmus se stal legendárním. Výzkumníky ohromila absence u „krasavců“ zájmu o páření a rozmnožování, v poslední generaci byli „krasavci“ a samci-samotáři, odmítající se rozmnožovat a schovávající se v horní části kolonie, v drtivé většině.

Průměrné stáří myší v posledním stádiu existence myšího ráje dělalo 776 dní, což je o 200 dní více než horní hranice reproduktivního věku. Úmrtnost mláďat dělala 100%, množství březích myší se stalo minimálním a poté kleslo na nulu. Vymírající myši praktikovaly homosexualitu, deviantní a neodůvodněně agresivní chování v podmínkách přebytku životně nutných zdrojů. Vzkvétal kanibalizmus, samice odmítaly vychovávat mláďata a zabíjely je. Myši prudce vymíraly a v 1780 den od začátku experimentu zemřel poslední obyvatel „myšího ráje“.

Předvídaje podobnou katastrofu, J.Calhoun s pomocí kolegy provedl řadu experimentů v třetí fázi smrti. Z „ráje“ bylo vzato několik malých skupin myší a přesídleno do stejně ideálních podmínek, ale ještě za podmínky minimální hustoty populace a neohraničeného svobodného prostoru. „Krasavcům“ a samcům-samotářům byly vytvořeny podmínky, při kterých se první 4 páry myší na začátku experimentu začaly exponenciálně množit a vytvářet sociální strukturu. Ale k údivu vědců, „krasavci“ a samotáři své chování nezměnili, odmítli se pářit, rozmnožovat a plnit sociální funkce, spojené s reprodukcí. Ve výsledku se neobjevila březost a myši zemřely stářím. Podobné výsledky byly pozorovány ve všech přesídlených skupinách. Ve výsledky všechny zkoumané skupiny vymřely, ačkoliv se nacházely v ideálních podmínkách.

John Calhoun vytvořil podle výsledků experimentu teorii dvou smrtí. „první smrt“ je smrtí ducha. Když novorození jedinci nenacházeli místo v sociální hierarchii „myšího ráje“, vznikl nedostatek sociálních rolí v ideálních podmínkách s neograničenými zdroji, vznikla otevřená konfrontace dospělých a mladých myší, zvýšila se úroveň nemotivované agrese. Rostoucí hustota populace, zvýšení úrovně fyzického kontaktu, to vše podle mínění Calhouna vedlo k objevení se jedinců, schopných jen základnímu chování. V podmínkách ideálního světa, bezpečí, při hojnosti vody a potravy, absenci dravců, většina jedinců jen jedli, pili, spali, starali se o sebe. Myš je prostý živočich, nejsložitější chování pro ni je proces starání se o samici, rozmnožování a starání se o potomstvo, obrana území a mláďat, účast v hierarchických sociálních skupinách. Od všeho výše uvedeného se psychicky zlomené myši odkázaly. Calhoun nazývá podobné odmítnutí složitých programů chování „první smrtí“ neboli „smrtí ducha“. Po nastoupení první smrti je fyzická smrt („druhá smrt“ v terminologii Calhouna) nevyhnutelná a je jen otázkou času. V důsledku „první smrti“ značné části kolonie je populace celé kolonie odsouzena k vymření dokonce v podmínkách „ráje“.

Jednou se Calhouna zeptali na příčiny objevení se skupiny „krasavců“. Calhoun provedl přímou analogii s člověkem, vysvětlujíc, že klíčový rys člověka, jeho přirozený osud je žít v podmínkách tlaku, napětí a stresu. Myši, které odmítly bojovat, vybraly si nesnesitelnou lehkost bytí, se proměnily v autistické „krasavce“, schopné jen těch nejprimitivnějších činností, jezení a spaní. Od všeho složitého a vyžadujícího napětí se „krasavci“ odkazovali a v principu se stali neschopnými takového složitějšího chování. Calhoun dělal paralely s mnoha současnými mladými muži, schopných jen rutinných každodenních činností pro podporu fyziologického života, ale už s zemřelým duchem. Což se projevuje ve ztrátě kreativity, schopnosti překonávat překážky a hlavně, nacházet se pod tlakem. Odmítnutí přijetí různých výzev, útěk před napětím, před životem plným boje a překonávání – to je „první smrt“ podle terminologie Johna Calhouna neboli smrt ducha, za kterou nevyhnutelně přichází druhá smrt, smrt těla.

Možná se ptáte, proč se experiment nazýval „Vesmír-25“? Byl to 25. pokus vědce vytvořit ráj pro myši, a všechny předcházející skončili stejně, smrtí všech zkoumaných myší...“

[4]