•  svědomí je vrozený religiozní smysl, spojující člověka a Boha, a tvůrčí potenciál se realizuje v dialogu s Bohem pod vládou diktatury svědomí, které člověk dá sám sebe — lidský typ stroje psychiky.

•  Ještě jeden typ stroje psychiky porodili lidé sami, tím že vpustili do kultury všemožné omamné prostředy (alkohol a další psychotropní látky), pod jejichž vlivem se bortí fyziologie organismu jako celku a vyšší nervové činnosti, konkrétně, což se projevuje na psychické činnosti a jejích výsledcích. Protože se při tom mění geneticky zadaná filozofie organismu člověka, je tento typ stroje psychiky nazván sníženým do protipřirozenosti, tím spíše, že v mnohých případech se formuje závislost na omamných látkách, načež se pobývání pod mocí omamných látek stává jediným a bezalternativním „smyslem života“.

Lidský a démonický typ stroje psychiky je charakterizován aktivností vůle, chápané jako schopnost podřizovat sebe samého a proud událostí vědomému záměru. Další typy stroje psychiky jsou charakterizovány buďto absencí vůle nebo jejím potlačením, ohraničeností, podřízeností vnějším subjektům a objektům.

V našem chápání je norma důstojnosti člověka – nevratně stabilní lidský typ stroje psychiky. Normální lidská společnost je společnost, ve které nevratně lidský typ stroje psychiky je dosahován všemi k začátku dospívání, charakterizovaného probuzením sexuálním instinktů.

Globální válka se vede v průběhu několika tisíciletí ohledně zavedení globální kultury lidskosti, ve které nevratně lidský typ psychiky bude vnímán všemi jako bezalternativní norma a bude garantovaně dosahován všemi k počátku dospívání.

Jako iniciátor té války vystupuje vněsociální postava – nepřítel lidského rodu, pojmenovaný v biblické tradici Satan (v koránické - Iblis). Válka se vede proti Božímu Záměru, předurčujícímu stanovení právě kultury lidskosti jako normy. Vítězsví je předurčeno lidskosti

[9]

, ale čas jeho příchodu závisí na lidech samých.

Historicky reálné lidstvo, které nevybudovalo takovou kulturu, se samo jeví stálým generátorem války, ve které částečně vystupuje na straně Satana, a částečně koná ve svých zájmech v řečišti Záměru. Jde o to, že nelidské typy stroje psychiky, převládající ve statistice rozdělení lidí podle typů stroje psychiky, se projevují v davově-“elitární“ organizaci společnosti. Davo-“elitarismus“ je nevysychající zdroj potenciálu válek, protože:

•  za prvé, díky reprodukci nových pokolení pod mocí sexuálních instinktů převyšuje porodnost možnosti ekologické niky, a zbytečné osoby podléhají zničení během vnitrodruhové konkurence, což se v životě nelidské (soudíme-li podle statistiky rozdělení podle typů stroje psychiky ve vztahu k nositelům lidského typu stroje psychiky) globální civilizace projevuje v hladu, epidemiích, válkách;

•  za druhé, i v aspektu kulturologických zákonitostí libovolná davově-“elitární“ kultura je kulturou vedení nekonečných válek, protože se v ní složilo množství různých kulturních obálek realizace instinktivních programů boje za obsazení nejvyššího statusu v hierarchii osob ve stádu-smečce Homo sapiensů a za „lepší místo pod sluncem“. To je zcela analogické tomu, co probíhá ve stádu-smečce opic jen s tím rozdílem, že opice nemají technosféru a zbraně. Ti, kteří dosáhli démonického typu stroje psychiky mohou v těch procesech být adepty na vůdce a vůdci, inspirací pro vůdce (inspirátorkami – kvůli instinktivní podřízenosti muže ženě), manipulátory ve vztahu k slabším démonům a zombie, kteří na sebe vzali roli vůdců nebo pseudovůdců nižší úrovně.

Historická realita je taková, že v průběhu celé historie i v současnosti, je v té globální válce vnitrosociálním agresorem regionální civilizace Západu a její střídající se státy-vůdci: Římská říše, Svatá říše římská německého národa, Velká Británie anyní USA.

Základní zbraní války je lichva (4. priorita zobecněných prostředků řízení), posvěcená židům údajně od Boha a Bible (3. priorita zobecněných prostředků řízení), a podporovaná historicky reálným křesťanstvím, prohlásivším učení Krista o vybudování Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí při Božím vedení za kacířství (nazývané chiliasmus (řec.) či millenarismus (lat.)) navzdory přímým slovům Krista v motlitbě „Otče náš“: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“

Regionální civilizace se navzájem odlišují ne způsobem života (technosférou, sociální organizací atd.), ale těmi ideály, které každá z nich nese skrz věky.

Pokud to srovnáme s typy stroje psychiky, pak:

•  ideál Západu je společnost biorobotů, naprogramovaných platnými zákony, řízených korporací démonů;

•  ideál mnohonárodnostní Ruské civilizace je spravedlivost, přičemž ne právně sepsaná těmi či oněmi pozemskými vládci, ale nadpozemská, pramenící z té skutečnosti, že všichni ve společnosti jsou dlužni žít pod vládou diktatury svědomí.

Ty ideály jsou navzájem neslučitelné, v důsledku čehož je konflikt Západu a Rusi nekompromisní. Právě z tohoto důvodu měl car Alexandr III. pravdu, když prohlásil: „Rusko má jen dva věrné spojence – armádu a námořnictvo.“ Ale v naší době je to málo: je nutná celokulturní převaha.

Všechny výhrady, vyjadřované Západem po celou památnou historii ve vztazích s Rusí-SSSR-Ruskem, jsou kamufláž, skrývající tu nekompromisnost konfliktu ideálů a skutečné příčiny mnohasetleté agresivity Západu jako celku i jeho jednotlivých států ve vztahu k Rusku.

Bohužel, kvůli davově-“elitárnímu“ charakteru společnosti na Rusi posledních tisíc let, domácí vládnoucí „elita“ v mnoha historických případech rodila „pátou kolonu“ - sociální skupinu zrádců, realizujících ideologickou, státní i hospodářskou moc namířenou proti zájmům rozvoje Ruska v řečišti Záměru. Právě odtud pramení i perestrojka, i reakce mnohých obyvatel na politiku obrození Ruska v roli suverénní velmoci a nového operátora globální politiky

[10]

, jehož projekt globalizace znemožňuje možnost realizace projektu globalizace, realizovaného kurátory Západu během posledních více než dvou a půl tisíce let.

Další regionální civilizace (védická, včetně buddhistické a šintoistické větve, africká, muslimská, latinskoamerická) nemají své projekty globalizace, ale jsou potenciálními spojenci Ruska ve vykořenění projektu globalizace, uskutečňovaného Západem

[11]

. Ve světle toho získává zvláštní globální význam politika Ruska ve vztahu k státům-členům Eurasijského ekonomického prostranství, Šanghajské organizace spolupráce, BRICS.

Uskutečňování projektu globalizace Západem se během historie nejedenkrát dostávalo do krize z různých vnějších (vznik muslimské civilizace, války čchingizidů) a vnitřních příčin (templářský řád přestal poslouchat, z tohoto důvodu ho museli kurátoři projektu likvidovat).

Další krize je spojena s rozvojem kapitalismu na osnově liberálně-tržního ekonomického modelu. Je generátorem vnitrospolečenského napětí a biosférně-sociální ekologické krize, která nabyla globálního měřítka. Zákulisní vládci Západu se pokoušeli profylaktovat rozvoj té krize, protože její rozvoj představuje nebezpečí i pro ně samé (na národy a kvalitu jejich života kašlou), za čímž účelem ještě v polovině 19. století vytvořili a začali aktivně šířit marxismus – imitaci učení o vybudování společnosti všeobecné svobody a spravedlivosti v globálním měřítku. Ale projekt zkrachoval, ve mnohém díky Rusku.

Nejdříve Lenin trval na uzavření potupného Brest-litevského míru, což vedlo k uvolnění revoluční situace v Evropě (včetně Velké británie

[12]

), díky čemuž se světová „socialistická“ marxistická revoluce 20. let neuskutečnila. Proto zákulisní hráči globální politiky museli z jedné strany podpořit Stalina s jeho koncepcí vybudování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, a z druhé – organizovat „velkou krizi“ let 1929 – 1930  a dovolit Velké Británii organizovat druhou světovou válku 20. století, během níž marxistický pseudosocialismus získal světovou autoritu a Britská koloniální říše, založená na idejích a politické praxi buržoazního liberalismu, zanikla.