„Ta otázka nezajímá Rusy, ale je velmi důležitá v latinských zemích (tj. latinojazyčné západní Evropy, pozn.), v Anglii a Americe, svobodné zednářství má v těch zemích velký vliv. Využívá politické organizace, usilující o získání a udržení moci; seskupuje průmyslníky, vědce... Navíc je ta organizace tajná, a tak protože v mnohých zemích ještě nemáme ilegální organizace, nacházíme se vůči zednářstvu v nevýhodě. Soudruzi, patřící k zednářům, nás mohou kontrolovat, zatímco my nemáme možnost kontrolovat jejich organizace. Jedna z hlavních příčin krize, v níž je v současnosti Francouzská komunistická strana, je přítomnost mnohých zednářů v jejích řadách.“
Protože členové francouzské strany patřili většinově ke stejnému Velkému orientu jako Zinovjev a další, pak oni na tom kongresu Kominterny (1920), nehledě na živou diskusi o otázce zednářů, sami o něm neutrousili ani slovo. Přesto jednohlasně při jednom hlasu, který se zdržel (Zinovjev), plenární zasedání 2. kongresu Kominterny přijalo návrh italské strany o tom, že člen strany nemůže být zároveň členem zednářské lóže.
Hned po skončení 2. kongresu Zinovjev spustil skrze agenturu Ligy proti pomluvám, která byla přítomna v mnohých stranách, které tvořily Kominternu, bouřlivou činnost s cílem diskreditace všech italských a některých francouzských členů, kteří vystupovali na 2. kongresu s odsouzením zednářstva. Během téměř roku byl na ty členy vyvíjen bezprecedentní tlak ze strany veškeré smečky zednářů, tajně zavedených do Kominterny. Ve výsledku na 3. kongresu Kominterny v roce 1921 bylo přečteno prohlášení Italské socialistické strany, ve kterém se s odkazem na prohlášení Livornského sjezdu ISS, konkrétně, hovořilo: „ISS potvrzuje své prvotní, dobrovolné rozhodnutí připojit se ke Komunistické internacionále a tím se zavazuje podřizovat se výnosům posledního Moskevského kongresu (tj.2. kongresu, na kterém byl přijat italský návrh o zednářích). Sjezd prohlašuje, že ISS zahrnuje do svého programu všech 21 podmínek; a zříká se podmínky, týkající se svobodných zednářů.“
Zinovjevovi se podařilo přinutit italské soudruhy zříct se vlastní principiálně správné pozice, a také obejít jednohlasné rozhodnutí 2. kongresu a nezahrnout bod o neslučitelnosti komunismu a zednářství do 21 podmínek přijetí do Kominterny. Kvůli této pozici Zinovjeva se na 3. kongresu Kominterny už nikdo o zednářích nezmínil ani slůvkem.
A za další rok, v roce 1922 na 4. kongresu Kominterny v souvislosti s pokračující činnosti frakcí uvnitř francouzské strany, se musela Kominterna znovu vracet k francouzské otázce, kvůli čemuž byla organizována velká komise, kam patřili: V.I.Lenin, Klapa Cetkin, Kolarov (Bulharsko), Grepp (Norsko), Valecký a Kostševa (Polsko), Katajama (Japonsko), B. Kun (Maďarsko) a další, kteří, nehledě na přítomnost Zinovjeva a Trockého v komisi, kteří se starali všemožně hasit otázku zednářství, připravili text rezoluce o francouzské otázce, který byl jednohlasně přijat na 32. plenárním zasedání 4. sjezdu Kominterny 5. prosince 1922. V této rezoluci je celá kapitola zasvěcena zednářství, kterou uvádíme v plném znění:
«Neslučitelnost zednářství a socialismu se považovala obecně uznávanou ve většině stran 2. Internacionály. Italská socialistická strana vyloučila ze svých řad zednáře v roce 1914, a to opatření bylo bezpochyby jednou z příčin, které dovolily straně v průběhu války provádět opoziční politiku, protože italští zednáři jako zbraň Antanty konali ve prospěch intervence.
2. kongres Komunistické internacionály nepřipojil k podmínkám vstupu do Internacionály zvláštní bod o neslučitelnosti komunismu a svobodného zednářství jen kvůli tomu, že to považoval za automatické a jak je zjevné ze stenogramů, nepřipouštěl myšlenku současné účasti ve straně proletářské diktatury a v čistě buržoazní organizaci, kryjící kariéristické ambice formulemi mystického bratrství. Neočekávaně zjištěný fakt příslušnosti velkého množství francouzských komunistů k zednářským lóžím je v očích Internacionály jasným svědectvím toho, že naše francouzská strana si nejen zachovala psychologické dědictví francouzského reformismu a parlamentarismu, ale i čistě materiální, silně kompromitující vršky strany spojené s tajnými spolky radikální buržoazie. A zatímco Komustická avantgarda sbírá síly proletariátu pro nepřerušovaný boj proti všem skupinám a organizacím buržoazní společnosti ve jménu proletářské diktatury, celá řada odpovědných pracovníků strany: poslanců, žurnalistů, až do členů Ústředních výborů, si zachovává těsné vztahy s tajnými společnostmi nepřítele. Zvláště smutný je fakt, že celá strana nenastolila tuto otázku po Turu (tj. sjezdu ve městě Tur), nehledě na její kompletní jasnost v mezinárodním měřítku, a že jen v procesu boje frakcí uvnitř strany byl tento fakt odhalen před Internacionálou v celé své důležitosti.
Internacionála považuje za nutné jednou provždy ukončit tyto kompromitující a demoralizující vztahy vršků Komunistické strany s politickými organizacemi buržoazie. Je věcí cti revolučního proletariátu očištění všech jeho třídních organizací od elementů, které chtějí zároveň patřit ke dvěma bojujícím táborům.
Kongres nařizuje Ústřednímu výboru francouzské Komunistické strany nejpozději do 1. ledna 1923 zlikvidovat všechna spojení strany, v osobě jejích členů nebo skupin, se svobodným zednářstvím. Každý komunista, patřící k zednářům, který do 1. ledna otevřeně neoznámí své organizaci kompletní zpřetrhání svazků se zednářstvem, je tím automaticky vyloučen z komunistické strany, bez práva někdy v budoucnu k ní znovu patřit. Utajení své příslušnosti k zednářství bude hodnoceno jako proniknutí cizího agenta do řad strany.
Dáváme na vědomí, že samotný fakt příslušnosti k zednářstvu, bez ohledu na to, zda tím někdo sledoval ty či ony kořistné materiální, kariéristické či další cíle, svědčí o krajní zakrnělosti komunistického uvědomění a třídní důstojnosti. 4. kongres má za nevyhnutelné, aby soudruzi, kteří dosud patří k zednářstvu, a kteří s ním nyní zpřetrhali vazby, nemohli během dvou let zaujímat odpovědné pozice ve straně. Jen usilovná práce ve prospěch revoluce v roli řadových členů Komunistické strany může přinést těm soudruhům plnou rehabilitaci důvěry a práva zaujímat odpovídající pozice.“ (V.N.Jemeljanov, „Desionizace“)
V.N.Jemeljanov je vzděláním arabista, určitou dobu byl poradcem N.S.Chruščova ohledně Blízkého Východu, když byl prvním sekretářem ÚV KSSS. Tj. výše uvedený fragment je vzat z knihy, napsané člověkem, který, jsa pomocníkem první osoby strany a státu, měl minimálně neoficiální přístup k mnohým veřejně nepřístupným materiálům.
Následující den poté, co 5. prosince 1922 4. Kongres Kominterny přijal z iniciativy Lenina antizednářskou rezoluci, V.I.Lenin se ocitl v Gorkách, kde o rok a něco později jeho život skončil. Bylo-li to přímým důsledkem úspěchu lékařů v jejich záležitosti v roce 1922, nebo zednáři-kurátoři neměli ke smrti vztah, a Lenin sám, jsa v moci materialisticko-ateistického přesvědčení, se ukázal neschopný vydržet úder zednářského egregoru, je otázka otevřená.
Tj. ve srovnání s tou historickou minulostí publikace J.V.Stalina „Odpověď pracujícím zelezničních dílen v Tiflisu“ je skutečně třeba zkoumat v kontextu vzájemných vztahů zednářstva různých tváří a bolševismu.
Přičemž skeptikové, zvyklí žít v kultuře, kde učebnice dějepisu, sdělovací prostředky dávají přednost tomu mlčet o zednářtvu a nespojují politiku a zednářstvo, a kde mluvení o tom se považuje za „nevhodné“, by měli obrátit pozornost na to, že na 2. a 4. sjezdu Kominterny otázku o proniknutí zednářských struktur do komunistického hnutí posuzovali ne konspirologové a lovci senzací, ale praktičtí politici, z nichž se mnozí stihli stát zednáři dříve, než se stali stoupenci ideálů komunismu a pochopili, že jejich cesty jsou s cestami zednářstva neslučitelné.
A to přivádí k otázkám, na které nemají stoupenci idejí 20. sjezdu odpověď: Proč „car“ Nikita ve svém vystoupení neřekl nic o roli zednářstva v politice? Proč takoví účastníci 20. sjezdu jako Molotov, Mikojan, kteří znali historii strany a Kominterny ne z knih, ale z osobní zkušenosti, mlčeli a Chruščovovi nic nenamítali?