Taková moc se realizuje na základě formování s předstihem světonázoru těch či oněch sociálních skupin davově-“elitární“ společnosti. Na základě světonázoru takovým způsobem zformovaného, celé sociální skupiny, společenské třídy konají jakoby ze své iniciativy, ale způsobem nutným pro „světové zákulisí“. A to dovoluje omezit se na minimální počet z větší části nedokumentovaných direktivních pokynů (to je odedávna panující svého druhu „předtelefonní“ právo), vydávaných v každé zemi velmi úzkému kruhu zasvěcených koordinátorů činnosti periferie „světového zákulisí“.

V souladu s touto obvyklou praxí po vítězství marxistické revoluce v Rusku bylo buržoazním režimům Evropy a Ameriky, při účasti Japonska, „světovým zákulisím“ dovoleno začít intervenci do Sovětského Ruska s cílem jeho rozčlenění a kolonizace za podpory místní kontrarevoluce.

Ale jak ukazují výzkumy globální historie občanské války a intervence, kontrarevoluce trpěla vojenské porážky v důsledku toho, že ji házeli přes palubu zahraniční spojenci: pod tlakem své vnitřní situace a hnutí pod hesly „Ruce pryč od Sovětského Ruska!“ se zastavovaly dodávky vojenské a finanční pomoci na sklonku rozhodujících bitev. Admirála Kolčaka (potenciálního vůdce mnohonárodnostního „elitárního“ imperiálního nacismu, v případě vítězství kontrarevoluce) interventi na přímý rozkaz vyššího zednářského vedení jednoduše zradili a předali do rukou revoluční moci, která ho rychle zlikvidovala a nepodnikla žádné pokusy ke změně jeho přesvědčení, ačkoli to byl vynikající vědec a vynikající profesionál námořního boje.

Posledním frontem občanské války v Rusku byl ve své podstatě krymský front proti baronu P.N.Wrangelovi. Po Wrangelově útěku za hranice krymská skupina, na M.V.Frunzeho slovo, který zaručil bezpečnost tomu, kdo se vzdá, ukončila odpor a organizovaně složila zbraně. Hned poté byl Frunze vyšším velením odvelen na nové místo služby. A v jeho nepřítomnosti internacisté (organizátory toho válečného zločinu byly konkrétně internacisté: Skljanskij, Zalkind (Zemljačka), Béla Kun) zavraždili na Krymu kolem 50.000 bílých důstojníků, čímž porušili slib záruky bezpečnosti, tím připravili bolševiky o národně orientované řídící kádry a zároveň diskreditovali M.V.Frunzeho osobně a komunistické hnutí celkově.

Tento případ nebyl ničím mimořádným. Byl jedním z posledních v řadě událostí občanské války podobného druhu. V jejím průběhu byla masová, a na řadě míst kompletní likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ s rodinami (včetně dětí) obvyklým jevem, nemotivovaná jakoukoli reálnou antisovětskou činností obětí. Přitom v personálním složení velitelů aparátu VČK v centru a v regionech, zvláště na Ukrajině, bylo židů tolik, že VČK těch let je možné hodnotit jako prototyp hitlerovského gestapa, jen v židovském provedení.

Krymská jatka byla organizována tehdy, kdy byla občanská válka už vyhrána rudými: z vojenské stránky to bylo zcela nesmyslné. Mnozí bělogvardějci byli demoralizováni porážkou a tím, že je národ nepodpořil. To bylo dobrým psychologickým předpokladem k tomu, aby mnozí z nich, přehodnotíce svou účast v občanské válce, se stali časem budovateli nového Ruska, protože ve své většině to byli patrioté.

Ale jak je možné pochopit z vystoupení N.S.Chruščova, krymská jatka on ospravedlňuje, ačkoli právě v jejich důsledku přišla Sovětská moc o mnoho specialistů a potenciálně užitečných řídících kádrů a jednoduše vzdělaných lidí, z nichž mnohé mohlo reálné zvýšení životní úrovně prostých lidí proměnit ve stoupence a obránce sovětské moci.

Avšak nejednalo se o politickou chybu Skljanského, Zalkind a Bély Kuna. Cílevědomá likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ a nejvzdělanějších vrstev ruské společnosti pod rouškou „třídních nepřátel“ během revoluce a občanské války revolucionáři-internacisty, vedla po jejím zakončení k převaze židů v orgánech stranického aparátu a státní moci, ve sdělovacích prostředcích. To bylo jak důsledkem kádrové politiky internacismu (likvidovat cizí fyzicky a morálně pod libovolnými záminkami a protlačovat své na klíčové posty), tak i pro sovětskou moc nuceným důsledkem toho, že v Ruské říši na konci 19. století byli právě židé nejvzdělanější částí obyvatel, předháněje všechny ostatní etnické skupiny ve statistických ukazatelích vzdělanosti, a práce ve státních orgánech vyžadovala určitou minimální úroveň vzdělání, kterou ostatní obyvatelstvo, nepatřící ke „třídním nepřátelům“ - třídám, „nepřátelským“ proletariátu a rolníkům, - nedisponovalo.

Jinými slovy, pokud necháme stranou „politickou korektnost“, pak:

Velká říjnová socialistická revoluce byla celonárodní-socialistickou jen svými slogany, ve své podstatě byla židovsko-zednářsko-fašistickou a její určení bylo: změnit kapitalistickou formu vykořisťování většiny menšinou, založenou na moci peněz, na „pokrokovější“ formu, založenou na moci pravdě-podobajícího se, ale vědomě lživého sociologického vědění, a zaměnit při tom „elitární“ národní vládnoucí menšinu, za ještě „elitárnější“ kosmopolitní, mezinárodní menšinu v čele s představiteli židovstva a jeho dávnými okultními kurátory.

Ale v prvních letech mírového života se „světové zákulisí“ a jeho periferie v RSFSR-SSSR setkali s tím, že pracující a rolníci ve své většině byli loajální Sovětské moci a mnozí, zvláště mládež, ji aktivně podporovali ze své iniciativy. Avšak vedle toho v širokých vrstvách společnosti začalo růst to, co fašisté-internacisté nazvali „antisemitismem“. Ve vzniklých společenských podmínkách, takové osoby jako L.D.Bronštejn (Trocký), L.B.Rozenfeld (Kameněv), G.J.Apfelbaum (Zinovjev) a další jejich soukmenovci – tehdy kultovní vůdci revoluce a „pracujícího národa“, který zvítězil v občanské válce,  nemohli být zosobněním státní moci v období tehdy teprve přicházejícího dlouhého období budování nového společenského uspořádání.

Také je třeba chápat, že pokud se revoluce odehrává během imperialistické války (ze které byli unaveni všichni kromě těch, kdo na ní vydělávali), jako to bylo v Rusku v roce 1917, ve společnosti se formuje jeden vztah k revoluci i vládě, vznikající v jejím důsledku – ať je jakákoliv, přesto je záchranou před chaosem. Ale ke stejné (podle politických cílů) revoluci je ve společnosti zcela jiný vztah, pokud nová vláda vzniká v důsledku vítězství agresora, který začal „revoluční válku za osvobození od kapitálu bratří pracujících v jiné zemi“, zatímco daní pracující sami ještě nedošli k tomu, že nevyhnutelně potřebují revoluci a novou vládu; nebo, pokud nová vláda vzniká ve výsledku organizace státního převratu v zemi, žijící mírovým životem. Tyto velmi významné politické okolnosti psychotrockisté-marxisté v SSSR nevnímali jako politickou realitu.

Kromě toho, dokud běžela občanská válka v Rusku, revoluční situace v zemích Evropy vyprchala, což dělalo světovou marxistickou revoluci v blízké budoucnosti nemožnou.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že „světové zákulisí“ bylo nuceno souhlasit s úhlem pohledu V.I.Lenina, který ho vyjádřil už v roce 1915: nejdříve socialismus v jedné samostatně vzaté zemi, a potom přechod k socialismu ve všech ostatních zemích. Ve vedení VKS(b) se k tomuto pohledu přikláněl i J.V.Stalin.

Jak si všímali někteří badatelé životopisu J.V.Stalina, v dorevoluční době a v první porevoluční roky se on jako jeden z posledních přidal k zformované většině a tím začal dělat stranickou kariéru. Jeho práce byly napsány jednoduchým jazykem (viz jeho Sebrané spisy), což z jedné strany zajišťovalo snadné chápání ze strany prostého málogramotného a špatně vzdělaného pracujícího člověka, a z druhé strany, přesvědčovalo inteligenci, vládnoucí ve stranické špičce, o omezenosti J.V.Stalina, který údajně není schopen osvojit si „vysoce vědecký“ žargon, kterým mluvila a psala stranická inteligence, ale který nechápal prostý lid (imanentní, permanentní, fideismus, gnozeologie a podobná slova z literatury marxistické inteligence, se kterými se téměř nesetkáváme v pracích Stalina). Proto z úhlu pohledu stranických vůdců, podobných Trockému, Stalin nebyl ani vynikajícím stranickým filosofem, ekonomem, spisovatelem-publicistou, ani vynikajícím řečníkem, schopným mluveným slovem vybudit masy k revolučním činům. Vůdci-inteligenti a jejich stoupenci a pochlebovači ho považovali za špatně vychovaného (bez vybraných způsobů), hrubého, špatně vzdělaného (nedoučený seminarista), líného (v poslední deportaci nic nenapsal) a v souladu s tím, neschopného samostatně myslet.