•  Stroj psychiky démona, pokud se jedinec vědomě či nevědomě opíjí silou své vůle, možnostmi podřízenými vůli a individuální racionalitě, osvobozujícími se, dle jeho názoru, z diktátu instinktů a kulturně podmíněných programů chování.

Ale to není všechno. Jedincům, tvořícím společnost a její podskupiny, je příznačné, že vyvolávají kolektivní duševní činnost a tato kolektivní duševní činnost může být obecně rozdělena na dva druhy:

•  V jednom případě se k chybám spáchaným jedním jedincem statisticky přidává vršení chyb, páchaných druhými. Množství jejich chyb roste a trápí skupinu do té doby, dokud nezmizí pod jejich tlakem, nebo pokud se nezačne vyvolávat kolektivní psychická činnost jiného druhu;

•  V druhém případě převládá jiná statistika, ve které chyby, páchané jedním jedincem, mizí a jsou kompenzovány jinými, ale přitom se každý stará o to, aby on sám páchal menší množství chyb, aby nezatěžoval ostatní nutností odstraňování jejich následků.

Ale mimo to se jedinci mohou lišit i vzájemnými vztahy jejich individuální psychiky s jimi zrozenou psychikou kolektivní. Přitom jedinec:

•  Je buď podřízen kolektivní psychické činnosti, a pak je to stádní instinkt dokonce i v tom případě, když je v této psychické egregoriální stádnosti vůdcem, despotou nad stádem, ale stále součástí stáda, je podřízen stádnosti;

•  nebo je nezávislý účastník kolektivní psychické činnosti (nicméně i při tom ve vztahu k nějaké stádnosti, možná, vystupuje v roli pastevce, jsa nesvobodným v nějaké jiné roli).

Taktéž je potřeba mít na zřeteli, že i „stádnost/stádní instinkt“, i „kolektivní svoboda“ v závislosti na charakteru informačních procesů v nich, mohou vyvolávat jak „lavinu katastrof a chyb“, tak i určité bezchybné fungování kolektivu jako celku.

To znamená, že všechny úspěchy, jak duchovní kultury, tak i kultury materiální, všechny teoretické poznatky a praktické návyky (teoreticky formalizované i neformalizované), osvojené jedincem, jsou jen přídavkem k jeho typu psychiky.

Jinými slovy, lidská důstojnost se projevuje nikoliv ve vzdělání, znalostech a návycích, ale v určitém stroji psychiky. To se týká i společenství: společenství lidí není charakterizováno úspěchy jeho kultury v oblasti vědy, techniky či „magie“, ale určitou organizací individuální a kolektivní psychiky.

Z toho plyne že, úspěšnými lidmi jsou ti, jejichž rozum se v jejich životním rozvoji opírá o instinkty a vrozené reflexy, kdo věnují pozornost intuitivním prozřením, obecně rozeznávajíce v intuici Boží vedení, mámení satanismu, projevy aktivity kolektivní psychiky společnosti i své, a svobodnou vůlí staví své chování do souladu s Boží prozřetelností, nezpůsobujíce ve společnosti kolektivní psychiku typu rozrůstajících se lavin chyb.

Aniž by si to všechno uvědomovali, mnozí jedinci se celý svůj život nacházejí v jednom a tom samém stroji psychiky, ale mnoho dalších během svého života mění stroj své psychiky nezvratně nebo opakovaně; taktéž je mnoho těch, jejichž stroj psychiky se opakovaně, ale vratně mění dokonce i v průběhu jednoho dne, nemluvě o v průběhu jejich života.

Celá tato variabilita organizace psychiky těch, kterým bylo Shora dáno být lidmi v Bohem předurčeném smyslu tohoto slova, je objektivní realita v každé etapě historického vývoje, kterou je možné zkoumat ještě více detailně, než je to uděláno v tomto dokumentu.

A jmenovitě z pozice uznání této objektivní reality je možné říct, že společenský pokrok se ve společnosti projevuje vytěsněním jedněch typů organizace psychiky druhými. V souladu s tím může lidstvo postupovat:

•  ve směru dobytčím při statistickém převaze živočišného stroje psychiky, kdy člověku se podobající civilizované opice budou pást bioroboti, naprogramovaní kulturou, při vládě  démonických osobností nad prvními i druhými;

•  ve směru biorobotizace, kdy živočišnost bude nemilosrdně potlačována, ale nad masou biorobotů budou, stejně jako v prvním případě, vládnout démonické osobnosti;

•  ve směru lidskosti, ve kterém živočišnost, biorobotizace a démonismus budou uvedeny do stavu nemožnosti realizace.

Nemůžeme přesně říct, nakolik to vše chápali Ezop, La Fontaine, Krylov a další známí bajkaři; jen je možné připustit, že, pozorujíce podobnost charakteristických znaků charakterů zvířat a lidí, oni jen zachycovali (nejdříve nevědomě) na úrovni druhé smyslové roviny bajky přítomnost zvířecího stroje psychiky u člověka. A tradičně všichni kulturní (ve smyslu přináležitosti k davově-„elitární“ kultuře) lidé vnímali tvorbu bajkařů, jako upřímnou snahu vymýtit lidské neřesti. Ale stěží se někdo z tvůrců bajek a jejich čtenářů zamyslel nad tím, že sama zvířata jsou nevinná; jakými je stvořil Všemohoucí, taková odcházejí i na onen svět. Tj. od narození až do smrti, jsou vždy plnohodnotní berani, býci a vlci, protože jsou ochuzení o svobodnou vůli a svobodnou volbu, a není to jejich vinou. Jinou záležitostí je člověk: ten je od Boha nadán rozumem, intuicí, svobodnou vůlí; ale ne každý, kdo se jako člověk narodil, obstál ve svém životě jako člověk. Tak, jedni, díky výchově, již ve stadiu dětství překonávají ve svém stroji psychiky některé rysy zvířat, druzí v letech dospělosti, ale mnozí si do konce života neuvědomí, že zvířecí zdroj psychiky dominuje v jejich chování.

Jiná, neméně závažná otázka, je: nakolik bajky, vysmívající se neřestem od přírody nevinných zvířat, mohly opravdu člověku pomoci v překonání jeho živočišného stroje psychiky? Pokud to posuzujeme podle vymožeností kultury nejrozvinutějších Západních států, pak je možné dojít k neblahému závěru: živočišný stroj psychiky tam stále dominuje jak v osobní rovině, tak na úrovni kolektivního nevědomí. Příčina takového stavu je v tom, že celé Západní umění je naskrz prostoupené ironií, satirou a humorem. Již Thomas Mann, jeden z pilířů současné západní kultury, říkal, že „svět spasí ironie“.

Ale ve skutečnosti je to tak, že vysmívané zlo přestává být děsivé a není chápáno jako reálné nebezpečí, ale znamená to, že si v určité míře zachovává svou přitažlivost. Stačí si vzpomenout, s jakým nadšením se Západ vysmíval Hitlerově podobě a jeho plánům, vytvářené geniálním satirikem a humoristou první poloviny 20. století Charlie Chaplinem. Tento komik vykonal mnoho pro přípravu Západní společnosti na druhou světovou válku a, nepochybně, ne náhodou mu postavili vděční režiséři tohoto tragického globálního divadelního představení památník ve Švýcarsku, na břehu Ženevského jezera. Přijde čas a, zcela pravděpodobně, podobné památníky budou postaveny Rajkinovi, Altovovi, Žvaněckému a jiným géniům humoru období „studené války“: oni také ne úplně špatně zapracovali „na vítězství“, o kterém dosud nadšeně hovoří Západní lídři. Naši humoristé celým svým chováním také demonstrují svému okolí zvířecí stroj psychiky v každodenním životě, protože o jiném, lidském, nemají ani ponětí. Bajkařům minulosti toto všechno nelze dávat za vinu, poněvadž žili a tvořili v rámci davově-„elitární“ logiky sociálního chování, která ve společnosti dominovalo do poloviny 20. století.

Abychom pochopili, jak se to projevilo na samotném procesu tvorby, je nezbytné si připomenout, že bajka, jako ústní forma tvorby, se objevila v daleké minulosti, ne později než otrokářské kultury. Otrokáři považovali otroky za „mluvící zvířata“; otroci, chráníce po svém svou lidskou důstojnost, si vymýšleli historie, ve kterých jejich páni také vystupovali jako zvířata. Historie mluví o tom, jak Ezop, sbíraje na trhu mistrovská díla ústní tvorby, je vyprávěl v kruhu blízkých přátel svého pána-otrokáře a ti se nad nimi s potěšením smáli. Jinými slovy, ať o to tvůrci bajek a jejich vypravěči usilovali či nikoliv, všichni v nějaké míře přispívali k upevnění živočišného stroje psychiky v lidské psychice.