Přitom západní tisk se snažil svést motivaci k sebevraždě na „nešťastnou náhodu“ během sexuálně deviantního chování: deviant sám sobě brání v přístupu kyslíku, protože v těchto podmínkách se  některým humanoidům zostřuje vnímání, včetně sexuálního uspokojení; po ukončení orgasmu, probíhajícího na hraně klinické smrti, je třeba obnovit normální dýchání a povolit smyčku. Pokud podobná „automatika“ nezapracuje, nebo počáteční póza pro sebedušení při orgasmu nebyla vybrána správně, pak nastupuje pro možnosti medicíny nevratná smrt.

Co se týká našeho chápání událostí, nejlépe to vyjádřil na konci minulého století M.J. Saltykov-Ščedrin: „Znal jsem, milostpane, jednoho člověka, který, dokud nechápal, prosperoval; ale pochopil a uškrtil se!“ Jinými slovy, nová logika sociálního chování pracuje na všech úrovních sociální hierarchie, včetně prostředí těch, co sami sebe počítají k „bohem vyvoleným“: Amschel Rothschild se narodil po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času.

Ale nezávisle na objasnění příčin procesu samolikvidace představitelů nejstarší a nejbohatší mafie je možné si povšimnout: v Rusku a na Západě objektivně probíhá proces odstrańování mnohých, v jejich „elitě“ známých figur, z aktivní činnosti. Tj. uskutečňuje se princip: postavení zavazuje; pokud postavení nezavazuje, potom zabíjí (nejdříve morálně, pak fyzicky). Co konkrétně je klíčem k programu sebezničení: smyčka, cihla „náhodně“ spadlá na hlavu, výstřel zabijáka nebo autonehoda, nemá principiální význam. Důležité je to, že statisticky častěji se obětmi takových  programů stávají „ubozí blázni“, kteří ztrácejí historické cíle své bezstarostné činnosti, a jejich aktivní „elita“.

Proces sebezničení, dle záměru jejich pánů, má očividně probíhat ve dvou etapách: v první etapě – ztráta rozumu, šílenství; ve druhé – sebezničení. Délkou má celý proces obsáhnout tři generace po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Proto možné, za účelem formální záchrany židovstva, avšak nikoliv jako periferie globálního znacharstva, ale jako rovnoprávného člena lidské společnosti, i byl v r. 1947 založen stát Izrael. Pokud by tomu bylo jinak, sotva by dal  J.V. Stalin souhlas ke vzniku takového státu jménem Sovětského svazu. A ne náhodně nový stát dostal název nikoliv Judea, ale Izrael, protože v souladu s historickými daty chronologicky první (s největší pravděpodobností rozhodnutím staroegptského znacharstva Amona-Ra) přerušil svou existenci Izrael, jako odpadlík od ortodoxního judaismu. A jakkoli se to zdá divné, toto „strašné tajemství“ po 50 letech po založení Izraele odhaluje (pochopitelně nevědomě) představitel vyššího vedení tohoto státu v podobě Ezera Weizmana.

„Na semináři pod názvem „Stát Izrael: stát židů nebo židovský stát“ ve Weizmanově vystoupení se mihla myšlenka, že možná pro světskou mládež není v Bibli vše stejně užitečné.

— Někdy nestojí za to číst tam vše, – poradil mladým lidem Weizman. — Nejsou tam úplně sympatické věci. Vzpomeňte si například našeho učitele Mojžíše. Dle mého je veliký vůdce židovského národa, ale možná by mu prospělo být opatrnější s některými svými výroky

[49]

.“ („Pravda-5, č. 13 (463), 27. března – 3. dubna 1998, článek Kiry Treťjakové „Prezident a Bible“).

Ale ještě silnější tlak tohoto „strašného tajemství“ je slyšet v závěrečném podobenství výše citovaného V. Šali:

„Dále tulák řekl, že čím blíže se dostává k Egyptským tajemstvím, tím hrozněji ho ovívá vítr nebezpečí. Ale jemu, potomkovi dávných Egypťanů, je dobře známo, jak to vše bylo.

Tehdy se střetly dva světonázory, dvě lásky, dvě nenávisti k životu. Prošla tisíciletí, vznikla nová věroučení, ale v základu všeho stále, je přesvědčen tulák, leží ta Egyptská konfrontace. Dále tulák řekl: „Davidova hvězda, to je převrácené egyptské vědomí, to je překonání otroctví, to je ortel Egyptu, to je Antiegyptská kultura, vyjádřená graficky. Davidova hvězda se skládá ze dvou protilehlých trojúhleníků, a konkrétně: převrácená pyramida, protínající  z vrchu, jako nůž, Cheopsovu pyramidu.“

O jakých Egyptských  tajemstvích a střetnutí dvou vnímání světa tu V. Šali píše? Odpověď na tyto otázky můžeme získat jen po pečlivém studiu historie dávného Egypta a jeho vztahů se starověkými nomády, jejichž potomky naši současníci vnímají jako židy.

Jak vlastně probíhaly ve starověku události po odchodu židů z Egypta, může většina lidí posuzovat jen podle jejich popisu v Bibli. Čemu v ní věřit, co vystavit pochybnostem a jak ideálně rekonstruovat opravdový chod událostí, řeší každý podle své morálně podmíněné svévole v mezích svého kulturního světonázoru a myšlení.

Z analýzy toho, jak se zformoval nynější kánon Bible, je možné pochopit, že dlouhou dobu po exodu z Egypta a usídlení se v Palestině – hlavním tranzitním uzlu tehdejších karavanových a mořských obchodních cest, ale hlavně informačních cest ve Středomoří – byl starověký Jeruzalém vnějším představitelem hierarchie žreců Amona, mající historicky tradiční centrum v staroegypských Thébách (Heliopolisu). Théby, stojící na okraji světa stranou od obchodních cest a s nimi svázaných informačních toků, se staly nepohodlné pro realizaci řízení Středomořsko–Západoasijské civilizace jako celku, o což během svého historického vývoje usilovala hierarchie egyptského Amona. Hlavně na základě tehdejší Středomořsko-Západoasijské civilizace, řídícími úsilími potomků žreců Amona, vyrostla naše současná Euro-Americká, Biblická civilizace.

Pro hierarchii Amonova znacharstva, usilující o světovou vládu, bylo efektivní ovládnout hlavní informační uzel starověkého světa. Ale pamatujíce na vojenské nezdary v mnohých válkách Egypta s Kanaánem, hierarchie Amonova znacharstva jako první v historii rozpracovala koncepci studené války za světovou nadvládu metodou kulturní spolupráce, ve které psychologické zpracování jak protivníka, tak sociální skupiny, použité jako nástroj agrese, vycházející za hranice jejich chápání světa

[50]

, triumfuje nad většinovým chápáním vedení války zbraněni v běžném významu tohoto slova, jako prostředků ničení hmotného

[51]

základu života společnosti a ničení lidí. Přechod k válce nemateriálními prostředky udělal agresi pro její oběti neviditelnou na mnohá staletí.

Dnes je těžké soudit, jak hluboce a vědomě chápalo staroegyptské znacharstvo dostatečně Všeobecnou teorii řízení, nicméně, pokud se dívat na život společností v průběhu historicky dlouhých časových intervalů  (stovky a více let), je zcela očividné, že prostředky vlivu na společnost, jejichž osmyslené použití dovoluje řídit její život a smrt, jsou:

1. Informace světonázorového charakteru, metodologie, jejímž osvojením si lidé staví, individuálně a společensky, své „standardní automatismy“ rozpoznávání konkrétních procesů v plnosti a celistvosti Vesmíru a definují ve svém chápání jejich hierarchický řád v jejich vzájemné vloženosti. Jeví se základem kultury myšlení a plnohodnotnosti řídící činnosti, včetně vnitrosociální suverenity.

2. Informace letopisného/kronikálního, chronologického, charakteru všech odvětví Kultury a všech odvětví Vědění. Umožňuje vidět směrování toku procesů a vzájemně spojuje oblasti Kultury jako celku a oblasti Vědění. Při disponování vnímáním světa souměrným (adekvátním) Vesmíru, na základě smyslu pro míru, umožňuje vyčlenit konkrétní procesy, propouštěje „chaotický“ proud faktů a jevů skrz světonázorové „síto“, subjektivní lidskou míru rozpoznávání.

3. Informace faktografického charakteru: popis jednotlivých procesů a jejich vzájemných vztahů je podstatou informace na třetí prioritě, ke které se vztahuje věrouka náboženských kultů, světské ideologie, technologie a faktologie vědy.