Нельзя, нельзя остановиться,                    Nelze, nelze se zastavit,

            а пробудиться — это смерть.                   Ale procitnout – to je smrt.

Я есмь                                                                       Já jsem

            сознание. Как только                                  vědomí. Jak jen                                             

            уразумею, что творю,                                pochopím, co tvořím,

            взлечу в хохочущих осколках                      vzlétám v smějících se zbytcích

            и в адском пламени сгорю.                          A v ďábelském plameni shořím.

Я есмь                                                                       Já jsem

            огонь вселенской муки,                                oheň vesmírných muk,

            пожар последнего стыда.                          požár posledního studu.

            Мои обугленные руки                                  Mé zuhelnatělé ruce

            построят ваши города.                              Budují vaše města.

Není snad o tom samém v „Měděném jezdci“?

И, полон сумрачной заботы,                                  A, pln mračných starostí,

Все ходит, ходит он кругом,                                  stále chodí, chodí on dokola,

Толкует громко сам с собою —                             mluví nahlas sám s sebou -

И вдруг, ударя в лоб рукою,                                               a najednou, udeřiv se ruku do čela

Захохотал.                                                                 Zachechtal se.

Jevgenij přichází o rozum. Tato událost vyjadřuje završení nevědomé a židovstvu uměle vnucené mise k udržení stability davově-„elitární“ pyramidy. Ale v té době to znamená i začátek první etapy sebelikvidace samotné starověké mafie. Takže Vladimírové Šali a Lévi – jsou stále ten stejný Jevgenij z „Měděného jezdce“, ale už konce 20. století.

Hlava 3. Karmínem již bylo přikryto zlo

Bylo mnoho interpretů textu básně, pokoušejících se ztotožnit Jevgenije tu s děkabristy, tu se samotným Puškinem. Ale vždyť všichni dobře věděli, že ne náhodně během práce na „Měděném jezdci“, v listopadu r. 1833, jakoby předvídaje podobné pokusy básník napsal:

Не дай мне бог сойти с ума,                                  Bože, nedej mi příjít o rozum,

Нет, легче посох и сума.                                         Ne, lehčí je hůl a brašna.       

Pro člověka, zbaveného rozumu, se reálný svět představuje v zkresleném světle a rozumové snění samo vyvolává nestvůry. Puškin tento moment využil velmi citlivě. Ještě jednou připomínáme, že Jevgenij „ospalé oči konečně zavřel“ před úsvitem, když „řídla mlha pošmourné noci“. V listopadu jsou noci v Petěrburgu dlouhé, a také „bledý den nastává“ celkem pozdě a, dle našeho názoru, první setkání s „Měděným jezdcem“, vize potopy, hledání brány, domu a samo šílenství, to vše se děje s Jevgenijem v představách ve snu, i když se o tom přímo nemluví: prostě v první části není zmínka o probuzení. Někdo může namítnout, že podobné zamlčení je možné stejně dobře chápat jako neoznámenou informaci o probuzení.

Ve vztahu s tímto bychom chtěli dojasnit, že jednou ze stran informační úplnosti je v objektivní realitě princip doplnitelnosti informace. Na principu doplnitelnosti informace je postavena celá diskrétní logika, ale ona je jen jejím částečnýmvyjádřením.

Doprovodné informace po zamlčení jsou objektivně předurčeny, jednoduše kvůli omezením člověka, neschopného poznat celou úplnost informace ve Vesmíru. Také ve společnosti, každý plně definovaný, ale ohraničený názor (ale ne poznání ve smyslu objektivní pravdy), obsahující jen část informací vztahující se k rozebírané otázce, doprovázejí zamlčení („samo sebou“ rozumějící se nevyřčené informace). Doprovodná (nevyřčená) informace může být nějakou dobu lidem neznámá, ale objektivně se vyskytuje v procesech informační výměny a také objektivně vyvolává následky, podmíněné jejím obsahem a mírou souladu s objektivní pravdou. Ale ve Vesmíru není nic tajné, co by se nakonec nestalo zjevným. Když se tajemství rozkrývá, informace v umlčeních buď potvrzuje dříve známé a ohlášené, osvětluje nové hrany mnohohranné pravdy a poskytuje detailnější vidění nějakého objektivního jevu, nebo popírá dříve ohlášené úplně nebo částečně. Ale poté je člověk dlužen si vyjasnit: co je pravda, a co je do kultury zanesená lež, zabíjející život - zjevně ohlášená nebo doprovázející po umlčení, neboť „člověk s dvojakýmimyšlenkami není pevný na žádných cestách svých“ (List Jakubův, 1:8)

Kromě toho, princip doplnitelnosti informace je spojen s principem mravní podmíněnosti výsledků a způsobů jejich dosažení. To je možné objasnit na příkladu známého aforismu: „Nikdy nědělej to, co za tebe mohou udělat jiní“. V souvislosti s principem doplnitelnosti informace a individuální mravní podmíněnosti ho jeden chápe ve smyslu: „Nechť za mne pracují ostatní“, ale jiný ve smyslu: „Dělej pro lidi to dobré, co nemohou udělat jiní“. V souvislosti s rozkrytím obsahové stránky tohoto aforismu, v kontextu rozebírané básně je na místě se dotknout ještě jednoho velmi starého a ani v naší době ne úplně pochopeného jevu, který začátkem 20. století získal název „trockismus“.

Charakteristickou vlastností trockismu v komunistickém hnutí začátku 20. století byla jeho absolutní hluchota k obsahu kritiky vyjadřované na jeho adresu, ve spojení s oddaností principu potlačování v praxi deklarací, prohlášovaných trockisty, systémem zamlčení, na jejichž základě také dnes reálně fungují, sdruženi přes kolektivní nevědomí. V rámci této politiky byli za mocenské nadvlády trockistů pod lživými záminkami likvidováni i ti, kdo dříve vnímal chyby trockistů jako jejich upřímné omyly a otevřeně o nich mluvil ve společnosti: to se jasně ukázalo v práci NKVD-OGPU mezi lety 1918 a 1930, kdy tyto orgány byly pod neomezenou kontrolou trockistů.

To znamená že trockismu je v jeho upřímném osobním projevu blahých záměrů vlastní konflikt mezi individuálním vědomím a kolektivním nevědomím, způsobovaný všemi trockisty společně. To je zvláštnost psychiky těch, jimž se přihodilo stát se trockistou, a nikoliv specifičnost konkrétní ideologie. Trockistický typ psychiky mohou provázet nejrůznější, dokonce i vzájemně se vylučující, ideologie. Tak metropolita Janbyl psychologicky trockistou, a zároveň deklaroval svou oddanost pravoslaví a odsuzoval Trockého. A „architekt perestrojky“, člen Politbyra A.N. Jakovlev, jsa psychologicky trockistou, se stihl projevit v mnohých věroukách: ortodoxní marxismus-leninismus, před jeho odjezdem do Kanady na post velvyslance; v ideologii všeobecných lidských hodnot socialismu s „lidskou tváří“ během perestrojky; a nyní došel k pokusu vyjadřovat se přes budhismus v knize „Постижение/Porozumění“ (Moskva, „Zacharov“, Vagrius“, r. 1998)

Právě z tohoto důvodu čistě psychologické povahy, jsou kontakty s trockismem a trockisty na úrovni intelektuální diskuse, argumentů a protiargumentů,- neplodné a nebezpečné

[57]

pro ty, kdo nahlíží na trockismus jako na jednu z ideologií

[58]

a nevidí jeho reálné pod-ideologické pozadí, nezávislé na ideologii, do které je zahalen.

Intelekt, ke kterému se obracejí v diskusi se snahou přivést ke smyslům partnera, odhalit spolu s ním pravdu, na jejímž základě by bylo možné překonat problémy ve vzájemných vztazích, je jen jednou složkou celkové psychiky. A psychika jako celek v případě jejího trockistického typu, nedopustí  zpracování informace, která je schopná změnit tu doktrínu, kterou v daný moment odpracovává ta z mnohých ideologických větví trockismu, ke které jedinec, psychický trockista patří.