Nazveme informaci, vztahující se k procesům, zasahující přímo nebo nepřímo život každého, nezávisle na přání jedince, „královskou“ a pokusíme se proanalyzovat její roli v činorodosti jak různých osobností, tak ve společnosti jako celku.

Mnohokrátná obnova praktických znalostí a dovedností v profesionální činnosti a v domácnosti během života jedné generace následkem změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času je jen jedna strana věci, objektivně se projevující ve statistice

života

společnosti. Druhá strana věci je v tom, že se změnila nejen rychlost obnovy společensky nezbytných praktických znalostí a dovedností, ale i „šíře“ tematického spektra informace, se kterou se denně střetává každý jedinec, v zásadě disponující svobodnou vůlí a jinými možnostmi svobodného člověka, ale zvláště silou výchovy a kultury omezující sám sebe v tom či onom druhu otroctví, vlastního nynější civilizaci.

Bez ohledu na to, k jaké sociální skupině člověk patří, nyní se střetává s informací, bezprostředně nesouvisející s profesionální činností, ale utvářející informační pozadí, na kterém probíhá jeho profesionální činnost a život jak jeho samotného, tak jeho rodiny.

V minulosti v podmínkách stavového kastového stroje společenského života, k oráčům a živnostníkům, v souhrnu tvořícím převážnou většinu populace, nepřicházela běžně „královská informace“; a pokud někdy i přišla, pak ji nerozeznávali v celkovém informačním toku a ona pro ně zůstávala jakoby neviditelnou; spatřivši ji, vzhledem k omezenosti rozhledu, nemohli pochopit její společenský význam; ale i když pochopili, a těch málo, co ji z prostého lidu pochopilo, mohli zřídka realizovat společensky významnou řídící činnost, jednoduše díky svému prostému původu, odlišujícího je od názoru autority v očích vládnoucí „urození elity“.

Z druhé strany, podle všem společného vztahu k životu, také vládnoucí „elita“ Západu byla v převážné většině případů osvobozena od nezbytnosti pronikat do rozborů podstaty a následků příjmání těch či jiných rozhodnutí, založených na používání technologií, které se staly tradičními, a dále technicko technologických novinek

[63]

, počítaje to „ne za královské dílo“, ale za „soukromá díla jejich poddaných“, do nichž bylo pro ně ponižující a nudné pronikat; nebo „soukromým dílem“ jejich dlužníků, což je charakteristické pro MEZInárodní lichvářskou starozákonně-talmudickou „aristokracii“, vládnoucí prostřednictvím

[64]

finanční oprátky společnostem a vládám, na základě uzurpace institutu lichvy, kreditu a účetnictví, tvořících jádro bankovní činnosti.

Se zánikem stavovského kastovního uspořádání na Západě se psychologie nezasahování vlády a lichvářského bankovního systému do soukromého života a podnikatelské činnosti zachovala přesně taktéž, jako se zachovala i psychologie nezasahování do záležitostí státu ze strany prostého obyvatele, předpokládajícího, že všechny své povinnosti ve vztahu k vládě splnil zaplacením daní a přijetím účasti ve formálně demokratických procedurách, existujících na Západě, stejně jako vše ostatní v otrockém obojku úroků.

Ale pokud do vítězství buržazně demokratických revolucí psychologie tohoto druhu panovala v tichosti, pak během rozvoje západního kapitalismu našla své teoretické vyjádření: v nejobecnější podobě ve filozofii individualismu, a v užší pragmatické variantě v různorodých pseudoekonomických teoriích o svobodě soukromého podnikání, svobodě trhu a údajné schopnosti „svobodného“ trhu regulovat v životě společnosti vše a všechno bez jakéhokoliv plánování a řízení ze strany přemýšlejících lidí.

Ale všechny teorie bez výjimky jsou jen vyjádřením typu psychiky a jemu odpovídající mravnosti. V závislosti na mravnosti a typu psychiky, na základě jedněch a těchtýž faktů je lidský rozum schopen rozvinout vzájemně se vylučující teorie a doktríny.

Buržoazně demokratické revoluce a následující společenské uspořádání života západních společností byly psychologicky podmíněné rozumem, aktivním v nositelích živočišného typu psychiky, vládnoucího na Západě. V souladu s tím, buržoazně-demokratické revoluce, zrozené živočišným typem psychiky, změnily společenské uspořádání tak, že v novém systému vnitrospolečenských vztahů v podmínkách technicko-technologického pokroku nalezl pole působnosti a aktivizoval se rozum mnoha jedinců, kteří dostali možnost přístupu k informacím, dříve uzavřených stavovsko klanovými hranicemi, určujícími jak profesní a sociální postavení, tak především informační toky – „vody“ - během celého lidského života, v nichž žil. Ale nový systém vnitrospolečenských vztahů, vzniklý v důsledku buržoazně-demokratických revolucí, vůbec nezměnil na Západě převládající nelidský typ psychiky (početně převažují živočišný typ a zombie-biorobot).

A hlavně jeho nositelé po informačním vzedmutí 20. století jsou v nynější společnosti (kde je psychologie orientována na spotřebu dnes a navždy ve prospěch oblažení emocí a arogance) oběťmi „stresů“ a jejich následků. Ale informační vzedmutí pro ně otevřelo také možnost zbavení se jím vyvolané laviny „stresů“.

Tato možnost spočívá v tom, že život celé společnosti technicky rozvinutých států probíhá i v práci, i v domácnosti na pozadí „královské informace“, disponující provincionálním významem v rámci vlády, celostátním významem v rámci jedné nebo mnoha regionálních civilizací a významem regionálním civilizace v rámci souhrnu mnohých regionálních civilzací a prvobytně pospolných kultur, v souhrnu tvořících lidstvo Země. Předtím tato „královská informace“ procházela mimo převážné většiny populace, přímo neovlivňovala její život.

Psychika každého, komu je dáno Shora být Člověkem rozumným, je organizována hierarchicky na mnoha úrovních. A úroveň vědomí většiny, na kterém rychlost zpracování informace  činí 15 bit/s, a kde je člověk schopen zvládnout maximálně 7 – 9  objektů zároveň, je jen viditelný vrcholek nad hladinou ledovce celkové individuální psychiky. Ve vztahu ke skryté části psychiky, nevědomí (jinak řečeno podvědomí), jsou v lidské kultuře dva přístupy:

•          Rozšíření vědomí a zapojení do něj těch úrovní psychiky, které se dříve nacházely mimo něj;

•          Přestavba struktury vědomých a nevědomých úrovní psychiky na základě dialogu (informační výměny) mezi úrovněni s cílem likvidace antagonizmů různého druhu mezi nimi, a vytvoření touto cestou tišiny jejich sladěné práce v celostné individuální psychice.

Vyhledáme-li si technickou analogii, pak vědomí, spolu s jeho charakteristickými možnostmi, je možné ji připodobnit pilotu, a vše nevědomé (podvědomé) autopilotu. V takové analogii je první přístup ekvivalentní v mnohém tomu, že pilot postupně na sebe bere splnění celého množství funkcí, založených do autopilota; druhý přístup je ekvivalentní (v mnohém) tomu, že si pilot osvojuje dovednosti nastavení autopilota a stará se o navzájem se doplňující rozdělení toho, co bere na sebe, a toho, co vkládá do autopilota.

Může vyvstat otázka, v jakém vztahu se oba přístupy nachází. Na ni mohou být různé odpovědi, podmíněné mravností, světonázorem a osobní zkušeností každého tázaného. Z našeho pohledu druhý přístup, přestavba vědomých a něvědomých úrovní psychiky, v sobě zahrnuje první přístup, protože při nastavení „autopilota“ „pilot“ nemůže nemít představu o jeho funkčních možnostech a jejich

ř

ízení. Ale druhý přístup, zahrnujíce v sobě i první přístup, rozšíření vědomí, mu přidává mimořádnou kvalitu od samotného začátku, zatímco při následování prvního přístupu při ignorování (nebo odmítání) druhého dojde dříve nebo později k tomu, že začleněné možnosti  do oblasti vědomého  je nezbytné přivést k souladu mezi sebou, a kromě toho i do nerozporuplnosti s celým ještě neovládnutým vědomím v procesu jeho rozšíření; pokud první přístup nevede k pochopení nezbytnosti tohoto, pak jeho následování se stane osobní katastrofou, způsobenou, pokud ne vnitřní konfliktností individuální psychiky, pak konfliktností individuální a kolektivní psychiky nebo také konfliktností jedince s hierarchicky vyšší nelidskou psychikou, jejíž činnost se nicméně projevuje ve Vesmíru, pokud být vnímavý k tomu, co se děje.