Tomu udpovídaje, pokud zdrojem světla „zabít“ jeden stín, pak sám objekt bude pokračovat v existenci, ale díky tomu zdroji světla se u toho objektu objeví nový, formou jiný a jinam nasměrovaný „stín“

Přibližně tak i bojují s „fašizmem“ všechny davově-“elitární“ společnosti během celé historie nynější globální civilizace. A proto Umberto Eco má pravdu v tom, že nazval svůj článek „Věčný fašizmus“, vidě, že fašizmus je souputník historie lidstva, neustále měnící své formy v různých společnostech i v odpovídajících epochách, ve kterých se objevuje před lidmi, a vykořenit ho, z příčin, neznámých Umbertu Ecu, se nepodaří

[13]

.

Příčina nekonečného boje se „stínem“ takového druhu spočívá v tom, že:

Otázka podstaty člověka je otázkou, u níž různorodost odpovědí rodí i různorodost odpovědí na otázku o normálním způsobu života lidské společnosti, o právech člověka, i o fašizmu, potlačujícím práva člověka.

Dokonce jestli odpověď na tu otázku není ohlášená, pak každý, kdo mluví o ignorování a potlačování práv člověka fašizmem, někde v hlubinách své psychiky má své obrazné představy o tom, co je to „člověk normální“ a co je odklonění od normy, a jak by měla žít společnost „normálních lidí“.

•  Liberalizmus předpokládá, že normou je absence libovolné konkrétní normy, tj. normou je různorodost, obecně nijak neohraničená, kromě snad zákonodárnou mocí, orientovanou na záštitu různorodosti jako normy.

•  To, co liberalizmus nazývá termínem „fašizmus“ (tj. ne nutně se jedná o skutečný fašizmus v nějaké jeho formě), prohlašuje o svém nesouhlasu s liberalizmem a prohlašuje tu či onu konkrétní normu, kterou se pokouší realizovat v životě jak ve vztahu k jedinci, tak i ve vztahu k sociální organizaci.

V tom je podstata rozdílů a nesouhlasu mezi liberalizmem a známým fašizmem (tj. fašizmem obnaženě oligarchicko-diktátorského typu).

Společné mají to, že životu adekvátní odpověď na otázku o podstatě normálního člověka není známa ani liberálům, bojujícím s fašisty, ani fašistům, bojujícím s liberalizmem a jím rozeným rozvratem. Pokud odpověď na tuto otázku dát (viz dále část.4), pak boj liberalizmus s fašizmem a fašizmu s liberalizmem se ukáže „bojem nanajských chlapečků“

[14]

. Kapuce, jakoby skrývající hlavy „bojovníků“, jsou prázdné, a pod nimi je ta část těla člověka, hrajícího zápas, ve které se nohy připojují k trupu, a která není určena k přemýšlení. Poslední okolnost objasňuje životní neadekvátnost idejí jak liberalizmu, tak i zjevného fašizmu oligarchicko-diktátorského typu.

3. Jak liberalizmus rodí to, co nazývá „fašizmem“

Řecký filozof Diogénes ze Sinópé, žijící ve 4. století př.n.l., jednou vyšel do ulic města ve dne s rozsvícenou lampou. Na údiv spoluobčanů „k čemu je mu ve dne lampa“ Diogénes odpovídal neméně záhadně – „hledám člověka“.

Jen málokterý kurz historie filozofie neupomíná tuto historku o Diogénovi. Z ní je možné pochopit, že Diogénes nepřiznával svým spoluobčanům a vrstevníkům plnou důstojnost člověka, tj. neuznával, že se stačí narodit zástupcem biologického druhu „Člověk rozumný“ pro to, být člověkem. Rodit se jako Homo Sapiens je jen nutnou podmínkou, ale ne dostačující. Pro to, být člověkem, je třeba ještě něco dalšího. Ale co konkrétně a jak toho dosáhnout, Diogénes neřekl. On jednoduše jinotajem-metaforou ukázal na problém „Jak životu adekvátně odpovědět na otázku: co to znamená, stát se člověkem?“

To je klíčová otázka civilizace, protože ta či ona odpověď na ni předurčuje veškerý následný život společnosti: jeho rozvoj, krizi či degradaci a zánik.

Přesto, téměř za 1000 let existence univerzitní vědy v Evropě v Západní kultuře není odpověď na otázku, na kterou poukázal Diogénes, ani ve formě vědeckého poznání, ani ve formě projevů národní umělecké tvorby

[15]

. Pokud po oddělení vědy od církve v epochu reformace činitelé západní církve něco o té otázce psali, jejich názory se nestaly neoddělitelnou částí chápání světa širokých vrstev obyvatel proto, že ve společensko-politické praxi jak katolická, tak i protestantská církev odmítala učení Krista  a potlačovala jeho stoupence.

Z ignorování otázky, na kterou ukázal Diogénes, ze strany myslitelů Západu, pramení ideologie liberalizmu, podle které rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je plně dostačující pro to, být člověkem. Všechno ostatní jsou doprovodné detaily, charakterizující svébytnost jedince.

Avšak reálná společensko-politická praxe liberalizmu není v souladu s deklaracemi takového druhu, protože navzdory všem deklaracím, z úhlu pohledu liberálů je plnocenným člověkem jen liberál; pokud člověk není liberál, pak ho liberální společnost tím či oním zákonným nebo nezákonným způsobem má ohraničit v jeho právech, až do jeho fyzické likvidace.

Kromě toho, liberálové zcela ignorují osudy reálných „mauglí“, kteří v ranném dětství vypadli z lidské společnosti do fauny a v procesu růstu se stali ve mnohém psychologicky identičtí s představiteli těch biologických druhů, v jejichž populacích vyrůstali. Příklady takových „mauglí“ ukazují, že rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je nedostatočné pro to, stát se člověkem: bezalternativně nutná je odpovídající výchova; a výchova předpokládá přítomnost určitého cíle – tj. jednoznačnost v odpovědích na otázky:

•  co je to normální člověk?

•  jaké variace osobnostního rozvoje vedou k tomu, že norma není během dospívání dosažena?

•  jak se vyhnout v procesu početí, prenatálního období, během výchovy, formování variací osobnostního rozvoje, nedovolující dosáhnout normy?

•  jak vykořenit z kultury společnosti faktory, bránící nebo znemožňující dosažení normy?

Avšak liberalizmus se tou problematikou nezabývá a odpovědi na ty otázky znát nechce. Z jeho úhlu pohledu je norma pro společnost – absence libovolné konkrétní normy v odpovědi na otázku „co je to normální člověk?“, tj. normou je různorodost odpovědí, neohraničená ničím, snad kromě zákonů, orientovaných na ochranu oné bezměrné různorodosti.

V životě se ta různorodost projevuje v určité množině statistik charakteristik, kterými se popisuje každý jedinec, tvořící společnost, a v dynamice změn té množiny statistik v čase. Nicméně pokud není odpověď na otázku „co je to člověk normální?“, potom:

•  změny v životě společnosti mohou být nalezeny,

•  ale odpověď na otázku: «projevuje se v těch změnách rozvoj společnosti nebo její degradace, roste úroveň její bezpečnosti, nebo směřuje ke katastrofě?» - není možná.

Liberály nezajímá odpověď na tuto otázku a vnímají sebe i liberální civilizaci, pokud ne etalonem dokonalosti, pak nejmenším zlem. V libovolné z dvou variant („etalon dokonalosti“ nebo „menší zlo“

[16]

) se vnímají jako nejlepší, a všichni ostatní se mají buďto stát liberály, nebo zahynout jako nesporné zlo: a tato pozice pramení ze satanizmu.

Rozvoj a degradace však přesto v životě společnosti mají místo:

•  degradace se projevuje v tom, že objekt díky nějakým vnitřním příčinám předčasně přestává existovat, tj. přestává existovat, aniž dokončil svůj přirozený životní cyklus;

•  rozvoj se projevuje dvěma způsoby:

 →  objekt prochází celým svým přirozeným životním cyklem a teprve po jeho plném završení přestává existovat;