Ve své podstatě je ten cíl – „mystický“ a pramení z vněsociálních pramenů, a v rámci společnosti se cílem fašizace zdá touha po moci v zájmech dosažení parazitické nadvlády nad společností klanově-oligarchických skupin, které mohou představovat dědiční nebo směnitelní „vůdci“, „národní lídři“, „hlavní kněží“, „parlamenty“ atd.

Neohraničené panování nad světem není cíl fašizmu, ale jeden z prostředků dosažení výše uvedeného „,mystického“ cíle – bránit všem novorozeným stát se lidmi.

Toto určení-popsání fašizmu v sobě nezahrnuje do očí bijící příznaky jeho projevů v činnosti: symboliky; ideologii, vyzývající k násilí a likvidaci těch, koho vládci fašizmu určili na roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k vytvoření politických stran s tvrdou disciplínou a systémem teroru, ozbrojenými oddíly atd.

Ve skutečnosti právě ta definice je definicí podstaty fašizmu, a ne definicí podle místa jeho vzniku a druhu vrhaných „stínů“ - osobitostí jeho zformování a projevů v životě společnosti, což kvalitativně odlišuje naši definici od nyní rozšířených „definic“ „fašizmu“, dávaných výkladovými slovníky a encyklopediemi davově-“elitárních“ struktur.

Pokud charakterizovat fašizmus detailněji, pak:

Fašizmus je jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výhradně v davově-“elitární“ společnosti.

Organizačně-politická podstata fašizmu jako takového nezávisle na tom, jak ho nazývat, jakými idejemi se kryje a jakými způsoby realizuje moc ve společnosti, - je v aktivní podpoře davem „malých lidí“ – kvůli ideovému přesvědčení jich samých nebo jejich apolitičnosti na základně jejich živočišně-instinktivního chování – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií

[25]

, která:

•  představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;

•  pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.

Dav v definici V.G.Belinského je „množina lidí, žijící podle tradic a soudících podle autorit“, tj. dav (stádo) = množství jedinců, žijících ne podle svědomí a ve své podstatě bez přemýšlení – automaticky, nebo pod vnějším řízením svého chování. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně, vyvyšujíc se nad společností (fašistické diktatury); nebo se vyvyšuje mlčky nebo v neuvědomované pýše, veřejně předstírajíc pokoru a sloužení davu, který nazývá národem (pseudokomunistické režimy); nebo koná skrytě, přesvědčujíc společnost o své údajně neexistenci, a v souladu s „neexistencí“ - o své nečinnosti, v jejímž důsledku se vše v životě společnosti odehrává údajně „samo sebou“ (buržoazně-liberální demokracie), a ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně mocných kurátorů dané oligarchie

[26]

.

Fašizmus vytvářejí nositelé démonického typu struktury psychiky a představuje kulturu samořízení davově-“elitární“ společnosti, jež nedozrála do lidskosti, nebo nějakých společenských skupin uvnitř společnosti.

Chápání podstaty fašizmu jako protilidského systému je nemožné bez chápání podstaty člověka, tj. bez identifikace těch vlastností, které odlišují realizovaného člověka od člověkupodobných jedinců, jež se v kvalitě člověka nerealizovali; a také bez objevení těch osobitostí, které odlišují druh „Člověk rozumný“ ve všech jeho rasách od živočišných druhů v biosféře Země.

Toto je ruský pohled na podstatu fašizmu. Ale při takovém vnímání podstaty fašizmu není liberalizmus alternativa skutečnému fašizmu (obnaženě oligarchicko-diktátorského typu), ale druhem fašizmu

[27]

. Mravně-psychologické podhoubí liberalizmu je identické mravně-psychologickému podhoubí fašizmu oligarchicky-diktátorského typu. Pokud ve výše uvedené charakteristice systému společenského samořízení při panování fašizmu slovo „fašizmus“ zaměnit za slovo „liberalizmus“, charakteristika zjevného fašistického způsobu vlády zůstane nadále životu adekvátní:

Liberalizmus — jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výhradně v davově-“elitární“ společnosti.

Organizačně-politická postata liberalizmu jako takového spočívá v aktivní podpoře skupinou „malých lidí“ – kvůli ideovému přesvědčení jich samých nebo jejich apolitičnosti na základně jejich živočišně-instinktivního chování – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií, která:

•  představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;

•  pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.

Rozdíl mezi liberalizmem a fašizmem oligarchicky-diktátorského typu je jen v tom, že:

•  liberalizmus svým neurčením normy osobnostního a společenského rozvoje brání zavedení civilizace lidskosti tím, že otevírá dveře masové osobnostní degradaci, což za sebou vleče degradaci společnosti;

•  a to, co liberalizmus nazývá fašizmem (tj. fašizmus obnaženě oligarchicko-diktátorského typu), brání zavedení civilizace lidskosti tím, že ačkoliv i blokuje některé degradační procesy, přesto ve skutečnosti brání osobnostnímu rozvoji, zaváděním těch či oněch omezujících dogmat.

Celkově se liberalizmus a otevřeně oligarchicko-diktátorský fašizmus vzájemně doplňují a pomáhají si navzájem v nekonečném „boji nanajských chlapečků“, bráníce rozvoji lidstva a vybudování civilizace lidskosti.

Ta okolnost, že historicky zformovaná kultura Ruské mnohonárodnostní regionální civilizace v současnosti nezosobňuje výše popsaný a jí odedávna nesený ideál – civilizaci lidskosti – a je přeplněná nejrůznějšími zlozvyky, jež se staly normou života, - neznamená, že ten ideál je iluzorní nebo nerealizovatelný: 

•  (tento ideál) je cílem kulturního rozvoje všeho lidstva;

•  jeho určitost a nevyvratitelnost

[28]

dovolují jednoznačně rozlišovat a vymezovat osobnostní degradaci a osobnostní rozvoj, které za sebou vlečou degradaci a rozvoj společnosti celkově;

•  jeho určitost a nevyvratitelnost dovolují vypracovat a zavádět do života politiku udržitelného (stabilního) a bezpečného rozvoje všech bez výjimky společností nezávisle na jejich stavu dosaženému k současnému okamžiku a množství nahromaděných zlozvyků a problémů

Ale to je antiliberalizmus a antifašizmus zároveň, a proto je ve světě mnoho těch, komu Rus-SSSR-Rusko vadí, a oni všichni budou obviňovat Rusko: liberálové ve fašizmu, fašisté (přívrženci oligarchických diktatur) – v biologické a sociokulturní neplnocennosti, poukazujíce na reálné nebo vymyšlené problémy a zlozvyky, vlastní Rusku.

Ale pro fašizmus jak v jeho skryté oligarchicko-diktátorské formě (obvykle nazývané liberalizmem), tak v obnaženě oligarchicko-diktátorské  formě v Rusku není sociální základna. Proto před Ruskem stojí pokračování ve svébytným rozvoji – ve smyslu uskutečnění ideálu lidskosti – a přibrat v ten proces národy jiných regionálních civilizací, naštěstí tam pro to je sociální základna. Biblický projekt globalizace se dostal do slepé uličky a Ruský projekt globalizace – vybudování civilizace mnohonárodnostní lidskosti – bude uskutečněn.

Vnitřní prediktor SSSR