Večer toho dne prohlásili první tři z nejschopnějších, že je naprosto vyloučeno, aby ztracený dopis byl v pracovně pana ministra; neboť vyňali i obrazy z rámů, rozdělali nábytek a očíslovali každý list papíru. Druzí dva zjistili, že do ministrovy pracovny vkročila jenom služka, když na rozkaz paní Boženy tam donesla večeři, zatímco ministr seděl na zemi mezi svými papíry; jelikož není vyloučeno, že přitom mohla nějaký dopis odnést, bylo zahájeno pátrání, kdo je její milenec - byl to zřízenec od telefonní sítě, kterého nyní nenápadně střežil jeden muž. Poslední dva pátrali někde v neznámu.

Tu noc ministr ne a nemohl usnout; ustavičně si opakoval: v pět hodin ten dopis ve žluté obálce došel, četl jsem jej u psacího stolu a neodešel jsem nežli až k večeři; ergo ten dopis tam musel zůstat - a není tam. Bylo mu smutno a nevolno z té protivné a celkem nemožné záhady; i vzal si prášek pro spaní a spal jako dřevo až do rána.

Ráno shledal, že kolem jeho domu se (neznámo proč) potlouká jeden z nejschopnějších; ostatní nejspíš zahájili pátrání po celé republice.

“Věc je v běhu,” telefonoval mu ministr vnitra, “doufám, že brzo dostanu hlášení; podle toho, pane kolego, co jste mi řekl o obsahu toho dopisu, můžeme říci, kdo by měl o něj zájem… Kdybychom mohli udělat domovní prohlídku v jednom sekretariátě nebo v jedné redakci, věděli bychom něco víc; ale říkám vám, věc je v běhu.”

Ministr chabě děkoval; byl velmi rozmrzen a chtělo se mu spát. Skutečně také večer jen tak něco zabručel na půl huby a šel do postele.

Asi k jedné hodině - byla jasná měsíčná noc - slyšela paní Božena kroky v knihovně. I ozbrojila se veškerou statečností vynikající ženy a šla po špičkách ke knihovně. Dveře byly dokořán, jedna skříň knihovny otevřena a před ní stál pan ministr v noční košili a tiše broukaje listoval vážně v nějakém svazku.

“Proboha, muži,” vydechla paní Božena, “co to tu děláš?”

“Ale chci se jen tady podívat,” řekl ministr neurčitě.

“Potmě?” divila se paní Božena.

“Já vidím,” tvrdil ministr a zastrčil svazek na své místo. “Dobrou noc,” řekl polohlasem a šel pomalu do své ložnice.

Paní Božena zavrtěla hlavou. Chudák, řekla si, nemůže spát pro ten nešťastný dopis.

Ráno nato vypadal pan ministr růžově a téměř spokojeně.

“Prosím tě,” povídá paní, “cos to v noci hledal v knihovně?”

Ministr položil lžičku a vykulil oči: “Já? Co tě napadá, já jsem v knihovně nebyl. Já jsem ti spal jako dudek.”

“Ale Vláďo, vždyť jsem tam s tebou mluvila! Listoval jsi v nějaké knize a řekl jsi, že se chceš na něco podívat!”

“Nesmysl,” řekl ministr nedůvěřivě. “Snad se ti něco zdálo. Já jsem se po celou noc ani neprobudil.”

“Stál jsi u té prostřední skříně,” tvrdila paní, “a ještě k tomu sis ani nerozsvítil. Listoval jsi v té knize potmě a ještě jsi říkal: Já vidím.”

Ministr se chytil za hlavu. “Ženo,” vyhrkl sevřeně, “copak jsem náměsíčný? Ale jdi,” uklidňoval se, “to se ti muselo zdát. Já přece nejsem somnambul!”

“Bylo to v jednu hodinu,” stála paní Božena na svém a dodala trochu podrážděně: “Chceš snad říci, že já jsem blázen?”

Ministr zamyšleně míchal lžičkou svůj čaj. “Prosím tě,” řekl najednou, “ukaž mi, kde to bylo.”

Paní Božena ho dovedla do knihovny: “Stál jsi tadyhle u té skříně a dával jsi nějaký svazek tady do té přihrádky.”

Ministr kroutil rozpačitě hlavou; v té přihrádce byla kompletní a úctyhodná řada Sbírky zákonů a nařízení. “To jsem blázen,” bručel škrabaje se na záhlaví a vytáhl téměř mechanicky jeden svazek, který byl zasunut hlavou dolů. Svazek se mu v rukou otevřel: byla v něm vložena žlutá obálka s fialově psanou adresou.

“Vidíš, Boženko,” divil se pan ministr, “já bych byl přísahal, že jsem z pracovny neudělal ani krok; ale teprve teď si tak nejasně vzpomínám, že když jsem si přečetl ten dopis, řekl jsem si: To se musím podívat na jeden zákon z roku třiadvacet. Pak jsem si asi donesl na psací stůl tu knihu a chtěl jsem si napsat poznámku; ale protože se mně ten svazek pořád zavíral, položil jsem tam podle všeho ten dopis - a pak jsem nejspíš knihu sklapl a mechanicky ji odnesl na místo - Ale že jsem se do té knihy šel podvědomě, ze sna podívat, to je, hm; víš, neříkej o tom nikomu. Lidé by si třeba mysleli - Ono to nedělá slušný dojem, tyhlety záhadné psychologické úkazy.”

Za chvíli pak už pan ministr hlaholně telefonoval ministrovi vnitra: “Haló, pane kolego, tak ten ztracený dopis - Ale kdepak, nejste na stopě; já už jej mám v rukou!… Cože, jak se našel? Pane kolego, to vám neřeknu. Víte, jsou metody, které vy v ministerstvu vnitra ještě neznáte. - Ale já vím, vaši lidé dělali, co dovedou; za to oni nemohou, že nejsou na výši… Ne, nebudeme raději o tom mluvit. - Prosím, prosím… Servus, pane kolego!”

Ve tři hodiny ráno zařinčel telefon na posádkovém velitelství: “Tady plukovník Hampl z generálního štábu. Pošlete ke mně ihned dva muže vojenské policie; a vzkažte pro podplukovníka Vrzala, no ovšem že z informačního oddělení, člověče, po tom vám nic není, aby ke mně hned přišel. Ano, teď v noci. Ano, ať si vezme auto. Tak honem, hergot!” A dost.

Za hodinu byl podplukovník Vrzal na místě; bylo to až bůhvíkde ve vilové čtvrti. Přivítal ho starší a hrozně ustaraný pán v civilu, to jest jenom v košili a kalhotech. “Podplukovníku, mně se stala sakramentská věc. Sedni si, kamaráde. Zatracená věc mizerná svinská pitomá neřádná. Potvora jedna zlořečená. Tak si to představ: Předevčírem mně dá šéf generálního štábu jeden spis a povídá: Hample, zpracuj to doma; čím míň lidí o tom ví, tím líp - v kanceláři ani muk; tak marš, máš dovolenou a seď na tom doma, ale pozor! No dobrá.”

“Jaký to byl spis?” ptal se podplukovník Vrzal.

Plukovník Hampl okamžik váhal. “No,” řekl, “ať to teda víš: bylo to z oddělení C.”

“Aha,” mínil podplukovník Vrzal a počal vypadat nadmíru povážlivě. “Tak dál.”

“Tak koukej,” povídal zdrcený plukovník. “Včera jsem na tom dělal celý den; ale co s tím mám u všech sakramentů dělat v noci? Dát to do šuplete, to nic není; pokladnu nemám; a kdyby někdo věděl, že to je u mne, tak je s tím amen. Člověče, já jsem to na první noc schoval do své postele pod matraci; do rána jsem to zválel jako kanec.”

“To věřím,” řekl podplukovník Vrzal.

“Co chceš,” vzdychl plukovník, “má žena je ještě tlustší. No, tak druhou noc mně žena poradila: Víš co, dáme to do plechové piksly od makarónů a schováme to na noc do spíže. Já spíž na noc zamykám a klíč beru k sobě, povídá žena - my totiž máme takovou strašně tlustou služku, která všechno sní. Tam to nebude nikdo hledat, že? No dobrá, to se mi líbilo.”

“Má vaše spíž dvojité okno nebo jednoduché?” přerušil ho podplukovník Vrzal.

“Hrom do toho,” vybuchl plukovník, “to mě nenapadlo! Jednoduché okno! Já jsem pořád myslel na sázavský případ a jiné takové pitomosti a zapomněl jsem se podívat na okno! Zatracená věc zlořečená!”

“Tak dál,” upomínal ho podplukovník.

“No, co by bylo dál. Ve dvě ráno slyší žena, jak dole piští služka. Šla se zeptat, co je, a Máry ječí: Ve špajzu je zloděj! Žena běží pro klíč a pro mne, já letím s pistolí do spíže, a sakramentská neřádná věc, okno ve spíži je vytento, vypáčeno a piksla se spisy pryč. A zloděj taky pryč. To je všechno,” oddychl si plukovník.

Podplukovník Vrzal bubnoval prsty na stole. “A pane plukovníku, věděl někdo, že máš ten spis doma?”

Nešťastný plukovník rozhodil rukama. “To nevím. Kamaráde, ti lumpové špióni vyšpiclují všechno.” Přitom si vzpomněl na funkci podplukovníka Vrzala a upadl do rozpaků. “Totiž jsou to moc chytří lidé,” opravoval se chabě. “Ale já jsem to neřekl nikomu, čestné slovo. Jenže,” dodal vítězně, “nikdo přece nemohl vědět, že jsem to dal do plechovky od makarónů.”

“A kdepak jste to dávali do té plechovky?” ptal se mimochodem podplukovník.