“Ale, ale,” divil se plukovník. “Poslouchejte, a jakpak když je dejme tomu případ špionáže? Prosit, pane Pištoro!”

“Děkuju uctivě. - Jako špionáž, to my u nás nemáme. Ale mosazné kliky, to je Čeněk a Pinkus, na měděné dráty je teď jenom jeden, nějaký Toušek, a když to jsou pivní trubky, tak to musí být Hanousek, Buchta nebo Šlesinger. Pane, to my jdeme najisto. A kasaře, ty máme z celé republiky. Je jich - hup!, je jich teď dvacet sedm, ale šest jich sedí.”

“Patří jim to,” prohlásil plukovník krvelačně. “Pane Pištoro, napijte se!”

“Děkuju uctivě,” řekl pan Pištora, “ale já moc nepiju. Prosím, zdravíčko. Oni tihle - hup!, tihle gauneři, to není žádná inteligence, pane; každý umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytnem. Jako ten Andrlík. Aha, povídá, sotva mě zmerčil, to je pan Pištora skrz ten špajz. Pane Pištoro, to přece nestojí za to, dyť sem popad jen lejstro v piksle. Dyť já sem se musel zdejchnout, dřív než sem něco namakal. - Tak poď, já mu povídám, ty troubo, vyfásneš za to nejmíň rok.”

“Rok vězení?” mínil plukovník Hampl soucitně. “Není to trochu moc?”

“Ale vždyť je to vloupání,” vycenil zuby pan Pištora. “Tak děkuju uctivě, pane; já mám ještě jednu výkladní skříň, to bude Klečka nebo Rudl. A kdybyste něco potřebovali, tak se jen zeptejte na komisařství. Stačí říct pan Pištora.”

“Prosím vás, pane,” řekl plukovník, “kdybyste snad - hm - za tu službu - Totiž to lejstro je… totiž nijak zvlášť, ale… já bych to nerad ztratil, víte? Tedy, kdybyste snad přijal za tu službu,” pravil honem a strčil panu Pištorovi do ruky padesátikorunu.

Pan Pištora překvapením a dojetím zvážněl. “Ale to nebylo třeba,” řekl strkaje honem ruku s bankovkou do kapsy. “To přece nic nebylo - Tak já děkuju uctivě, pane; a kdybyste někdy zas potřebovali -“

“Dal jsem mu totiž padesát korun,” řekl pan plukovník Hampl své ženě blahovolně. “Dvacet korun by pro takového tulipána taky stačilo, ale -” Pan plukovník mávl velkomyslně rukou. “Jen když se ten zatracený spis našel.”

“Pane Kolda,” řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, “já mám něco pro vás.” Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže; ale po válce se nějak nemohl vpravit do nových poměrů, šel do penze, ohlédl se drobet po světě a konečně si najal hostinec Na vyhlídce; je to sic trochu samota, ale dnes to začínají mít lidé rádi, tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové ty věci. “Pane Kolda,” řekl tedy pan Pacovský, “já do toho nevidím. Já tam mám jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je. Copak o to, on platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale… Víte co,” vyhrkl pan Pacovský, “přijďte se někdy na něj podívat.”

“Co s ním je?” ptal se pan Kolda.

“To je právě to,” pravil pan Pacovský pohoršeně, “já nevím. Nic vám na něm není zvláštního, ale - jakpak bych vám to řekl? Mně se ten člověk nelíbí. No.”

“Roedl, Roedl,” přemýšlel strážmistr Kolda. “To jméno mně nic neříká. Čím je?”

“Já nevím,” řekl pan Pacovský. “Říká, že je bankovní úředník; ale já vám z něho nemůžu dostat, od které banky je. Mně se to nelíbí. Je to sic takový zdvořilý človíček, ale - A poštu taky žádnou nedostává. Já mám dojem, jako by se vyhýbal lidem. A to se mně nelíbí.”

“Jak to,” mínil strážmistr Kolda, “že se vyhýbá lidem?”

“On se ani nevyhýbá,” pravil pan Pacovský nejistě, “ale… prosím vás, kdopak bude v září na venkově? A když se před hospodou zastaví auto, tak on se vám sebere třeba od jídla a jde do svého pokoje. Teda tak je to. Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit.”

Pan Kolda chvíli přemýšlel. “Tak víte co, pane Pacovský,” pronesl moudře, “řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte. Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo! Načpak bysme ho tu měli zrovna my? A je to.”

Den nato, v neděli, se vracel mladý četník Hurych, řečený Márinka neboli Panenka, z pochůzky; cestou ho napadlo, stavím se v hospodě, a zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce. Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl lulku. Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem. Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak z ničeho nic vyskočil z okna. “Pane,” řekl káravě, “co to děláte?”

Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. “Proč bych neskákal?” ozval se chabě. “Já tady totiž bydlím.”

Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. “To je možné,” řekl, “ale mně se nelíbí, že skáčete z okna.”

“Já jsem nevěděl, že to je zakázané,” omlouval se bezvýrazný muž. “Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl.”

“To je možné,” pravil četník Panenka. “Tak mně ukažte své papíry.”

“Papíry?” děl pan Roedl nejistě. “Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu.”

“My už si o ně dopíšeme sami,” řekl Panenka ochotně. “Pojďte se mnou, pane Roedl.”

“Kam?” bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. “Jakým právem… jakým právem mě chcete sebrat?”

“Protože se mně nelíbíte, pane Roedl,” prohlásil Panenka. “Nedělejte žádné řeči a pojďte.”

Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik: “Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?”

“Pane strážmistře,” hlásil Panenka, “mně se ten člověk nelíbí. Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl se ztratit do lesa. A papíry taky nemá. Tak jsem ho sebral. Je to nějaký Roedl.”

“Aha,” řekl pan Kolda se zájmem. “Pan Roedl. Tak už vás tu máme, pane Roedl.”

“Vy mne přece nemůžete zatknout,” pravil znepokojeně pan Roedl.

“To nemůžeme,” souhlasil pan Kolda. “Ale můžeme vás zadržet, že jo! Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci. Sedněte si, pane Roedl.”

“Já… já odpírám jakoukoliv výpověď,” koktal pan Roedl rozčileně. “Já si budu stěžovat… já protestuju -“

“Ježíšmarjá, pane Roedl,” vzdychl pan Kolda, “vy se mně nelíbíte! Já se s vámi nebudu tahat. Sedněte si tamhle a držte hubu.” Načež se chopil novin a četl dále.

“Koukněte se, pane Roedl,” řekl po chvíli, “ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře.”

Pan Roedl seděl bledý a zrosený potem; pan Kolda ho pozoroval, frkaje odporem, a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny.

“Helejte, pane Roedl,” začal zase po nějaké době, “tak my budeme zjišťovat vaši identitu; a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!”

Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku. “No jo,” řekl, “tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme; ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda takhle ztratit měsíc trestu!”

“A když se přiznám,” řekl pan Roedl váhavě, “tak…”

“Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo,” vykládal pan Kolda, “a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl.”

Pan Roedl vzdychl; v jeho těkavých očích byl žalostný a skoro uštvaný výraz. “Proč,” vydralo se z něho, “proč mně každý říká, že se mu nelíbím?”

“Protože máte strach,” děl rozšafně pan Kolda. “Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád. Pročpak se nikomu nepodíváte do očí? Vy nemáte pokoj. To je to, pane Roedl.”

“Rosner,” opravil bledý člověk stísněně.

Pan Kolda se zamyslil. “Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner? To mně zní nějak povědomě.”

“No přece Rosner Ferdinand,” vyhrkl člověk.

“Rosner Ferdinand,” opakoval pan Kolda, “to už mně něco říká. Rosner Ferdinand…”

“Depozitní banka ve Vídni,” pomáhal bledý muž.