“A to je celé,” prohlásil Jaroslav Nerad.

“Prosím vás,” řekl dr. Mejzlík, “co to má znamenat?”

“No přece, to je to neštěstí s tím autem,” podivil se básník. “Copak tomu není rozumět?”

“Myslím, že ne,” mínil dr. Mejzlík kriticky. “Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou; raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí. O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje. Tak.”

“To je jen syrová skutečnost, pane,” děl básník mna si nos. “Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat,” prohlásil Jaroslav Nerad káravě. “Pak tomu rozumí.”

“Prosím vás,” vybuchl dr. Mejzlík. “Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: ,Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát.’ Tedy mně, prosím, vyložte -“

“To je přece Žitná ulice,” pravil básník klidně. “Takové dvě řady domů, víte?”

“A proč to není třeba Národní třída?” ptal se dr. Mejzlík skepticky.

“Protože ta není tak rovná,” zněla přesvědčující odpověď.

“Tak dál. ,Úsvit na mandolínu hrá’ - No, dejme tomu. ,Proč dívko proč se červenáš’ - Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?”

“Červánky,” řekl básník lakonicky.

“Aha, promiňte.,Pojedem vozem 120 HP na konec světa’ -Nu?”

“To asi přijel ten vůz,” vysvětloval básník.

“A měl 120 HP?”

“To já nevím; to znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa.”

“Ah tak. ,Nebo do Singapore’ - Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?”

Básník pokrčil rameny. “To už nevím. Třeba proto, že tam jsou Malajci.”

“A jaký má vztah to auto k Malajcům? He?”

Básník sebou stísněně vrtěl. “Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?” řekl zahloubaně. “Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?”

“Tak vidíte,” řekl dr. Mejzlík, “ten vůz už byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?”

“Vyberte si hnědý,” radil básník. “To je příjemná barva.”

“,Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ’,” četl dál dr. Mejzlík. “Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?”

“Přece nebudu psát o opilé žebračce,” pravil básník dotčen. “Byla to prostě žena, rozumíte?”

“Aha. A co je tohle: ,labutí šíje ňadra buben a činely.’ To jsou volné asociace?”

“Ukažte,” řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. “,Labutí šíje ňadra buben a činely’ - co to má být?”

“Na to se právě ptám,” bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě.

“Počkejte,” přemýšlel básník, “něco tam muselo být, co mně připomnělo - Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se,” a napsal tužkou 2.

“Aha,” řekl dr. Mejzlík pozorně. “A co ta ňadra?”

“To je přece 3, dva obloučky, ne?” divil se básník.

“Ještě tam máte buben a činely,” vyhrkl policejní úředník napjatě.

“Buben a činely,” přemýšlel básník Nerad, “buben a činely… to by snad mohla být pětka, ne? Helejte,” řekl a napsal číslici 5. “To bříško je jako buben, a nahoře činely -“

“Počkejte,” řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. “Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?”

“Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml,” prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. “Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo?” divil se, hloubaje nad básnickou. “Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně.”

Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.

“Já už zase běžím,” řekl dr. Mejzlík. “Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235.”

“Jaký vůz?” užasl básník.

“Labutí šíje ňadra buben a činely,” vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. “A Singapore taky.”

“Aha, už vím,” děl poeta. “Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět.”

“Až jindy,” řekl honem policejní úředník. “Až zase budu mít nějaký případ.”

Ten pan Janík není ani dr. Janík z ministerstva, ani ten Janík, co zastřelil statkáře Jirsu, ani ten senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů, nýbrž pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou; on je to takový slušný a trochu menší pán, co kdysi chodil za slečnou Severovou a pak už se z desperace neoženil; zkrátka takřečený papírník Janík, aby nebylo mýlky.

Tedy ten pan Janík se dostal k těm věcem čirou náhodou, a sice někde na Sázavě, kde býval na letním bytě; to bylo tehdy, když hledali mrtvolu té Růženy Regnerové, co ji zavraždil její ženich Jindřich Bašta, polil nebožku petrolejem, spálil a zahrabal v lese. Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo nebo kosti nemohli nalézt; devět dní už chodili četníci po lesích, jak je Bašta vodil a ukazoval jim, tuhle nebo tamhle to bylo, hrabali a kopali, ale nikde nic. Bylo zřejmo, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo hledí získat čas. Byl to mládenec ze slušné a zámožné rodiny, ten Jindřich Bašta, ale nejspíš mu doktor nějak zmáčkl kleštěmi hlavu, nežli přišel na svět, zkrátka nebylo to s ním jaksi v pořádku; takový zvrhlý a divný člověk to byl. Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo, s očima těkajícíma nystagmem hrůzy, trapno se na něho podívat. Četníci se s ním brodili borůvčím a morastem, zuřiví už, div nekousali, a mysleli si, bestie, my tě utaháme tak, že nás tam nakonec přece jen dovedeš! Bašta, stěží se vleka vysílením, klesl kdekoliv na zem a chraptěl: “Tady, tady jsem ji zahrabal!”

“Vstaň, Bašto,” zařval na něho četník. “Tady to nebylo! Dál!”

Bašta se potácivě zvedl a pletl nohama o kousek cesty dál, pokud se zase nezhroutil únavou. Tedy takový průvod to byl: čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami; a křečovitě se posunující, zsinalý vrak člověka, Jindřich Bašta.

Pan Janík se znal s četníky z hospody; následkem toho směl chodit po lesích s tím tragickým průvodem, aniž se na něho někdo utrhl, že tu nemá co dělat. Mimoto nosil s sebou krabičky se sardinkami, salám, koňak a jiné takové věci, které přišly těm pánům vhod. Devátého dne už bylo zle, tak zle, že pan Janík se rozhodoval: víckrát s sebou nepůjdu. Četníci už přímo štěkali podrážděným vztekem, hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jiné věci na práci, strejci s motykami bručeli, že za tuhle rachotu je dvacet korun denně málo, a zhroucen na zemi třásl se Jindřich Bašta křečovitými záchvěvy, už ani neodpovídaje na křik a hartusení četníků. V tu bezradnou a pustou chvíli udělal pan Janík věc, která jaksi nebyla v programu: klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě: “Koukejte se, pane Bašto - no tak, pane Bašto, slyšíte?” Bašta zavyl a vypukl v pláč. “Já to najdu… já to najdu, Pane,” vzlykal a pokoušel se vstát; vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedal ho téměř něžně. “Jen se opřete, pane Bašto,” domlouval mu, “pan Janík vás vezme z druhé strany, tak. No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo.”

Hodinu nato stál Jindřich Bašta, kouře cigaretu, nad mělkou jamou, ze které vyčuhovala stehenní kost.