“To byly růže pro berních Irmu,” vzpomínal Kugler.

“Já vím,” řekl Bůh. “Bylo jí tehdy sedm let. A že nevíš, co se s ní potom stalo?”

“Nevím.”

“Vdala se, vzala si Oskara, syna továrníkova; nakazil ji a při potratu zemřela. Pamatuješ se na Rudu Zárubova?”

“Co se s ním stalo?”

“Ten se dal, člověče, k námořníkům a zahynul v Bombaji. Vy dva jste byli nejhorší kluci v celém městě. Kugler Ferdinand kradl už ve svém desátém roce a lhal napořád; chodil do špatné společnosti, jako byl opilec a žebrák Dlabola, se kterým se dělil o své jídlo.”

Soudce pokynul rukou, to že snad sem nepatří; ale Kugler sám se ptal ostýchavě: “A… co se stalo s jeho dcerou?”

“S Mařkou?” řekl Bůh. “Ta se docela spustila. Ve čtrnácti se prodávala, ve dvaceti zemřela a vzpomněla na tebe v agónii smrti. Ve čtrnácti letech ses opíjel a utíkal jsi z domova. Tvůj otec se utrápil hořem a tvá matka si vyplakala oči; zneuctil jsi svůj dům, a tvá sestřička, tvá hezká sestra Martička, nenašla ženicha, který by pro ni přišel do domu zlodějova. Žije ještě v samotě a chudobě, uštvaná drobnými výdělky, kterými ji milosrdní lidé zraňují.”

“Co dělá zrovna teď?”

“Zrovna teď je u Vlčků v krámě a kupuje nitě, aby šila do setmění. Pamatuješ se na ten krám? Koupil sis tam jednou skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let; a hned první den jsi kuličku ztratil a ne a ne ji nalézt. Pamatuješ se; jaks tehdy brečel vztekem a lítostí?”

“Kam se to tenkrát zakutálela?” ptal se Kugler dychtivě.

“Ale do odtoku pod okapem. Vždyť, člověče, tam leží doposud, a je už tomu třicet let. Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se otřásá v chladné, zurčící vodě.”

Kugler sklonil hlavu překonán. Ale předseda nasadil si brýle a řekl mírně: “Svědku, musíme přejít k věci. Vraždil obžalovaný?”

Bůh svědek potřásl hlavou. “Devět lidí zabil. Prvního člověka ve rvačce. Zato se zkazil v kriminále. Druhá byla nevěrná milá. Za to byl odsouzen k smrti a utekl. Třetí byl stařec, kterého oloupil. Čtvrtý byl noční hlídač.”

“Ten zemřel?” vykřikl Kugler.

“Zemřel po třech dnech,” řekl Bůh, “v hrozných bolestech a nechal po sobě šest dětí. Pátý a šestý člověk byli dva staří manželé; ubil je sekerou a našel jen šestnáct korun, zatímco měli schováno přes dvacet tisíc.”

Kugler vyskočil: “Prosím vás, kdepak?”

“Ve slamníku,” řekl Bůh. “V plátěném pytlíčku pod slamníkem, kde skrývali své peníze vydřené lichvou a lakotou. Sedmého člověka zabil v Americe; byl to přistěhovalec, krajan, bezradný jako dítě.”

“Tak ve slamníku to bylo,” šeptal Kugler užasle.

“Ano,” pokračoval svědek. “Osmý člověk, to byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.”

“Proč vraždil?” tázal se předseda.

“Jako jiní lidé,” odpovídal Bůh; “ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?”

“Děkuji,” řekl předseda, “není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?”

“Ne,” pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno.

“Soud se odebere k poradě,” prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.

“Kdo to jsou?” ptal se Kugler, ukazuje hlavou za odcházejícími.

“Lidé jako ty,” řekl Bůh. “Byli na světě soudci, a tož soudí i tady.”

Kugler si hryzl prsty. “Myslil jsem… totiž, nestaral jsem se o to, ale… čekal bych, že budete soudit vy, jakožto… jakožto…”

“Jakožto Bůh,” dokončil veliký stařec. “Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Že nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal?”

“Nevím,” řekl Kugler překvapen.

“Lucka, sklepnice; udala tě ze žárlivosti.”

“Promiňte,” osmělil se Kugler, “ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho.”

“Ale kdepak,” namítl Bůh, “ten se z toho vylízal a je živ doposud. Já vím, že je udavač; ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.”

“Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně.

“Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.”

“A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?”

“Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé - i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”

V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: “Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?”

Zločin v chalupě

“Vstaňte, obžalovaný,” pravil předseda soudu. “Tedy žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu; při vyšetřování jste doznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho. Tak co, cítíte se vinen?”

Zedřený mužík se zachvěl a něco polkl. “Ne,” vypravil ze sebe.

“Zabil jste ho?”

“Jo.”

“Tedy se cítíte vinen?”

“Ne.”

Předseda soudu měl andělskou trpělivost. “Koukejte se, Vondráčku,” řekl, “ono vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit; dal jste mu do kafe jed na krysy. Je to pravda?”

“Jo.”

“Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu bažil po životě. Rozuměl jste mi?”

Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny. “To bylo skrz ten jetel,” koktal. “Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky -“

“Počkejte,” přerušil ho předseda soudu. “Byl to jeho jetel, nebo váš?”

“No jeho,” mumlal obžalovaný. “Ale nač von potřebuje jetel? A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku, ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena, a pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová.”

“Proto jste ho chtěl otrávit?”

“No jo.”

“Proto, že vám nadával?”

“Ne. To bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá.”

“Ale člověče,” vyhrkl předseda, “vždyť to bylo jeho pole, ne? Proč by to nesměl prodat?”

Obžalovaný Vondráček se podíval vyčítavě na předsedu. “Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor,” vysvětloval. “Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady, a von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi.”

“Tak vy jste žili v nesvárech,” pomáhal předseda.

“No jo,” řekl Vondráček zamračeně. “To bylo skrz tu kozu.”

“Pro jakou kozu?”

“Von mně vydojil kozu. Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka. Ale von tu louku pronajal.”

“A co dělal s penězi?” zeptal se jeden z porotců.

“Co by dělal,” pravil obžalovaný zasmušile. “V truhle je schoval. Až umřu, říkal, tak to dostanete. Ale umřít, to von nechtěl. Dyť už mu bylo přes sedmdesát.”

“Tedy vy říkáte, že těmi sváry byl vinen váš tchán?”

“To byl,” mínil Vondráček váhavě. “Von nechtěl nic dát. Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta. A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat. Ale von řek, až umřu, tak si kup třeba dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi.”

“Poslyšte, Vondráčku,” pravil předseda přísně, “nezabil vy jste ho pro ty peníze v truhle?”

“Ty byly na krávu,” řekl Vondráček zarytě. “To jsme počítali, až von umře, to bude kráva. Taková chalupa nemože bejt bez krávy, že jo. Kdepak mám vzít hnůj.”


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: