“Tak to stačí,” řekl pan sudí. “Paní Myersová, nic platno, takhle vykládat karty je podvod. Kartám se musí rozumět. Jsou sice různé teorie, ale nikdy, pamatujte si to, nikdy neznamená zelená desítka cesty. Zaplatíte padesát liber pokuty, jako ti, kdo falšují potraviny nebo prodávají bezcenné zboží. Je na vás podezření, paní Myersová, že krom toho provozujete špionáž; ale já myslím, že se k tomu nepřiznáte.”

“Jakože je Bůh nade mnou,” zvolala paní Myersová, ale pan Kelley ji přerušil: “Nono, nechme to být; ale protože jste cizinka bez řádného povolání, užijí politické úřady svého práva a vykáží vás ze země. Sbohem, paní Myersová, děkuji vám, paní Mac Leary. Ale říkám vám, takhle falešně vykládat karty je cynické a nesvědomité počínání. Pamatujte si to, paní Myersová.”

“Co mám dělat,” vzdychla stará dáma. “Zrovna když mně živnost začala jít -“

Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho. “Pěkné počasí,” řekl pan sudí přívětivě. “Mimochodem, co dělá paní Mac Leary?”

Pan Mac Leary vzhlédl velmi kysele. “Totiž… víte, pane Kelley,” pravil s jistými rozpaky, “ona paní Mac Leary… my jsme se totiž rozvedli.”

“Jděte,” podivil se pan sudí, “taková hezká mladá paní!”

“To je právě to,” bručel pan Mac Leary, “ale on se do ní znenadání zabouchl jeden mladý flákač… takový milionář nebo obchodník z Melbournu… Já jsem jí bránil, ale…” Pan Mac Leary beznadějně mávl rukou. “Před týdnem spolu odjeli do Austrálie.”

“Víte, pane státní,” kázal pan Janowitz, “mne tak lehko někdo nenapálí, nejsem přece nadarmo žid, no ne? Ale co dělá ten chlap, to je prostě nad můj rozum. To není jen tak grafologie, to je já nevím co. Tak si to vemte: Dáte mu něčí rukopis v nezalepené obálce; on se na to písmo ani nepodívá, jen strčí prsty do kuvéru a šátrá jimi po tom písmu; přitom takhle křiví hubu, jako by ho něco bolelo. A za chvíli vám začne povídat povahu toho pisatele, ale tak vám - no, to byste mrkal. Navlas vám toho člověka trefí. Já mu dal do té obálky jeden dopis od starého Weinberga; všecko poznal, i to, že má cukrovku a že má udělat bankrot. Co tomu říkáte?”

“Nic,” děl suše pan státní zástupce. “Možná, že starého Weinberga zná.”

“Ale vždyť on to písmo ani neviděl,” rozčiloval se pan Janowitz. “On říká, že každé písmo má své fluidum, a to prý se dá docela přesně namáknout. On říká, že to je čistě fyzický úkaz, tak jako rádio. Pane státní, to není žádný švindl; on ten princ Karadagh za to nic nebere, to prý je moc stará rodina z Baku, říkal mně jeden Rus. Ale co vám budu povídat, přijďte se na to podívat, on bude dnes večer u nás. To musíte přijít.”

“Poslouchejte, pane Janowitz,” řekl pan státní zástupce, “to je všecko pěkné, ale cizincům já věřím jenom na padesát procent, zvlášť když nevím, čím se živí; Rusům věřím ještě míň a těmhle fakírům nejmíň; ale když to má býti ještě k tomu princ, pak už mu nevěřím zhola nic. Kde, říkáte, že se tomu naučil? Aha, v Persii. Dejte mně pokoj, pane Janowitz; celý Orient je humbuk.”

“Ale pane státní,” bránil se pan Janowitz, “on to ten mladík vykládá docela vědecky; žádná kouzla, žádné tajemné síly, ale říkám vám, přesně vědecká metoda.”

“To je tím větší humbuk,” děl pan státní káravě. “Pane Janowitz, já se vám divím; po celý život jste se obešel bez přesně vědeckých metod, a tady se jimi budete ohánět. Koukněte se, kdyby na tom něco bylo, musilo by to být dávno známo, že?”

“Inu,” mínil pan Janowitz trochu zviklán, “ale když já jsem na vlastní oči viděl, jak uhodnul celého starého Weinberga! To vám bylo geniální. Víte co, pane státní, přijďte se podívat; je-li to švindl, tak vy to poznáte, na to vy jste specialista, panečku; pane státní, vás přece nikdo nemůže oblafnout.”

“Myslím, stěží,” řekl pan státní skromně. “Tak já přijdu, pane Janowitz, ale jen abych se tomu vašemu fenoménu podíval na prsty. To je hanba, že jsou u nás lidé tak lehkověrní. Ale nesmíte mu říci, kdo jsem; počkejte, já mu dám číst jeden rukopis v obálce, to bude něco extra. Vsaďte se, pane, že mu dokážu humbuk.”

Musíte vědět, že pan státní (nebo přesněji řečeno, pan vrchní státní zástupce dr. Klapka) měl v nejbližším porotním sedění zastávat žalobu v procesu Hugo Müller, zločin úkladné vraždy. Pan Hugo Müller, takto továrník a milionář, byl žalován, že pojistil na velké peníze svého mladšího bratra Otu a pak ho utopil v doksanském rybníku; mimoto byl v podezření, že před lety odklidil svou milenku, ale to se ovšem nedalo dokázat. Zkrátka byl to jeden z velikých procesů, na kterém si pan státní chtěl dát záležet; i pracoval na spisech s celou tou pílí a pronikavostí, která z něho učinila nejstrašlivějšího veřejného žalobce. Věc nebyla jasná; pan státní by byl dal nevímco za jediný přímý důkaz, ale jak věci stály, musil se spoléhat více na svou vyřídilku, aby dostal od poroty provaz pro pana Müllera; neboť vězte, že to je pro veřejného žalobce věc cti.

Pan Janowitz byl toho večera drobátko rozčilen. “To je princ Karadagh,” představoval tlumeně, “pan doktor Klapka; tak můžeme začít, že jo.”

Pan státní se podíval zkoumavě na to exotické zvíře; byl to mladý a štíhlý člověk s brejlemi, s tváří tibetského mnicha a jemnýma zlodějskýma rukama. Hochštapler, rozhodl pan státní krátce.

“Pane Karadagh,” brebentil pan Janowitz, “tady u toho stolečku. Minerálka tam už je. Prosím, rozsvěťte si tu stojací lampičku; lustr zhasíme, aby vás nerušil. Tak. Prosím, pánové, aby bylo ticho. Pan - eh, tuhle pan Klapka přinesl nějaký rukopis; kdyby chtěl být pan Karadagh tak laskav -“

Pan státní krátce odkašlal a posadil se tak, aby na jasnovidce co nejlíp viděl. “Tady je ten rukopis,” řekl a vytáhl z náprsní kapsy nezalepenou obálku. “Prosím.”

“Děkuji,” řekl jasnovidec mdle, chopil se obálky a se zavřenýma očima ji obracel v prstech. Náhle se zachvěl a zavrtěl hlavou. “Zvláštní,” zamumlal a polkl doušek vody. Pak vsunul své tenké prsty do obálky a ustrnul; zdálo se, že ten nažloutlý obličej ještě zbledl.

V pokoji bylo takové ticho, že bylo slyšet chrčení pana Janowitze; pan Janowitz měl totiž vole.

Tenké rty prince Karadagha se třásly a křivily, jako by tiskl v prstech rozžhavené železo; a na čele mu vyrazil pot. “Nemohu to vydržet,” sykl sevřeně, vytáhl prsty. z obálky, otřel si je kapesníkem a jezdil jimi chvíli po sukně stolku, jako když se brousí nůž; načež opět vzrušeně usrkl vody a vzal opatrně obálku do prstů.

“Člověk, který to psal,” začal suše, “člověk, který to psal… Je tu veliká síla, ale taková - (tu zřejmě hledal slovo) síla, která číhá. To číhání je strašné,” vykřikl a pustil obálku na stůl. “Toho člověka bych nechtěl mít svým nepřítelem!”

“Proč?” nezdržel se pan státní. “Dopustil se něčeho?”

“Neptejte se mne,” řekl jasnovidec. “Každá otázka dává pokyn. Já jenom vím, že by se mohl dopustit čehokoliv - velkých i strašných činů. Je tady úžasná vůle… po úspěchu… po penězích… Ten člověk by se nezastavil nad životem bližního. Ne, to není obyčejný zločinec; tygr také není zločinec; tygr je veliký pán. Ten člověk by nebyl schopen žádné špinavosti, ale myslí si, že vládne nad životem lidí. Když je na svém lovu, vidí v lidech jenom kořist. Pak je zabije.”

“Mimo dobro a zlo,” zabručel pan státní s patrným souhlasem.

“To jsou jen slova,” řekl princ Karadagh. “Nikdo není mimo dobro a zlo. Ten člověk má své přesné mravní pojmy; není nikomu nic dlužen, nekrade, nelže; zabije-li, je to, jako by dal na šachovnici šach mat. Je to jeho hra, ale hraje ji správně.” Jasnovidec svraštil usilovně čelo. “Nevím, co to je. Vidím velký rybník a na něm motorový člun.”

“A co dál?” vyhrkl státní návladní, stěží dýchaje.

“Dál nic není vidět; je to docela mlhavé. Je to tak divně mlhavé proti té ukrutné a bezohledné vůli dostat svou kořist. Ale není v tom žádná vášeň, jenom rozum. Naprostá rozumová úvaha v každé podrobnosti. Jako když se řeší nějaká úloha nebo technický problém. Ne, ten člověk si nikdy nic nevyčítá. Je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou; nemusí se bát svého svědomí. Mám dojem člověka, který se na všecko dívá svrchu; je krajně nadutý a samolibý; těší ho, že se ho lidé bojí.” Jasnovidec usrkl vody. “Ale i on je komediant. V jádře prospěchář, který si dává jistou pózu. Rád by ohromil svět svými činy - Dost. Jsem unaven. Nemám ho rád.”