Následoval krátký, urputný zápas, při němž Jason rozdal o něco víc, než utržil. Dva z útočníků se váleli na zemi a třetí se držel za rozbitou hlavu, než Jason klesl pod vahou přesily k zemi. Volal na otroky, aby mu pomohli, pak je proklel, když zůstali nečinně sedět, zatímco mu vítězové přivazovali ruce k tělu a zbavovali ho zbraní. Jeden z nich pokynul otrokům a ti poslušně vyrazili do pouště. Jasona, šílícího vztekem, táhli stejným směrem.

Ve zdi ze strany pouště byl široký otvor, a jakmile jím prošli, Jasona vztek okamžitě přešel. Uvnitř stálo jedno z caroj, o kterých mu vyprávěla Ijale — o tom se nedalo pochybovat. Teď pochopil, proč si nevzdělaná Ijale nemohla být jista, zda je to živočich, nebo něco jiného. To vozidlo bylo na deset metrů dlouhé a tvarem připomínalo loď. Přední část tvořila velká, pravděpodobně umělá zvířecí hlava s chlupy, řadou vyřezaných zubů a lesknoucíma se krystalovýma očima. Kožené kryty a nepříliš realistické nohy, zavěšené na vozidle jako kamufláž, by šestileté dítě z civilizovaného světa určitě nezmátly. Takové maskování snad mohlo přesvědčit nevědomé divochy, ale civilizované dítě by okamžitě poznalo vozidlo, jakmile by si v jeho spodní části povšimlo šesti velkých kol. Kola měla vyřezaný hluboký vzorek a byla vyrobena z nějakého na pohled odolného materiálu. Hnací jednotka nebyla vidět, ale Jason téměř vykřikl radostí, když zachytil čichem zápach po spáleném palivu. Ten primitivní stroj musel mít nějaký umělý zdroj energie, který mohl být výsledkem zdejší průmyslové revoluce, nebo důkazem obchodních styků s jinými světy. Obě možnosti slibovaly naději, že z této bezejmenné planety bude možno uniknout.

Otroky, z nichž se někteří krčili hrůzou z neznáma, dostrkali pomocí kopanců přes nástupní lávku do caro. Čtyři ze svalovců, kteří Jasona přemohli a svázali, vynesli ho teď nahoru a položili na podlahu. Jason jen ležel a pokoušel se z mechanismu pouštního vozidla postřehnout co nejvíce. Z přední paluby vyčníval sloupek, na jehož horní hranatou část upevňoval jeden člen posádky něco, co mohlo být kormidlo, nebo volant. Jestliže se tedy toto monstrum řídilo natáčením dvojice předních kol, určitě je poháněno zadními koly — Jason se svíjením otáčel na podlaze, dokud neviděl na záď. Tam stála kabina impozantní šířky, bez oken a s jednoduchými vsazenými dveřmi hýřícími celou sbírkou zámků a západek. Jakékoli pochyby o tom, že se jedná o strojovnu, rozptýlil černý kovový komín procházející střechou kabiny a čnějící nad ni.

„Pojedeme!” zaječel Edipon a zamával svýma hubenýma rukama ve vzduchu. „Uvolněte vchod. Narisi, postav se dopředu a ukazuj, kudy má caro jet. Tak — a teď se všichni modlete, zatímco já se odeberu do svatyně přimět posvátné síly k tomu, aby nás nesly směrem k Putl’ku.” Vykročil ke kabině, vzápětí se zastavil a ukázal na jednoho muže ozbrojeného kyjem. „Erebo, ty líná mrcho, nezapomněls tentokrát naplnit kalich pro bohy, kteří dostali velkou žízeň?”

„Naplnil jsem ho, naplnil,” zabručel Erebo mezi žvýkáním ukořištěného kreno.

Vše bylo tedy připraveno — Edipon vstoupil do sklápěcího prostoru před dveřmi a zatáhl za sebou závěs. Ozvalo se různorodé řinčení a rachocení, když odemykal zámky a povoloval západky, než vstoupil do strojovny. Za několik minut se z komína vyvalil černý mrak mastného kouře, který odnesl svěží vítr. Trvalo téměř hodinu, než byly posvátné síly připravené k činnosti, a svoji ochotu dát vozidlo do pohybu oznámily pronikavým hvízdáním a vypouštěním bílých výdechů do vzduchu. Čtyři otroci zaječeli jako ozvěna a omdleli, ostatní se tvářili, jako by jim byla milejší smrt.

Jason měl určité zkušenosti s primitivními parními stroji již z dřívějška a nyní ho tedy signály pojistných ventilů kotle nijak nepřekvapily. A nepřekvapilo ho, ani když se vozidlo otřáslo a zvolna vyrazilo do pouště. Podle množství kouře a spousty páry unikající z přídě usoudil, že jejich parní stroj účinností nijak nevyniká — avšak přes svou primitivnost poháněl caro s nákladem tolika cestujících plíživou, ale rovnoměrnou rychlostí po poušti.

Z řad otroků se ozvaly další výkřiky — několik otroků se pokoušelo přelézt bočnice, ale kyje je srazily zpět na podlahu. Řadami svých zajatců se bezohledně prodírali d’zertanoj v dlouhých róbách a naběračkami jim násilím nalévali do úst tmavou kapalinu. Někteří zajatci se zhroutili v bezvědomí, nebo byli zabiti — i když pro bezvědomí hovořila mnohem větší pravděpodobnost, protože d’zertanoj neměli důvod, aby otroky připravovali o život, když už si dali takovou práci, aby je chytili. Jason tomu věřil, ale vyděšení otroci se takovou úvahou neutěšovali, a proto se bránili — mysleli si, že bojují o svůj život.

Když však přišla řada na Jasona, nepoddal se tak snadno, jak by se podle svého racionálního uvažování poddat měl — podařilo se mu pokousat pár prstů a kopnout jednoho d’zertano do břicha, než se na něho posadili, přidrželi mu nos a nalili do hrdla notnou dávku pálící kapaliny. Pocítil bolest a závra a posledními zbytky sil se pokusil kapalinu vyvrhnout, ale to bylo také to poslední, na co si pamatoval.

„Dej si pár loků,” řekl nějaký hlas, a Jasonovi stříkla do obličeje voda — něco z ní mu steklo do hrdla a přimělo k záchvatu kašle. Do zad ho tlačilo něco tvrdého, zápěstí mu svírala bolest. Jen zvolna si uvědomil, co se stalo — zápas, zajetí a ten elixír, co do něho násilím vpravili. Když otevřel oči, spatřil nad sebou žlutě blikající lampu, visící na řetězu. Zamžikala pokoušel se sebrat tolik sil, aby se mohl posadit. Do světla vplula důvěrně známá tvář a Jason na ni vytřeštil oči a zasténal.

„To jsi ty, Mikahu — nebo je to jenom výjev z děsivého přeludu?”

„Před spravedlností není úniku, Jasone. Jsem to já a musím ti položit několik závažných otázek.”

Jason znovu zasténal. „Fakticky, je to on. Ani ta nejděsivější noční můra by se něco podobného neodvážila vyslovit. Ale než mi budeš klást závažné otázky, nemohl bys mi říct pár slov o tom, jak to tady vypadá? Měl bys být trochu v obraze, protože ses stal otrokem d’zertanoj mnohem dřív než já.” Uvědomil si, že bolest v zápěstích pochází z těžkých železných okovů, kterými prochází řetěz uchycený k silné dřevěné desce, na které měl položenou hlavu. „Na co ten řetěz — a jak je to s místní pohostinností?”

Na žádost, aby poskytl základní informace, Mikah nereagoval, tvrdošíjně se držel svého.

„Když jsme se naposledy viděli, byl jsi otrokem Ch’aky, a dnes v noci tě přivlekli s ostatními Ch’akovými otroky a přikovali, když jsi byl v bezvědomí, ke kládě s řetězy. Vedle mě bylo volné místo, a já jsem jim řekl, že se o tebe postarám, když tě tam dají, a oni to udělali. Ale teď se musím od tebe něco dozvědět. Než tě svlékli, viděl jsem, že máš na sobě Ch’akovu obrněnou výstroj a helmu. Kde je Ch’aka — co se mu stalo?”

„Já jsem Ch’aka,” zakrákal Jason a sucho v hrdle ho přimělo ke kašli. Dlouze se napil vody z misky. „Podle toho, jak se ptáš, soudím, že jsi hrozně pomstychtivý, ty starý podvodníku. Kam se poděl ten tvůj ušlechtilý povahový rys? Neříkej, že bys dokázal nenávidět bližního jen proto, že tě praštil do hlavy, prorazil ti lebku a prodal tě tam dole u řeky jako nepoužitelného otroka? V případě, žes nad takovým bezprávím hlouběji přemýšlel, můžeš se teď radovat z toho, že zlý Ch’aka už neexistuje. Odpočívá v zemi na blíže neurčeném místě v pustině, a po odpadnutí dalších kandidátů jsem jeho místo vzal já.”

„Tys ho zabil?”

„Krátce řečeno — ano. Ale nemysli si, že to bylo jednoduché, protože on měl na své straně veškeré materiální výhody, zatímco já jsem se mohl opírat jen o svou vrozenou duševní čipernost, která se naštěstí ukázala být dostačující. Zpočátku to vypadalo na rychlovku, když jsem se rozhodl, že ho zabiju ve spánku…”