Z vody se vypotáceli bok po boku jako čtyřnozí plazové, kteří nedovedou chodit vzpřímeně. Všechno vypadalo hodně neskutečně, a Jason se nedokázal přimět k žádné rozumné úvaze. Nesmí se zastavit, to věděl určitě, ale co jiného má dělat?

Temnotou problesklo nějaké světlo — třepetavé světlo, které se k nim přibližovalo. Jason nemohl ze sebe vypravit ani hlásku, slyšel, jak Mikah volá o pomoc. Světlo se přiblížilo — byla to vlastně jakási pochodeň, kterou někdo držel nad hlavou. Když se pochodeň dostatečně přiblížila, Mikah se vztyčil na nohy.

Z reality se stal zlý sen. Pochodeň nedržel člověk, ale nějaká hrozná bytost s ostře řezaným obličejem, která praštila Mikaha kyjem tak silně, že ten beze slova klesl k zemi, a pak se otočila k Jasonovi.

Jason neměl na boj dost síly, i když se všemožně snažil, aby se postavil na nohy. Prsty zarýval do zmrzlého písku, ale zvednout se mu nepodařilo — a při posledním pokusu klesl vyčerpaně tváří k zemi.

Pokoušelo se o něho bezvědomí, ale odolal. Plápolající pochodeň se přiblížila ještě víc a s ní šouravé zvuky kroků v písku. Pomyšlení, že se k němu zezadu přibližuje neurčitá hrůza, bylo nesnesitelné — s vynaložením posledních sil se překulil na záda a zíral na netvora tyčícího se nad ním, než mu oči překryla temnota z vyčerpání.

Ten netvor ho nezabil, jen stál a upřeně na něho shlížel — a jak zvolna plynuly sekundy a Jason zůstával naživu, nutil se do úvah o hrůze, která se z temnot vynořila.

„K’e vi stas el…?” zeptal se netvor, a teprve až nyní si Jason uvědomil, že je to lidská bytost. Smysl otázky zachytil na periférii vyčerpaného mozku — měl dojem, že řeči docela dobře rozumí, i když ji nikdy neslyšel. Pokusil se odpovědět, ale z hrdla se mu ozvalo pouze chrčivé bublání.

„Ven k’n torcoj — r’pidu!”

Z ostrova temnoty se vyloupla další světla a současně zazněl pleskot běžících nohou. Jak se světla přibližovala, Jason uviděl člověka stojícího nad ním zřetelněji a pochopil, proč ho mylně považoval za nějaké nelidské stvoření. Všechny jeho končetiny totiž halily pásy špinavé kůže, hruď a tělo chránily tlusté, překrývající se kožené pásy s krvavě rudými znaky. Hlavu mu obepínal chránič z lebky nějakého, slepici podobného, zvířete, který se spirálovitě zužoval ve špici a v přední části měl vyvrtané dva malé otvory pro oči. Z dolní části chrániče hlavy vyčnívaly velké, na prst dlouhé zuby, které již tak hrozivý vzhled ještě umocňovaly. Jediné, co svědčilo o příslušnosti majitele k lidskému rodu, byl matný a špinavý plnovous, který vyčuhoval pod zuby chrániče hlavy. Další z mnohých detailů si Jason uvědomil jen okrajově: něco objemného za jedním ramenem a nějaké tmavé předměty u pasu. K Jasonovi se snesl těžký kyj a dloubl ho do žeber, ale Jason se nemohl o obranu ani pokusit — potácel se na hranici bezvědomí.

Na hrdelní povel se domorodci s pochodněmi zastavili plných pět metrů od místa, kde Jason ležel. A Jason si jen neurčitě uvědomoval, že se diví, proč jim těžkooděnec nedovolí, aby přistoupili blíž— světlo z jejich pochodní sem dopadalo jen slabě. Na této planetě mu zatím všechno připadalo nepochopitelné.

Na nějakou dobu musel ztratit vědomí, protože když znovu vzhlédl, z písku vedle něho čněla pochodeň a těžkooděnec, který mu už jednu botu stáhl, ho právě připravoval o druhou. Jason se ochable zkroutil, ale botu nezachránil — z nějakého důvodu nedokázal donutit svaly k poslušnosti. Zdálo se mu, že ho zrazuje i odhad času, a i když se každá sekunda přímo vlekla, události se odehrávaly neuvěřitelně rychle. Nyní už neměl ani jednu botu, a těžkooděnec mu šmátral po kombinéze, ale každých několik sekund se zarazil, aby krátce pohlédl na řadu domorodců s pochodněmi.

Magnetická upínadla byla pro něho něčím naprosto neznámým — ostré zuby našité na jeho hrozivé výstroji se Jasonovi zařezávaly na zápěstích do pokožky, jak se je snažil rozevřít nebo pevnou kovovou tkaninu roztrhnout. Zlostně a nervózně zabručel, když se náhodně dotkl tlačítka pro uvolnění medikitu, který mu zůstal v ruce. Zdálo se, že má z té lesklé skříňky radost — ale když mu jedna z ostrých jehel pronikla chráničem a bodla ho do ruky, vztekle zaječel a praštil přístrojem o zem — a to, co z přístroje zbylo, zašlapal zuřivě do písku. Ztráta nenahraditelného medikitu vyprovokovala Jasona k činnosti — posadil se a pokoušel na jeho torzo dosáhnout. Avšak bezvědomí ho opět stáhlo do své náruče.

Někdy před úsvitem ho k vědomí zvolna přivedla úporná bolest hlavy. Zjistil, že je zabalen do nějaké silně zapáchající surové kůže, která z jeho tělesného tepla zadržovala jen málo. Stáhl si z hlavy dusící přehyb a upřel pohled k hvězdám, chladným tečkám světla, které se v mrazivé noci třpytily. Vzduch měl osvěžující účinek, a Jason ho nasával plnými doušky, které mu spalovaly hrdlo, ale vyčistily hlavu. Poprvé si uvědomil, že dočasnou ztrátu schopnosti časového odhadu mělo na svědomí poranění hlavy, které utrpěl, když loď havarovala — prsty si na hlavě nahmatal lepkavou bouli. Měl zřejmě otřes mozku — to by vysvětlovalo, že se pak nemohl hýbat nebo logicky uvažovat. Chladný vzduch mu znecitlivěl obličej — raději si opět přetáhl kůži přes hlavu.

V duchu si říkal, co se asi stalo Mikahovi poté, co ho místní netvor praštil kyjem. Člověk, kterému se podařilo přežít havárii lodě, si tak nepříjemný a nečekaný konec nezasloužil. Jason k tomu podvyživenému fanatikovi necítil žádnou zvláštní náklonnost, ale vděčil mu za svůj život. Mikah ho po ztroskotání lodě zachránil jen proto, aby sám zahynul rukou vraha.

Umínil si, že vraha zabije, jakmile na to bude mít fyzicky, a současně ho téměř ohromilo, s jakou samozřejmostí ho napadla myšlenka na krvežíznivou odplatu. Dlouhý pobyt na planetě Pyrrus v něm zřejmě potlačil přirozený odpor k zabíjení, tedy kromě zabití v sebeobraně, a soudě podle toho mála, co z tohoto světa dosud viděl, mu pyrranský výcvik zcela určitě přijde vhod. Trhlinou v koženém přehozu uviděl, že obloha již zesvětlala, a odstrčil přehoz, aby se pokochal pohledem na úsvit.

Vedle něho ležel Mikah Samon, zpod přikrývky ze surové kůže mu vyčnívala jen hlava. Vlasy měl rozcuchané a spečené tmavou krví, ale dýchal.

„Toho zlikvidovat je těžší, než jsem si myslel,” zabručel, když se toporně zvedal a opřel o loket, aby si prohlédl svět, na který ho zanesla jeho vlastní sabotážní akce na kosmické lodi. Krajina pouštního charakteru byla drsná, posetá kopečky těl jako po bitvě na konci světa. Několik postav se klátivě zvedalo a přidržovalo si kůži kolem sebe — a v té rozlehlé pustině ze skřípajícího písku to byly také jediné známky života. Na jedné straně bránily hřebeny dun ve výhledu na moře — slyšel jen tupé nárazy vln na pobřeží. Půdu vymrazila doběla jinovatka, a z mrazivého větru mu slzely oči. Na vrcholku duny se najednou objevila povědomá postava těžkooděnce, který prováděl jakýsi obřad s čímsi, co vypadalo jako kus provazu — krátce se ozvalo kovové zacinkání. Mikah zasténal a pohnul se.

„Jak ti je?” zeptal se Jason. „Máš ty nejparádnější krvavé oči, i jaké jsem kdy viděl.”

„Kde to jsme?”

„No tak toto je chytrá a originální otázka — nepovažoval jsem tě za člověka, který se dívá na historické kosmické opery v televizi. Nemám ponětí, kde jsme — ale jestli chceš, mohu ti stručně vylíčit, jak jsme se sem dostali.”

„Pamatuji si, že jsme plavali ke břehu, pak se ze tmy vynořilo něco zlověstného, něco jako ďábel z pekel. Bojovali jsme…”

„A ten tě praštil do hlavy — jeden bleskový úder, a to bylo tak asi všechno, pokud se bojování týče. Toho tvého ďábla jsem si docela dobře prohlédl, i když jsem nebyl v lepší kondici než ty. Je to chlap navlečený do fantastického kostýmu — jako by ho vystřihli z noční můry narkomana — a zdá se, že té tlupě otrhaných táborníků dělá náčelníka. Jinak o tom, co se stalo, toho moc nevím — až na to, že mi ukradl boty a že je chci zpátky, i kdybych ho měl kvůli nim zabít.”