Rumata se drbal ručníkem a poučoval:

„Já jsem ode dvora, nejsem ledajaký všivý baron. Kdo žije u dvora, musí být čistý a vonět.“

„Jeho Veličenstvo má jiný starosti, než aby k vám čuchalo,“ namítl chlapec. „Je všeobecně známo, že se Jeho Veličenstvo ve dne v noci modlí za nás, hříšný. To například don Reba se nikdy nemyje. Slyšel jsem to na vlastní uši, vyprávěl to jeho lokaj.“

„Dobře, tak už nehudruj,“ řekl Rumata a natáhl si nylonové tílko.

Chlapec se na takové oblečení díval se zjevným nesouhlasem. O tomhle tílku se už dávno vykládaly mezí arkanarským služebnictvem celé pověsti. Ale v tom si Rumata při nejlepší vůli nemohl pomoci z přirozené lidské štítivosti. Když si natahoval trenýrky, odvrátil chlapec hlavu a zahýbal rty, jako by uplivoval před ďáblem.

Stejně by neškodilo zavést tady do módy spodní prádlo, řekl si Rumata. Nenásilně by se toho dalo dosáhnout jedině prostřednictvím žen, avšak Rumata v tomto směru projevoval vybíravost, u vyslance na cizí planetu až nepřípustnou. Rytíř a větroplach, znalý života v hlavním městě a poslaný do vyhnanství do zapadlé provincie za souboj kvůli ženě, měl mít správně aspoň dvacet milenek. Rumata se ze všech sil snažil si svou pověst udržet. Polovina lidí, které měl k ruce, místo aby dělala nějakou kloudnou práci, věnovala se výhradně tomu, že o něm roznášela odporné klepy vzbuzující nadšení a závist v řadách mladičkých příslušníků gardy. Desítky zklamaných dam, u nichž se Rumata úmyslně zdržoval dlouho do noci, aby jim recitoval básně (po výměně stráží bratrský polibek na tvářičku a skok z balkónu do náruče velitele noční hlídky, známého důstojníka), si navzájem jedna přes druhou vykládaly o skutečně nejvybranějších způsobech rytíře z metropole. Rumatu udržovala jedině ctižádost těchto hloupých a neslýchané zpustlých ženských, ale problém spodního prádla zůstával otevřený. Oč jednodušší to bylo s kapesníky! Hned na prvním bálu vytáhl Rumata z manžety půvabný krajkový šáteček a osušil si jím rty. Na příštím bále si už udatní gardisté utírali zpocené obličeje velkými i malými kousky látky různých barev, s výšivkami a monogramy. A za měsíc se objevili šviháci, kteří na ohnutém předloktí nosili celá prostěradla, jejichž cípy se elegantně vláčely po podlaze.

Rumata si natáhl zelené kalhoty a bílou batistovou košili se za-praným límcem.

„Čeká někdo?“ zeptal se.

„Lazebník,“ odpověděl chlapec. „A pak sedí v jídelně dva dono-vé, don Tameo a don Sera. Poručili si víno a hrajou vrhcáby. Čekají vás k snídani.“

„Jdi a zavolej lazebníka. Urozeným donům řekni, že za chvíli přijdu. A nebuď drzý, mluv s nimi zdvořile…“

Snídaně nebyla příliš bohatá a ponechávala místo pro brzký oběd. Podávala se vydatně kořeněná pečené a psí uši naložené v octě. Pilo se šumivé irukánské, husté hnědé estorské a bílé soanské. Don Tameo obratně porcoval dvěma kinžály skopovou kýtu a stýskal si na opovážlivost nižších stavů. „Mám v úmyslu učinit podání na nejvyšší místa,“ prohlásil. „Šlechta žádá, aby chudině a té chamradi řemeslnické byl zakázán přístup na veřejná prostranství a na ulice. Ať chodí přes dvory a zadními vchody. A v případech, kdy vstup dělníka na ulici je nevyhnutelný, příkladně veze-li chléb, maso a víno do šlechtických domů, musí mít zvláštní povolení ministerstva ochrany trů-nu.“ „Obrovský nápad!“ vykřikl don Sera nadšeně a prskal kolem sebe sliny a šťávu z pečené. „To včera u dvora…“ A vypravoval poslední novinku. Láska dona Reby, dvorní dáma Okana, z neopatrnosti šlápla králi na nemocnou nohu. Jeho Veličenstvo se rozzuřilo, obrátilo se na dona Rebu a nařídilo provinilou ženu exemplárně potrestat. Don Reba na to ani okem nemrkl a odpověděl: „Vykonám, Vaše Veličenstvo. Hned dnes v noci.“ „Já jsem se tak chechtal,“ končil don Sera své vyprávění, „že mi na blůze ulítly dva háčky…“

Protoplazma, napadlo Rumatu. Obyčejná žeroucí a rozmnožující se protoplazma.

„Ano, urození donové,“ řekl nahlas. „Don Reba je nesmírně moudrý muž…“

„Ohó!“ přidal se don Sera. „A jak! Hlava otevřená!“

„Vynikající státník,“ prohlásil don Tameo významně a procítěně.

„Člověku dnes přijde až s podivem,“ pokračoval Rumata s vlídným úsměvem, „co se o něm říkalo ještě před rokem. Vzpomínáte si, doně Tameo, jak vtipně jste se vysmíval jeho křivým nohám?“

Don Tameo se zakuckal, načež jediným douškem do sebe obrátil sklenici irukánského.

„Na to si nevzpomínám,“ zamumlal. „Já jsem nikdy moc na vtipy nebyl…“

„Ale ano, já si na to vzpomínám,“ řekl don Sera a vyčítavě pokyvoval hlavou.

„No bodejť!“ vykřikl Rumata. „Vy jste přece při tom byl, doně Šero! Vzpomínáte si, že jste se žertovným slovům dona Tamea smál tak, že vám ulítlo něco z garderóby…“

Don Sera zbrunátněl a začal se dlouze a zmateně ospravedlňovat, a neustále při tom lhal. Zamračený don Tameo se soustředil na silné estorské, a jelikož se, podle jeho vlastních slov, „předevčírem ráno rozjel a dodneška se nemůže zastavit“, museli ho při odchodu z obou stran podpírat.

Byl jasný slunečný den. Prostý lid se potloukal mezi domy a hledal, co by stálo za očumování, kluci pištěli, hvízdali a házeli po sobě bláto, z oken se vykláněly pěkňoučké městky v čepečkách, koketní služtičky snivě házely vlhkýma očkama a nálada se začala ponenáhlu zvedat. Don Sera neobyčejně šikovně podrazil nohu nějakému chlapíkovi a div se neumlátil smíchy, když pozoroval, jak se chlapík válí v kaluži. Don Tameo najednou zjistil, že si řemení s meči natáhl obráceně, křikl „Stát!“ a začal se točit na místě ve snaze obrátit se uvnitř řemení. Donu Serovi zase něco ulétlo od blůzy. Rumata chytil nějakou služtičku, která běžela kolem, za růžové ouško a požádal ji, aby donu Tameovi pomohla dát se do pořádku. Kolem urozených donu se okamžitě shlukl dav čumilů dávajících služtičce takové rady, že chudák holka celá zrudla, a z blůzy dona Séry se sypalo krupobití knoflíků, přezek a háčků. Když konečně vykročili na další cestu, začal don Tameo hlasitě dávat ve všeobecnou známost dodatek ke svému podání, kde poukazoval na nutnost „nezahrnovat pohledné osoby ženského pohlaví do pojmu chudina a prostý lid“. A tu se jim do cesty připletl povoz naložený květináči. Don Sera tasil oba meče a prohlásil, že urození donové nejsou povinni obcházet prachsprosté květináče a že si proklestí cestu skrz povoz. Ale zatímco mířil a snažil se rozeznat, kde končí domovní zeď a kde začínají květináče, popadl Rumata kola, otočil povoz a uvolnil tak cestu. Čumilové, nadšeně přihlížející, provolali Rumatovi třikrát sláva. Urození donové už chtěli vykročit dál, ale z okna ve druhém poschodí vystrčil plesnivou hlavu tlustý kramář a začal vykřikovat cosi o výtržnostech lidí ode dvora, s nimiž „orel náš don Reba co nevidět zatočí“. Bylo nutno se pozdržet a přemístit do onoho okna celý náklad květináčů. Do posledního zbylého květináče vhodil Rumata dvě zlaté mince s profilem Pice VI. a vstrčil ho do ruky zkoprnělému majiteli povozu.

„Kolik jste mu dal?“ zeptal se don Tameo, když kousek poodešli.

„Maličkost,“ odpověděl Rumata nedbale, „dvě zlatky.“

„Při páteři svatýho Miky!“ vykřikl don Tameo. „Vy jste boháč! Nechcete, já bych vám prodal svého chamacharského hřebce?“

„Radši ho na vás vyhraju ve vrhcábech,“ řekl Rumata.

„To je nápad!“ řekl don Sera a zastavil se. „Proč bychom si neza-hráli vrhcáby?“

„Přímo tady?“ zeptal se Rumata.

„A proč by ne?“ řekl don Sera. „Nevidím jediný důvod, proč by si tři urození donové nemohli zahrát vrhcáby tam, kde se jim zachce!“

Najednou don Tameo upadl. Don Sera zakopl o jeho nohy a rovněž se natáhl.

„Docela bych byl zapomněl,“ řekl na zemi. „Vždyť my musíme do stráže!“

Rumata je postavil na nohy a vedl každého po jedné straně za loket. Před rozlehlým, pochmurným domem dona Satariny se zarazil.

„Nezastavíme se u starého dona?“ zeptal se.

„Nevidím jediný důvod, proč by se tři urození donové nemohli zastavit u starého dona Satariny,“ prohlásil don Sera.