Rázně vykročil chodbami, bez váhání zatáčel do příčných průchodů a mlčky odstrkoval strážné. Neměl dost jasno, co chce podniknout, ale uvědomoval si, že to je podivuhodné, vzácné štěstí. Musel vyslechnout rozhovor mezi dvěma pavouky. Nebylo náhodou, že don Reba sliboval za živého Rumpála čtrnáctkrát tolik, co za mrtvého…

Z fialových závěsů proti němu vystoupili dva šedí poručici s obnaženými šavlemi.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ řekl don Rumata a zastavil se mezi nimi. „Ministr je u sebe?“

„Ministr je zaneprázdněn, doně Rumato,“ odpověděl jeden z poručíků.

„Počkám,“ řekl Rumata a prošel mezi závěsy.

Byla tu neproniknutelná tma. Po hmatu se Rumata pohyboval mezi křesly, stoly a litinovými podstavci svícnů. Několikrát zřetelně slyšel čísi funění nad uchem a cítil dech prosycený česnekem a pivem. Pak spatřil úzký proužek světla, zaslechl známý huhňavý teno-rek ctihodného Pavézy a zastavil se. V tu chvíli se mu čepel kopí opřela mezi lopatky. „Pozor, moulo,“ řekl podrážděně, ale tiše. „To jsem já, don Rumata!“ Kopí se stáhlo. Rumata si přitáhl křeslo k proužku světla, usedl, natáhl nohy a zívl tak, aby to bylo slyšet. Pak se díval.

Pavouci se setkali. Don Reba seděl napjatě, lokty na stole a prsty propletené. Vpravo od něj ležel na hromádce papírů těžký kovový nůž s dřevěnou střenkou. Na ministrově tváři se usadil vlídný, třebaže trochu strnulý úsměv. Ctihodný Pavéza seděl na pohovce zády k Rumatovi. Vypadal jako starý podivínský velmož, který posledních třicet let života strávil ve svém paláci za městem, aniž jej jedinkrát opustil.

„Vystrebaní se obstrachnou,“ říkal. „A dutou černulovkou poterně chlopnou po margazech. To už je dvacet dlouhých chocharů. Marko by bylo tuknout na pestráky. Ale chocharové obligo ružujou. Na tom i pokalým srostem. To je náš primář…“

Don Reba si prsty přejel oholenou bradu.

„Studno je tukovo,“ řekl zamyšleně.

Rumpál pokrčil rameny.

„To je náš primář. Přece se s námi nebudete gabuzit o váš oglog. Gabara?“

„Gabara,“ řekl odhodlaně ministr ochrany trůnu. „A pěj krug,“ dodal Rumpál a vstal.

Rumata, který poslouchal tu hatmatilku jako ve snu, spatřil na Rumpálově obličeji huňaté kníry a ostře řezanou šedou bradku. Pravý dvořan z dob bývalého regentství.

„Byl to příjemný rozhovor,“ řekl Pavéza.

Don Reba rovněž vstal.

„Rozmluva s vámi mi přinesla velké potěšení,“ řekl. „Prvně v životě vidím tak odvážného člověka, jako jste vy, vážený…“

„Právě tak já,“ oplatil mu Rumpál skřípavým hlasem. „I já jsem překvapen a hrdý na smělost prvního ministra našeho království.“

Otočil se k donu Rebovi zády a opíraje se o berličku odkulhal k východu. Don Reba ho nespouštěl z očí a v zamyšlení položil roztržité prsty na střenku nože. V té chvíli Rumatovi za zády někdo hrozně zafuněl, kolem jeho ucha se do štěrbiny mezi závěsy vysunula dlouhá hnědá foukačka. Don Reba okamžik stál, jako by naslouchal, pak si sedl, vytáhl zásuvku, vyndal haldu papírů a pohroužil se do čtení. Rumatovi za zády kdosi odplivl a trubice se opět stáhla. Všechno bylo jasné. Pavouci se dohodli. Rumata vstal a šlapaje komusi po nohou se začal prodírat zpátky z fialových komnat.

Král obědval v obrovském dvoubarevném sále. Třicetimetrový stůl se prostíral pro sto osob: patřil k nim především král, don Reba, osobnosti královské krve (asi dvacet plnokrevných osob, ožralků a jedlíků), dvorní a ceremoniální ministři, skupina dědičných aristokratů, kteří nechyběli u žádného oběda (mezi ně patřil i Rumata), tucet baronů, kteří jsou právě na cestách, jejich zabednění baroneti, a na nejvzdálenějším konci stolu nejrůznější aristokratický potěr, který pravdou i lží dosáhl pozvání ke královské tabuli. Tyto poslední, když jim předávali pozvání a číslo na křeslo, upozorňovali: „Seďte nehnu-tě, král nemá rád, když se někdo vrtí. Ruce držte na stole, král nemá rád, když někdo schovává ruce pod stůl. Neohlížejte se, král nemá rád, když se někdo ohlíží.“ Při každém takovém obědě se spořádalo obrovské množství vybraných jídel, vypila se jezera starých vín, rozbila a zničila se spousta nádobí z proslulého estorského porcelánu.

Ministr financí v jednom ze svých hlášení králi hrdě uvedl, že jeden jediný oběd Jeho Veličenstva stojí právě tolik, kolik činí půlroční rozpočet Soanské akademie věd.

V očekávání, až ministr ceremoniář za hlaholu trub třikrát provolá „Ke stolu!“, stál Rumata ve skupině dvořanů a už podesáté poslouchal vyprávění dona Tamea o královském obědě, na němž on, don Tameo, měl tu čest být před půlrokem přítomen.

„… najdu si svoje křeslo, všichni stojíme, přichází král, sedá si, my si sedáme taky. Oběd probíhá normálně. A najednou, představte si to, drazí donové, cítím, že je pode mnou mokro… Mokro! Neodva-žuju se ani pohnout, ani zavrtět, ani hmátnout rukou. Ale pak při vhodné příležitosti přece jen strkám ruku pod sebe — opravdu mokro! Čichám k prstům, nic zvláštního necítím. Co to má znamenat? Mezitím oběd končí, všichni vstávají a já, představte si to, urození donové, já se bojím vstát… Vidím, že ke mně přichází král — král! — a já pořád sedím na místě jako nějaký vesnický balík, který se nevyzná v etiketě. Jeho Veličenstvo přichází až ke mně, milostivě se na mě usmívá a klade mi ruku na rameno. "Drahý doně Tameo," říká mi, "my už jsme vstali a jdeme se podívat na balet, a vy pořád ještě sedíte. Copak je vám, nepřejedl jste se?" "Vaše Veličenstvo," povídám já, "usekněte mi hlavu, pode mnou je mokro." Jeho Veličenstvo se ráčilo rozesmát a nařídilo mi vstát. Vstal jsem — a všichni kolem se rozesmáli! Urození donové, já celý oběd seděl na punčovém dortu! Jeho Veličenstvo se ráčilo velice smát. "Rebo, Rebo," řekl nakonec král, "v tomhle máte prsty určitě vy! Očistěte laskavě urozeného dona, zašpinil jste mu sedinku!" Don Reba se mohl potrhat smíchy, vytáhl dýku a začal mi oškrabovat dort z kalhot. Umíte si představit moje pocity, urození donové? Přiznám se, třásl jsem se strachy při myšlence, že se mi don Reba, takhle přede všemi ponížený, nějak pomstí. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Ujišťuji vás, urození donové, to je nejšťastnější vzpomínka celého mého života! Jak se náš král smál! Jak bylo Jeho Veličenstvo spokojenou

Dvořané se chechtali. Mimochodem, takové žertíky byly u královské tabule obvyklé. Hosté byli usazováni do paštik, do křesel s naříznutými nohami, na husí vejce. Někdy i na otrávené jehly. Král měl rád, když ho rozveselovali. Rumata si najednou pomyslel: Jak bych se byl asi zachoval já na místě tohohle blbce? Obávám se, že by si král musel hledat jiného ministra ochrany a Ústav by musel do Ar-kanaru poslat jiného pracovníka. Tak či onak, musím být ve střehu. Jako orel náš don Reba.

Zahlaholily trouby, ministr ceremoniář melodicky zahulákal, kulhavě vstoupil král a všichni se začali rozesazovat. V koutech sálu, opřeni o obouruční meče, stáli nehnutě strážní z gardy. Rumata dostal zamlklé sousedy. Vpravo od něj se do křesla nacpala třaslavá hora masa zarputilého žrouta don Pify, manžela proslulé krasavice, vlevo bezduše zíral do prázdného talíře Gur Tvůrce. Hosté znehybně-li a pohlíželi na krále. Král si zastrkal za límec nahnědlý ubrousek, rozhlédl se po mísách a popadl kuřecí stehýnko. Jakmile se do něj zahryzl, stovka nožů řinčivě dopadla na talíře, stovka rukou se vztáhla nad mísy. Sál naplnilo mlaskání a srkání, zažbluňkalo víno. Nehybným gardistům v koutech se hladově rozhýbaly kníry. Kdysi se Rumatovi při těchto obědech zvedal žaludek. Teď už byl zvyklý.

Vykosťoval dýkou skopovou plec. Zašilhal vpravo a okamžitě se odvrátil: don Pifa se vznášel nad kancem upečeným vcelku a pracoval jako automatický bagr. Žádné kosti po něm nezůstávaly. Rumata zadržel dech a jedním hltem vyprázdnil pohár irukánského. Pak zašilhal vlevo. Gur Tvůrce se tam malátně šťoural vidličkou v misce se salátem.

„Co nového píšete, otče?“ zeptal se Rumata tlumeně.

Gur sebou trhl.

„Co píšu? Já…? Nevím… Hodně věcí.“

„Verše?“