„Kdo jsi a odkud?“ zeptal se Rumata.

„Jmenuji se Kiun,“ řekl měšťan smutně. „Odcházím z Arkanaru.“

„Utíkáš z Arkanaru,“ opravil ho Rumata důrazně a naklonil se.

„Utíkám,“ připustil měšťan sklesle.

Nějaký podivín, napadlo Rumatu. Nebo snad opravdu špión? To se musí prověřit… A proč vlastně by se to muselo prověřovat? Komu na tom záleží? Jsem tu snad od toho, abych ho prověřoval? Ani po tom netoužím. Proč bych mu jednoduše nevěřil? Jde si tady svou cestou měšťan, na první pohled je vidět, že to je písmák, utíká, aby si zachránil život… Je sám, bojí se, je slabý, hledá ochranu… Potká aristokrata. Aristokratům jejich hloupost a nadutost brání vyznat, se v politice, ale mají dlouhé meče a nemají šedé v lásce. Proč by občan Kiun nenašel ochranu u hloupého a nafoukaného aristokrata? A tím to končí. Nebudu ho prověřovat. Nemám proč. Popovídáme si, ukrátíme si dlouhou chvíli a rozloučíme se jako přátelé…

„Kiun…“ Rumata se odmlčel. „Znával jsem jednoho Kiuna. Byl to prodavač lektvarů a alchymista z Plechové ulice. Ty jsi jeho pří-buzný?“

„Bohužel ano,“ přisvědčil Kiun. „Sice hodně vzdálený, ale jim na tom nezáleží… Až do dvanáctého kolena.“

„A kam vlastně utíkáš, Kiune?“

„Kamkoli… Co nejdál. Hodně lidí utíká do Irukánu. Tak to zkusím taky v Irukánu.“

„Aha, aha,“ poznamenal Rumata. „A tebe napadlo, že by tě mohl urozený don převést přes hraniční strážnici?“

Kiun neodpovídal.

„Nebo si snad myslíš, že urozený don neví, kdo to je alchymista Kiun z Plechové ulice?“

Kiun mlčel. Nemluvím, jak bych měl, pomyslel si Rumata. Vztyčil se v třmenech a hlasem napodobujícím herolda na Královském náměstí zakřičel:

„Je obviněn a usvědčen z hrozných, neodpustitelných zločinů proti bohu, trůnu a veřejnému pořádku!“

Kiun mlčel. Z temnoty zprava od silnice se vynořil lomený stín šibenice. Na ní se pohupovalo nahé bílé tělo zavěšené za nohy. Ech, už zase mi to nevyšlo, pomyslel si Rumata. Přitáhl uzdu, popadl Kiuna za rameno a otočil si ho tváří k sobě.

„A co když tě urozený don hned tady na místě pověsí vedle tamhletoho lumpa?“ řekl a pozorně sledoval bílý obličej s tmavými očními důlky. „Vlastnoručně. Rychle a šikovně. Na pevném arkanar-ském provaze. Ve jménu ideálů. Proč mlčíš, písmáku Kiune?“

Kiun mlčel. Drkotaly mu zuby a celý se nesměle svíjel pod Ruma-tovou dlaní jako přišlápnutá ještěrka. Najednou cosi čvachtavě dopadlo do příkopu u cesty a v téže chvíli, snad aby přehlušil ono plesknutí, Kiun zoufale vykřikl: „Tak mě pověs! Pověs, mě, zrádče!“

Rumata se nadechl a Kiuna pustil.

„Neboj se,“ řekl, „to byl žert!“

„Lžeš, lžeš,“ mumlal Kiun vzlykavě. „Všude je samá lež!“

„No tak už se nezlob,“ domlouval mu Rumata. „Radši si zvedni, cos tam zahodil, nebo to navlhne…“

Kiun chvilku stál, kymácel se a vzlykal, pak se bezmyšlenkovitě poplácal dlaněmi po plášti a vlezl do příkopu. Rumata čekal unaveně sehnut v sedle. Tak je to asi nutné, říkal si v duchu, ono to jinak prostě nejde… Kiun vylezl z příkopu, v záňadří schovával balíček.

„Knihy. Pochopitelně,“ poznamenal Rumata.

Kiun zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl chraptivě. „Jenom jedna kniha. Moje kniha.“

„O čem v ní píšeš?“

„Obávám se, že by vás to nezajímalo, urozený done.“

Rumata si vzdychl.

„Chyť se třmenu,“ řekl, „pojedeme.“

Drahnou dobu mlčeli.

„Poslechni, Kiune,“ řekl potom Rumata. „Já jsem žertoval. Neboj se mě.“

„To je báječný svět,“ pronesl Kiun. „Veselý svět. Všichni žertují. A všichni žertují stejně. Dokonce i urozený Rumata.“

Rumata se podivil.

„Ty víš, jak se jmenuju?“

„Vím,“ řekl Kiun. „Poznal jsem vás podle obruče na čele. Měl jsem takovou radost, když jsem vás potkal na cestě…“

No ovšem, tak už vím, co měl na mysli, když mě nazval zrádcem, pomyslel si Rumata a řekl:

„Tak vidíš. A já myslel, že jsi špión. Špióny vždycky zabíjím.“

„Špión,“ protáhl Kiun zamyšleně. „Ano, ovšem. V naší době je tak snadné a výnosné být špiónem! Orel náš, urozený don Reba, projevuje dojemnou péči, aby se dozvěděl, jak smýšlejí královi poddaní. Chtěl bych být špiónem. Řadovým informátorem v krčmě Šedá radost. Ta krása, ta úcta! V šest večeř vstupuji do pivnice a usedám ke svému stolu. Majitel ke mně spěchá s mým prvním pivem. Mohu pít, kolik snesu, platí to don Reba — lépe řečeno, neplatí to nikdo. Sedím, popíjím pivo a poslouchám. Občas se tvářím, jako že si zapisuji rozhovory, a přestrašení lidičkové se ke mně hrnou a nabízejí mi přátelství a tobolky. V jejich očích vidím jen to, co chci vidět: psov-skou oddanost, uctivý strach a úchvatnou, bezmocnou nenávist. Mohu beztrestně osahávat děvčata a muchlovat ženy před očima jejich manželů, zdravých pořízků, a ti se budou jenom podlízavě chichotat… Nádherná úvaha, urozený doně, viďte? Takhle jsem slyšel uvažovat jednoho patnáctiletého kluka, studenta Vlastenecké školy…“

„A cos mu na to řekl?“ zeptal se Rumata se zájmem.

„Co jsem mu mohl říct? Nic by nepochopil. Tak jsem mu povídal, že lidé Pavézy Rumpála, kdykoli chytnou informátora, rozpářou mu břicho a nasypou mu do vnitřností pepř… A opilí vojáci strkají informátora do pytle a topí ho v latríně. A to je skutečně pravda, jenže on mi nevěřil. Řekl, že to ve škole neprobírali. A tak jsem vytáhl papír a zapsal si náš rozhovoř. Potřeboval jsem to pro svou knihu, ale on, chudák, nabyl dojmu, že to budu někde hlásit, a strachy se počuVpředu mezi křovinami blikla světla krčmy U Kostlivce Baka. Kiun zakopl a zmlkl.

„Co se stalo?“ zeptal se Rumata.

„Tam je šedá hlídka,“ zamumlal Kiun.

„No a co?“ řekl Rumata. „Poslechni si radši jinou úvahu, velectěný Kiune. My si vážíme těch obyčejných, hrubých chlapců, našeho šedého bojového dobytka, a milujeme je. My je potřebujeme. Od nynějška musí obyčejný člověk držet jazyk za zuby, nechce-li ho vyplazovat na šibenici!“ Zasmál se, protože to zaznělo jedinečně — v duchu nejlepších tradic šedých kasáren.

Kiun se naježil a vtáhl hlavu mezi ramena.

„Jazyk sprostého člověka musí vědět, kde je jeho místo. Bůh nedal sprostému člověku jazyk k tomu, aby krasořečnil, ale aby lízal boty svého pána, kterýžto pán jest sprostému člověku dán od věků…“

U zábradlí před krčmou přešlapovali přivázaní osedlaní koně příslušníků šedé hlídky. Z otevřeného okna se linulo zuřivé ochraptělé klení. Cvakaly vrhcáby. Ve dveřích stál sám Kostlivec Bako v potrhané kožené kamizole s vyhrnutými rukávy a vyplňoval celý vchod svým obludným břichem. V chlupaté ruce svíral sekyru — zřejmě zrovna sekal psí maso na jíchu, zpotil se a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. Na schůdkách seděl rozteskněný příslušník šedého úderného oddílu, svou osobní zbraň — sekyru — držel mezi koleny. Topor, o nějž se bradou opíral, mu stáhl tvář nakřivo. Bylo znát, že je zmožený pitím. Když spatřil jezdce, polkl sliny a sípavě zahulákal:

„Hej, ty tam! Zastav! Slyšíš, done!“

Rumata vzpurně vysunul bradu a projel kolem, ani okem po něm nezašilhal.

„A líže-li jazyk sprostého člověka nesprávnou botu,“ říkal přitom nahlas, „zasluhuje, aby byl navždy odstraněn, neboť platí: Tvůj jazyk — můj nepřítel…“

Kiun schovaný za silným tělem koně kráčel dlouhými kroky při něm. Koutkem oka Rumata viděl, jak se jeho pleš leskne potem.

„Stůj, povídám!“ zařval voják.

Bylo slyšet, jak se kutálí dolů po schůdkách, jak přitom rachotí sekyra, ozývalo se proklínání boha, čerta i vší urozené verbeže současně.

Asi pět je jich, pomyslel si Rumata a povytáhl si manžety. Opilí řezníci. Hračka.

Minuli krčmu a zahnuli k lesu.

„Mohu jít rychleji, jestli je to třeba,“ řekl Kiun nepřirozeně pevným hlasem.

„Nesmysl,“ odpověděl Rumata a zarazil hřebce. „Bylo by nudné ujet tolik mil a ani jednou se nepopřát. Copak ty nemáš nikdy chuť se poprat, Kiune? Pořád jenom mluvit a mluvit…“

„Ne,“ řekl Kiun. „Nemám nikdy chuť se poprat.“

„A to je právě chyba,“ zamumlal Rumata, otočil hřebce a pomalu si natáhl rukavice.