Až skoro v nejhlubším lese, celou míli od cesty, stála pod obrovským stromem uschlým od stáří, nachýlená chalupa z tlustých klád, obehnaná zčernalým tyčkovým plotem. Stála tu vrostlá do země od nepaměti, její dveře byly vždycky zavřeny a u prohnilého zápraží stály nakloněné modly vyřezané z celých kmenů. Tato chalupa byla daleko nejnebezpečnějším místem v celé Škytandě. Tvrdilo se, že právě sem přichází jednou za dvanáct let pravěký Pech, aby porodil potomka, a hned tady taky zdechne zalezlý pod chalupou, takže celý sklep chalupy je zalit černým jedem — až ten jed začne přetékat ven, bude všemu konec. Říkalo se, že se za sychravých nocí modly samy vyhrabávají ze země, chodí k cestě a mávají. A taky se říkalo, že občas ve slepých oknech zaplane nečlověčí světlo, ozývají se zvuky a sloup dýmu z komína stoupá až do samého nebe.

Není tomu tak dávno, co obecní blbeček Irma Fík z osady Voněn-ky (dříve Smrdáky), který nikdy nepil alkohol, z hlouposti zabloudil kvečeru k chalupě a nahlédl oknem dovnitř. Domů se vrátil už docela blbý, a když se dal trochu dohromady, vykládal, že se v chalupě svítilo, že tam u obyčejného stolu seděl s nohama na lavici člověk a upíjel ze sudu, který držel jednou rukou. Obličej dosahoval tomu člověku skoro až k pasu a byl skvrnitý. Bezpochyby to byl sám svatý Mika, ještě než se dal na víru. Ten někdejší polygamista, opilec a sprosťák. Dívat se na něj bylo možné jen s velikým sebezapřením. Z okénka se linula nasládlá, zmalátňující vůně a po okolních stromech přebíhaly stíny. Blbečkovo vyprávění chodili poslouchat lidé z širokého okolí. A skončilo to tím, že přijel úderný oddíl, blbečkovi zkroutili ruce za záda a odtáhli ho do města Arkanaru. Mluvit o chalupě se však stejně nepřestalo a už se jí jinak neřeklo než Opilý brloh…

Rumata se prodral porostem obrovského kapradiní, u zápraží Opilého brlohu seskočil z koně a omotal uzdu kolem jedné modly. Uvnitř se svítilo, dveře otevřené dokořán visely na jednom pantu. Za stolem seděl otec Kabani úplně zmožený. Místnost byla plná silného lihového pachu, na stole mezi ohlodanými kostmi a kousky vařené brukve se tyčil velký hliněný džbánek.

„Dobrý večer, otče Kabani,“ pozdravil Rumata, když překročil práh.

„Vítám vás,“ ozval se otec Kabani hlasem třaskavým jako polnice.

Rumata zacinkal ostruhami, přistoupil ke stolu, odhodil rukavice na lavici a znovu se zadíval na otce Kabaniho. Ten seděl bez hnutí, povislý obličej položený v dlaních. Huňaté našedlé obočí se mu sklánělo nad tváře jako uschlá tráva nad strží. Z dírek houbovitého nosu mu při každém vydechnutí tryskal vzduch nasycený nestráveným alkoholem.

„Já sám jsem ho vymyslel!“ prohlásil najednou, s námahou pozvedl pravé obočí a stočil na Rumatu vodnaté oko. „Sám! A proč?“ Vytáhl zpod obličeje pravou ruku a zakymácel ve vzduchu chlupatým ukazovákem. „A stejně za nic nemůžu! Já ho vymyslel…, a přitom za nic nemůžu? Je to tak? Správně —já za nic nemůžu… A vůbec! My nic nevymejšlíme, hrom aby do toho!“

Rumata si rozepjal opasek a přetáhl si přes hlavu řemení s meči.

„To snad ne!“ prohodil.

„Bedýnka!“ štěkl otec Kabani a na dlouhou dobu se odmlčel. Jen tváře se mu podivně kroutily.

Rumata ho nespouštěl z očí, překročil lavici svými zaprášenými jezdeckými botami, usedl a položil si meče vedle sebe.

„Bedýnka,“ opakoval otec Kabani sklesle. „To my jen tak říkáme, že něco vymejšlíme, ale ve skutečnosti už je dávno všecko vymyšlený. Kdosi už dávno všecko vymyslel, složil to do bedýnky, vyvrtal ve víku díru a odešel… Odešel spát… A co potom? Potom přijde otec Kabani, zavře oči a strčí do tý díry ruku.“ Otec Kabani se zadíval na svou ruku. „Chňap! Vymyslel! Tohleto,“ povídá otec Kabani, „jsem vymyslel já! A kdo tomu nevěří, je idiot… Strčím tam ruku — raz! Co? Ostnatej drát. K čemu? Ohradit výběh dobytka před vlky… Výborně! Strčím tam ruku podruhy! Co? Senzační vynález — říká se tomu mlejnek na maso. K čemu? Na jemňoučkou fašírku… Výborně! Strčím tam ruku potřetí! Co? Ohnivá voda… K čemu? Na podpalování vlhkýho dříví… Že jo?“

Otec Kabani umlkl a začal se klonit kupředu, jako by mu někdo zezadu mačkal krk. Rumata vzal džbánek, podíval se dovnitř, pak si nalil několik kapek na hřbet ruky. Tekutina byla fialová a páchla přiboudlinou. Rumata si krajkovým kapesníčkem pečlivě otřel kůži. Na kapesníku zůstaly olejovité skvrny. Nečesaná hlava otce Kabaniho ťukla o stůl a ihned se napřímila.

„Kdo to všecko nastrkal do bedýnky, ten věděl, na co je to vymyšlený… Ostnatej drát na vlky? To jenom já, pitomec, že na vlky… Ba ne, doly, stříbrný doly se obeženou tímhle drátem… Aby z nich neutíkali vlastizrádci. Ale já nechci! Já sám jsem vlastizrádce! Ptali se mě? Ptali. Ostnatej drát? povídají. Ano, ostnatej drát. Na vlky? povídají. Na vlky… Výborně, povídají, jsi chlapík. Natáhneme ho kolem dolů… Sám don Reba ho vlastnoručně natáh. A sebral i můj mlejnek na maso. Jsi chlapík, povídal mi, máš hlavu na pravým místě. A teď nejspíš ve Veselej věži mele jemňoučkou fašírku… Přej se to ohromně osvědčuje…“

Já vím, říkal si Rumata v duchu. Všecko vím. I to, jak jsi u dona Reby v pracovně křičel, jak ses mu plazil u nohou a žadonil: Vrať mi ho, nedělej to! Ale bylo pozdě. Tvůj mlýnek na maso se roztočil…

Otec Kabani popadl džbánek a přisál se k němu vousatou tlamou. Hltal jedovatou směs, chrochtal přitom jako kňour Y, pak odšoupl džbánek po stole a začal žvýkat kousek brukve. Po tvářích se mu řinuly slzy.

„Ohnivá voda!“ vymáčkl ze sebe po chvíli přiškrceným hlasem. „Na rozdělávání ohňů a provádění veselých kejklů. Starou belu ohnivá, když se dá pít! Kdyby se přidávala do piva, bude to nápoj k nezaplacení! Nedám ji! Sám ji vypiju… A už jsem začal. Piju celej den. Celou noc. Jsem z toho nateklej. Pořád padám. Ty mi to nebudeš věřit, doně Rumato, tuhle jsem se postavil před zrcadlo a lek jsem se… Koukám, bože nebeskej, kde je otec Kabani? Jsem flekatej jako chobotnice. Modrý fleky, červený… Jen co je pravda, pěkný kejkle se s tou vodou dají dělat!“

Otec Kabani si odplivl na stůl a dole pod lavicí zašoupal nohou, jako by plivanec roztíral. Pak se najednou zeptal:

„Co je dneska za den?“

„Předvečer blahoslaveného Katy,“ řekl Rumata.

„A proč nesvítí slunce?“

„Protožejenoc.“

„Už zase noc,“ povzdychl si otec Kabani rezignovaně a svalil se obličejem do zbytků jídla.

Rumata se na něj chvíli díval a pohvizdoval si mezi zuby. Pak vstal od stolu a zašel do komory. Tam mezi brukvemi a hromadou kovových pilin jiskřily skleněné trubice přístroje na pálení lihu, který tu měl otec Kabani — podivuhodný výtvor intuitivního inženýra, chemika samouka a sklářského mistra. Rumata dvakrát obešel pekelný stroj kolem dokola, pak v temnotě nahmatal sochor a několikrát plnou silou praštil nazdařbůh do tmy. V komoře to zarachotilo, za-řinčelo, zabublalo. Do nosu vnikl odporný zápach zkyslé přiboudli-ny.

Rumata vykročil po praskajících skleněných střepech do vzdáleného kouta a rozsvítil baterku. Pod haldou harampádí tam stál v pevném silikátovém sejfu miniaturní přenosný syntezátor Midas. Rumata rozhrnul haraburdí, vytočil na kotouči kombinaci čísel a zvedl víko sejfu. I v bílém elektrickém světle vypadal syntezátor mezi rozházenými krámy podivně. Rumata vhodil do násypného otvoru několik lopat kovových pilin a syntezátor začal potichu bzučet. Indikátor se automaticky zapojil. Rumata špičkou boty přistrčil pod výstupní žlábek rezavé vědro. A hned nato — cink, cink, cink — na zprohýbané plechové dno začala dopadat zlatá kolečka s aristokratickým profilem Pice VI., krále arkanarského.

Rumata přenesl otce Kabaniho na rozvrzaný kavalec, stáhl mu boty, otočil ho na pravý bok a přikryl vylínalou kožišinou jakéhosi dávno vyhynulého zvířete. Při tom se otec Kabani na okamžik probudil. Nebyl schopen pohybu, nebyl schopen cokoli vnímat. Omezil se na to, že zanotoval několik veršů ze zakázané světské písně Jsem jako kvítek maličký v náručí u své matičky, načež začal dunivě chrápat.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: