Odkdy to věděla? Ve chvíli, kdy dala hvězdě jméno Nemesis? Tušila už tehdy, co představuje a co znamená, a dala jí tak případné jméno, aniž by tušila pravdu?

Když ji poprvé zpozorovala — v tu chvíli záleželo jen na samotném objevu. Nedokázala myslet na nic jiného než na vlastní nesmrtelnost. Její hvězda, hvězda Insignové. Měla nutkání ji tak pojmenovat. Jak nádherně to znělo, přestože ji falešná skromnost nutila v duchu se nad tím ušklíbnout. A jak hrozné by to bylo teď, kdyby se tehdy nechala zlákat.

Po objevu přišel šok z Pittova požadavku na utajení a vzápětí divoké přípravy k Odchodu. (Bude se to jednou takto nazývat v učebnicích historie? Odchod? S velkým O?)

Potom, po Odchodu, následovaly dva roky, kdy satelitní město neustále letmo přecházelo do hyperprostoru a zpátky — hyperposilování s sebou přinášelo nekonečné výpočty, které nepřetržitě požíraly kvanta astronomických údajů, a to byla její zodpovědnost. Jen sama hustota a složení mezihvězdné hmoty –

Během těch čtyř let neměla vůbec čas zabývat se Nemesis nějak podrobněji; ani jednou nemohla zaměřit přístroje jejím směrem.

Bylo to tak? Nebo se prostě otočila zády k tomu, co nechtěla vidět? Hledala úmyslně útočiště ve všem tom tajnůstkářství, shonu a vzrušené atmosféře, která se jí nabízela?

Ale přišel čas, kdy byl za nimi poslední hyperprostorový skok; kdy měli celý měsíc zpomalovat a plout počátečním krupobitím vodíkových atomů, do kterých narazili takovou rychlostí, že se proměnily v částice kosmického záření.

Běžné kosmické plavidlo by to nevydrželo, ale Rotor měl na sobě vrstvu zeminy, kterou před Odchodem ještě zesílili, a jež částice pohlcovala.

V té době jí jeden z hyperprostorových specialistů vysvětloval, princip přecházení při podsvětelných rychlostech do hyperprostoru a zpátky.

„Vyřešit hádanku hyperprostoru,“ řekl, „a není třeba žádných dalších velkolepých objevů. Ostatní je jen rutina.“

Možná! Ostatní hyperspecialisté nicméně jeho poznámku považovali za pouhé rozdmýchávání hvězdného prachu.

Hned, jak se Insignové vyjevila hrozná pravda, rozběhla se za Pittem. Poslední rok na ni neměl téměř čas a ona to chápala. Mezi lidmi zavládlo určité napětí, které bylo tím zřetelnější, čím víc opadávalo počáteční nadšení a lidé si začínali uvědomovat, že se během několika měsíců ocitnou v sousedství jiné, podivné rudé hvězdy, v jejíž blízkosti budou muset neustále zápasit o přežití, a to bez jakékoli záruky existence vhodného planetárního materiálu, který by jim sloužil jako zdroj surovin; o existenci obyvatelného světa nemluvě.

Janus Pitt už nevypadal jako mladík, přestože vlasy měl stále stejně tmavé a obličej bez vrásek. Uběhly pouhé čtyři roku od chvíle, kdy za ním přišla se zprávou o existenci Nemesis. Z jeho očí vyzařoval pohled štvance, který smazal dřívější nadšení a strhl před světem masku bezstarostnosti.

V té době už byl komisařem. Zvoleným komisařem. Možná právě to bylo příčinou velké části jeho starostí, ale kdo ví? Insignová nikdy nepoznala opravdovou moc — či odpovědnost, jež ji doprovázela — ale něco jí říkalo, že toho, kdo ji měl, by to mohlo poznamenat právě takto.

Pitt se na ni nepřítomně usmál. Okolnosti je kdysi donutily chovat se k sobě jako dva dobří známí, protože sdíleli tajemství, o kterém zpočátku nikdo — a později téměř nikdo — nevěděl. Spolu mohli svobodně diskutovat, s druhými nikoli. Když však po Odchodu přestalo být tajemství tajemstvím, znovu se odcizili.

„Janusi,“ řekla, „přišla jsem si s tebou promluvit o něčem, co mi nedá spát. O Nemesis.“

„Je na ní snad něco nového? Říct, že není tam, kde jsi ji čekala, mi nemůžeš. Je přesně na tom správném místě, necelých šestnáct miliard kilometrů od nás. A je viditelná.“

„Ano, vím. Jenže když jsem ji ve vzdálenosti dvou světelných let objevila, automaticky jsem ji považovala za průvodce Slunce, dvě hvězdy, které obíhají kolem společného gravitačního centra. Co jiného jsem si měla myslet o dvou hvězdách, které jsou tak blízko? Připadalo mi to tak vzrušující.“

„Proč ne? Proč by se nemohlo sem tam objevit něco vzrušujícího?“

„Protože, i když je tak blízko, je zjevně přece jen příliš daleko na to, aby to mohl být průvodce. Gravitační přitažlivost mezi Nemesis a Sluncem je hrozně slabá, tak slabá, že by gravitační perturbace blízkých hvězd narušovaly jejich orbity.“

„Jenže Nemesis tam přesto je.“

„Ano, přibližně mezi námi a Alfou Centauri.“

„Co s tím má společného Alfa Centauri?“

„To, že Nemesis není od Alfy Centauri o moc dál než od Slunce. Stejně tak by mohla být jejím průvodcem. Anebo, což je ještě pravděpodobnější, ať už náleží ke kterékoli soustavě, přítomnost té druhé ji musí rozvrátit, nebo ji už rozvrátila.“

Pitt na Insignovou zkoumavě pohlédl a lehce poklepal prsty o opěradlo křesla. „Jak dlouho trvá Nemesis, než oběhne kolem Slunce — za předpokladu, že je jeho průvodce?“

„Nevím. Musela bych vypočítat její orbitu. Měla jsem to udělat už před Odchodem, ale měla jsem plnou hlavu jiných starostí — to ale není žádná omluva.“

„Tak to odhadni.“

„Po kruhové orbitě by jí oběh kolem Slunce, či přesněji, kolem gravitačního středu soustavy, trval něco přes padesát milionů let s tím, že Slunce by obíhalo podobně. Spojnice mezi nimi by tento gravitační střed vždycky protínala. Naproti tomu, pokud by se Nemesis pohybovala po protáhlé eliptické dráze a nyní by byla v jejím nejvzdálenějším bodě — a to být musí, protože kdyby postoupila ještě dál, nemohla by to být v žádném případě doprovodná hvězda, tak by jí to trvalo přibližně dvacet pět milionů let.“

„Takže naposledy, když byla Nemesis v tomto postavení, tedy víceméně mezi Alfou Centauri a Sluncem, musela být Alfa Centauri ve zcela odlišném postavení, než je teď. Rozdíl dvaceti pěti až padesáti milionů let muselo Alfu Centauri nějak posunout, že? O kolik?“

„O notný kus světelného roku.“

„Znamená to tedy, že tohle je poprvé, kdy se Nemesis nachází mezi dvěma hvězdami? Že si až doposud obíhala 'v poklidu'?“

„To ani náhodou, Janusi. I kdybys zapomněl na Alfu Centauri. jsou tu další hvězdy. Teď se přiblížila jedna, ale v minulosti se musela do interferenční vzdálenosti její oběžné dráhy přiblížit jiná hvězda. Její oběžná dráha je prostě nestabilní.“

„Tak co potom dělá v této části vesmíru, když neobíhá kolem Slunce?“

„Právě,“ řekla Insignová.

„Jak 'právě?“

„Kdyby obíhala kolem Slunce, pohybovala by se rychlostí relativní ke Slunci, něco mezi osmdesáti až sty metry za sekundu, podle hmotnosti Nemesis. To je na hvězdu velmi pomalá rychlost, takže by to vypadalo, že dlouho stojí na stejném místě. Tak by zůstala velmi dlouho za mračnem, zvláště pokud se mračno pohybuje ve stejném směru, relativně ke Slunci. Při tak pomalém pohybu a tak nevýrazném jasu není divné, že si jí až dosud nikdo nevšiml. Jenomže —“ udělala dramatickou pauzu.

Pitt, který se ani nenamáhal dát najevo zvědavost, si povzdechl a řekl:

„Tak co? Přejdeš konečně k věci?“

„Pokud by nebyla na orbitě kolem Slunce, tak by šlo o nezávislý pohyb a v tom případě by se měla pohybovat, relativně ke Slunci, rychlostí okolo sta kilometrů za sekundu, tedy tisíckrát rychleji než po orbitě. V této části vesmíru se může nacházet jen náhodou, poletí dál, mine Slunce a už se nikdy nevrátí. Jenže ona zůstává za mračnem, aniž by viditelně změnila svoji polohu.“

„Což si vysvětluješ čím?“

„Existuje způsob, jak by se mohla hnát takovým tempem a přitom vypadat, jako že nemění své postavení na obloze.“

„Že by vibrovala tam a zpátky?“

Insignová sevřela rty. „Janusi, teď není vhodný čas na žertování. Nemesis se může pohybovat víceméně přímo ke Slunci. Tím by se nevychylovala doprava ani doleva, takže by to vypadalo, jako by neměnila postavení a přitom by se řítila rovnou na nás; tedy na sluneční soustavu.“