„Znamená to, že člověk už nemůže řídit raketu?“ řekl jsem. „Ale já to chci dělat! Cožpak to někomu uškodí?“

„Ovšem, že uškodí,“ namítl profesor a jeho obočí se pohnulo jako vousy neviditelných trpaslíků. „Uškodí, protože bys to dělal pomaleji a méně přesně než automat, to znamená hůře, nemluvě už ani o tom, že není správné, aby člověk dělal práci, kterou zastane automat. Víš přece, že je to nedůstojné.“

„Ale přece na výletech,“ odpověděl, jsem, „nebo v horách lidé často kácejí strom, rozdělávají oheň, vaří, i když by to bylo možné připravit si jídlo v kuchyňském automatu…“

„Na výletě děláme to, co je prospěšné zdraví, osvěžuje ducha, těší člověka a tak dále. Avšak kdybys raketu řídil sám, vydával bys v nebezpečí náklad, o tobě nemluvě…“

„Co záleží na jedné raketě!“ uklouzlo mi.

Profesor se spokojeně zasmál.

„Tak vidíš, proti své vůli ses přiznal: když sníš o astronautice, nemyslíš na odpovědnost a práci, chceš jen, aby to tak vypadalo, jde ti jen o to, abys měl radost z letu samého, a přitom se zdálo, že to myslíš doopravdy. Před dvěma sty lety to bylo velké a nesnadné umění, hodné pravých mužů, a vyplňovalo celý život těch, kdož se mu věnovali; a jména velkých astrogátorů přešla do dějin. Ale to, co tehdy byla nezbytnost, bylo by dnes v nejlepším případě zábavou, nebo, což je horší, hloupostí.“

Zlobil jsem se na profesora, že tak logicky zdůvodňuje své tvrzení, na starého hlídače raket, na svého bratra i na svět. Avšak svůj úmysl jsem nezměnil: stanu se astronautem, něco se už pro mne najde. Zchytrale jsem se o tom nezmínil, avšak profesor poznal, jak vidět, z mého skromně sklopeného pohledu, co mám za lubem.

„Chceš se stát kapitánem dálných hvězdných plaveb?“ zeptal se bez okolků a já, přesto, že jsem si přísahal mlčení, bezděčně vyhrkl:

„Chci!“

Napřed vykulil oči, pak se rozesmál. Smál se dlouho. Konečně zvážněl.

„Je to pravda,“ zeptal se, „žes před nedávném překousl olověný kabel?“

„Ano,“ odpověděl jsem zarytě. Byl jsem ještě trochu pyšný na tento čin, přestože nikdo z dospělých neprojevil pro něj ani zbla pochopení, natož nadšení.

„A proč jsi to udělal?“

„Vsadil jsem se,“ odpověděl jsem ještě zarytěji.

„Jsi safraportsky tvrdohlavý… Slýchám o tom a vidím to na vlastní oči. Hm, no… třeba časem zmoudříš… ale zatím čti Rufa…“

Murach na mne hleděl přísně, ale jeho pohyblivé obočí zřetelně říkalo, že je na mé straně. S tímto přesvědčením jsem se s profesorem rozloučil, abych se o několik dní později přihlásil ve Středisku světelných rychlostí.

Byla to léta horečných diskusí a velkých příprav, které měla korunovat první výprava za hranice sluneční soustavy. Po celé zeměkouli vznikaly speciální ústavy, v nichž se dobrovolníci podrobovali o své vůli těžkým a nebezpečným zkouškám. Nebylo totiž známo, jaké následky pro lidský organismus může mít rychlost vyšší než deset tisíc kilometrů za vteřinu, a bylo už jisté, že raketa, která má dospět k nejbližší stálici, musí se pohybovat rychlostí přinejmenším desetkrát větší.

Šel jsem tedy do nejbližšího Střediska světelných rychlostí jako kandidát na dobrovolníka; za mého časného mládí bylo nezřídka vidět bíle oděné pracovníky těchto odboček s malým stříbrným paprskem na rukávě. Bylo zvykem prokazovat jim velkou úctu, takovou, jakou chováme k proslulým vědcům a umělcům.

Ve Středisku se mnou jednali s přehnanou zdvořilostí, z níž však bylo možno vycítit jistou rutinu; domnívám se, že kandidátů mně podobných museli odbavovat denně desítky.

Kromě zbožného přání neměl jsem samozřejmě žádnou kvalifikaci; rozloučili se tedy se mnou s příslibem, že po pěti letech, budu-li se dobře učit, budu se moci znovu přihlásit, tentokrát již k přijímací zkoušce.

Odešel jsem tedy s nepořízenou. Trpce rozčarován spřádal jsem nejfantastičtější plány: chtěl jsem se vydat do kosmického prostoru s raketou pro jednu osobu, spoléhaje na to, že dříve, než mi dojdou zásoby, setkám se s nějakou raketou, která se mne ujme jako trosečníka vesmíru; pak jsem zamýšlel vplížit se potají na raketu a vydat se s ní na výpravu do pásma nejvzdálenějších planet a prozradit svou přítomnost na palubě někde za drahou Marsu; počítal jsem s tím, že vedoucí výpravy, pohnut mým plamenným zanícením, udělá mě přinejmenším svým asistentem; připravil jsem si — a to hned v několika variantách závislých na okolnostech — vhodný proslov, který ho měl přesvědčit. Všechny tyto projekty, i když zůstaly v oblasti fantazie, zabraly mi přesto spoustu času. Hltal jsem celé stohy kosmických románů, učil jsem se mizerně, a když jsem byl u stolu vytržen z kosmických dum nějakou otázkou, odpovídal jsem nevhodně. Ani ve snu mi nenapadlo, že si chudák babička vykládá mé chování zcela opačně. Dlouhé náhlé zahledění do prázdna se lžící zvednutou k ústům, chatrné pokroky v učení, samotaření — to všechno se jejím očím jevilo jako neomylné příznaky vyzrávajícího uměleckého talentu. Plna nejkrásnějších nadějí darovala mi k narozeninám krásný bílý genetofor, na němž sama nejednou jedním prstem ťukala. Zkoušel jsem na něm své síly, napřed, abych udělal radost babičce, a později proto, že mě videoplastika skutečně zaujala. Toto umění má svůj počátek ještě ve středověku, vzniklo křížením tak zvaného filmu, spisovatelství a plastické barevné televize. Pomocí genetoforu, který je pro něho tím, čím pro skladatele klavír, může umělec vytvořit vše, co jen dokáže vymyslit. Může tedy vytvářet dramata i veselohry, příběhy skutečných osob nebo pohádky odehrávající se ve smyšleném světě, může konstruovat bytosti napolo rostlinné, napolo zvířecí, a to vše pomocí navrstvování světelných polí, která při hře na genetofor vznikají. První pokusy mi přinesly mnoho radosti. Zavíral jsem se ve svém pokoji a sedal před velkou obrazovku s rukama na mnohořadovém manuálu. Když jsem stiskl několik desítek kláves, zmáčkl jsem uvolňovač, a v tom se v obrazovce, na skle dosud prázdném, objevila postava, již jsem vytvořil. Avšak vzrušení nevyvolával sám fakt, že se tato postava objevila, nýbrž to, že byla obdařena jistou, i když z počátku nevelkou životaschopností: pohybovala se, chodila, jako by zkoumala prostor, v němž byla uzavřena. Abych pravdu řekl, měla obyčejně značné nedostatky a — jak říkají umělci — obsahovala disonanční rozpory; pak jsem ji sprovodil ze světa jediným stisknutím pedálu a pouštěl se do dalších pokusů.

Při svých experimentech kazí samozřejmě každý začátečník mnoho postav; překonával jsem však na tomto poli všechny rekordy a musím se přiznat, že se mi ve snech zjevovaly celé zástupy postav, hrozivých, dýšících pomstou za nezdařené probuzení k životu a neméně brutální vytržení z této chvilkové existence. Videoplastika se totiž ani o vlásek neliší od umění dřívějších dob; aparát jako by byl zdokonalenou paletou a perem, a když se adept obeznámí s jeho konstrukcí, rovná se spisovateli, který znal pravidla pravopisu. Možná, že je vhodnější srovnávat videoplastiku s hudbou. Stejně jako hudebník tóny, skládá videoplastik různé psychické znaky, a jak se v prvém případě rodí melodie, tak v druhém vzniká hrdina dramatu. Domnívám se však, že největší podobnost spočívá v tom, že obdobně jako skutečně talentovaný skladatel při instrumentaci symfonického tématu slyší ve své představivosti souznění všech nástrojů ještě dříve, než napíše byť jedinou notičku do pěti linek notové osnovy, stejně vykoná videoplastik nejobtížnější a vpravdě tvůrčí část díla dříve, než stiskne první klávesu genetoforu, to znamená, když své hrdiny tvoří ve své fantazii. Jen tak mohou vzniknout postavy, které se podrobí jeho vůli a budou svými osudy diváka vzrušovat; tomu však nikoho nemůže nikdo naučit — a pouhá zběhlost v používání přístroje stačí jen k vytváření pohybujících se figur a nevšední, pohádkové scenérie; právě to bylo mým údělem.

Nejeden studující promarní léta, než pochopí, jak klamavá je vidina tvůrčí všemohoucnosti, kterou ho lákala videoplastika, a jak velkou lží se stane, když umělec zavrhne skutečné pozemské osudy pro sny o možných existencích. Na štěstí pro mne — byl můj nedostatek talentu tak očividný, že jsem ani na okamžik na videoplastiku vážně nepomýšlel, a mé umělecké pokusy zakončila skutečnost, že jsem genetofor rozebral na součástky, protože jsem chtěl vědět, jak je zkonstruován. Chudák babička, zažila — tentokrát již naposled — trpké rozčarování, když si prohlédla některé plody mého úsilí, neboť nemohla přenést své dávné naděje již na nikoho v rodině.