„Patro Meridional, patro Meridional, styk Spiro, Atale, Blekk, Frosom.“

Celý vagón, probodávaný pruhy světel, jako by tál. Přes stěny pronikaly pásy plamenů a barev, parabolické oblouky, bílé peróny.

„Forteran, styk Galee, styk vnějších rastů, Makra“ blábolil megafon.

Vagón zastavil a vyřítil se dál. Objevil jsem překvapivou věc: člověk necítil brždění ani zrychlení, jako by byla odstraněna setrvačnost. Jak to bylo možné? Ověřil jsem si to tak, že jsem lehce pokrčil nohy v kolenou na třech následujících zastávkách. V zatáčkách také nic. Lidé vystupovali, vcházeli, na přední plošině stála žena se psem, jaktěživ jsem takového neviděl. Byl obrovský, zvlášť ohavný, s hlavou jako koule; v jeho ořechových klidných očích se odrážely zmenšené girlandy světel řítících se zpět.

RAMBRENT RAMBRENT. Zaplápolaly bílé a namodralé trubice zářivek, schody z krystalické záře, černá průčelí, světlo pomalu kamenělo, vagón stál. Vystoupil jsem a zhrozil se. Nad amfiteatrálně vkleslou plošinou stanice se klenula mnohapatrová, známá konstrukce. Byl jsem stále na nádraží, na jiném místě téže gigantické haly, nafouknuté bílými křídly ploch. Zamířil jsem k okraji té geometricky přesné prohlubně — vagón již odjel — a zažil jsem další otřes. Nebyl jsem dole, jak se mi zdálo, ale byl jsem vlastně ve výši asi tak čtyřiceti pater nad stužkami chodníků viditelných na dně propasti, nad stříbrnými slojemi perónů dále se rovnoměrně pohybujících. Vjížděla mezi ně dlouhá tichá tělesa a lidé z nich vycházeli řadami příklopů — dveří, jako by ty obludy, ty chromované ryby, kladly v pravidelných vzdálenostech hrozny černých a barevných jiker. Nad vším tím, v pozadí, skrze opar vzdálenosti, jsem viděl zlatá slova, pohybující se jako po neviditelném laně:

GLENIANA ROON, KTERÁ SE DNES VRACÍ, SKLÁDÁ V ORATORIU HOLD PAMÁTCE RAPPERA KERXE POLYTRA NAHRÁVKOU MIMORFICKÉHO REÁLU. ZPRAVODAJSTVÍ TERMINÁL OZNAMUJE: DNES V AMMONLEE PŘIMĚL PETITFARGUE PRVNÍ ENZON K SYSTOLIZAO HLAS SVĚTOZNÁMÉHO GRAVISTIKA VYSÍLÁME DNES O 27. HODINĚ. ARRAKER MÁ PŘEVAHU. ARRAKER MÁ PŘEVAHU, ARRAKER OPAKOVAL SVŮJ ÚSPĚCH JAKO PRVNÍ OBLITEROVEC TÉTO SEZÓNY NA TRANSVAALSKÉM STADIÓNU.

Odešel jsem. Tak i počítání času se změnilo. Metalické látky dámských šatů doutnaly rychlými plaménky, zasaženy světlem obrovských písmen, která se pohybovala nad mořem hlav jako řady hořících provazolezců. Šel jsem, nevěda o tom, a něco v mém nitru stále opakovalo „tak i ten čas se změnil“. To mi dodalo. Oči jsem měl otevřené, ale neviděl jsem nic. Toužil jsem pouze po jednom — odejít odtud, vyváznout z tohoto pekelného nádraží, octnout se pod širým nebem, na volném prostranství, uvidět hvězdy, pocítit vítr.

Zvábila mě dlouhá alej světel; v prosvětlujícím se kameni stropů něco psalo — litery rýsoval ostrý plamének uvězněný v alabastru: TELETRANS TELEPORT TELETHON. Dveřmi s gotickým obloukem (ale byl to jakýsi oblouk neskutečný, vyvrácený ze základů, něco jako negativ raketové špičky) jsem prošel do sálu zaplaveného zamrzlým zlatým požárem; ve výklencích stěn stály stovky kabin. Lidé do nich vbíhali, chvatně je opouštěli, rozhazovali po podlaze potrhané proužky, ne pásky telegrafu, bylo to něco jiného, s vytlačenými bublinkami; ostatní po těch cárech šlapali. Chtěl jsem odejít, omylem jsem vstoupil do tmavého vnitřku, než jsem postačil couvnout, něco zabřinklo; záblesk jako fotografický fleš, ze štěrbiny vroubené kovem, jako ze schránky na dopisy, vyklouzl napůl složený aršík lesklého papíru. Uchopil jsem jej, otevřel, vyklonila se z něho lidská hlava. Dívala se na mne přimhouřenýma očima, měla pootevřená, lehce zkřivená ústa a tenké rty. To jsem byl já! Složil jsem ten papír napůl a plastický přízrak zmizel. Pootevřel jsem pomalu okraje, nic, ještě trochu, znovu se objevila, jako by vyskočila odnikud, hlava s nepříliš inteligentním výrazem, odťatá od trupu a vznášející se nad kouskem papíru. Chvíli jsem se díval na svou tvář. Co to bylo? Trojrozměrná fotografie? Strčil jsem papír do kapsy a odešel. Vypadalo to, jako by na hlavu davu spadalo zlaté peklo. Strop z ohnivého magmatu, neskutečného, ale sálajícího opravdovým požárem, ale nikdo se na to nedíval, uspěchaní lidé přebíhali z jedné kabiny do druhé, v pozadí poskakovala zelená písmena, sloupce čísel běžely dolů po úzkých obrazovkách; jiné kabiny s roletami místo dveří, které bleskurychle vylétly vzhůru, když se někdo přiblížil. Konečně jsem našel východ.

Chodba, vlnovka, s klesající podlahou, jako někde v divadle. Ze stěn vykvétaly stylizované mušle, nahoře pádila slova INFOR INFOR INFOR bez konce. Infor jsem poprvé uviděl na Luně a pokládal jsem ho za umělý květ. Přiblížil jsem tvář k modrozelenému kalichu, který okamžitě, dříve než jsem otevřel ústa, ztuhl v očekávání.

„Kudy se dostanu ven?“ zeptal jsem se málo inteligentně.

„Kam?“ odpověděl okamžitě teplý alt.

„Do města.“

„Do které čtvrti?“

„To je jedno.“

„Na které podlaží?“

„To je jedno. Chci opustit nádraží!“

„Meridional, rasty: sto šest, sto sedmnáct, nula osm, nula dva. Tridukt: podlaží AF, AG, AC, okružní podlaží mitů: dvanáct a šestnáct, podlaží nadir vede všemi jižními směry. Ústřední podlaží gliderů: červené lokální, bílé dálkové A, B a W. Podlaží ulderů: přímé, všechny eskaly od třetího výš…“ recitoval zpěvný ženský hlas.

Měl jsem chuť vytrhnout ze stěny ten mikrofon, který se tak starostlivě nakláněl k mé tváři. Odešel jsem. „Idiot! Idiot!“ vířilo ve mně s každým krokem. EX EX EX EX opakoval citrónově žlutý, mlhou zahalený nápis, který se sunul vzhůru. Není to třeba exit? Východ?

Obrovský nápis EXOTAL. Dostal jsem se do dravého proudu teplého vzduchu, až mi zavlály nohavice. Octl jsem se pod širým nebem. Ale čerň noci ulétla daleko do výše, vypuzena mihotáním světel. Veliká restaurace — stolečky, jejichž desky svítily rozmanitými barvami. Tváře nad nimi osvětlené zdola byly trochu přízračné, plné hlubokých stínů. Nízká křesla, černý nápoj se zelenou pěnou ve sklenicích, lampióny, z nichž pršely drobné jiskry, ne, spíše světlušky, jako mračna hořících můr. Chaos světel zhášel hvězdy. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem pouze černou pustinu. Zvláštní věc, její slepá přítomnost jako by mi v tomto okamžiku dodala odvahy. Stál jsem a díval se, někdo šel mimo a zavadil o mne, ucítil jsem vůni parfému, ostrou i jemnou zároveň. Prošla kolem mne dvojice, dívka se obrátila k muži, její ramena i ňadra tonula v kyprém oblaku. Veplula do jeho náruče, tančili. Ještě že tančí, pomyslil jsem si. Alespoň něco. A pár udělal několik kroků, bledý rtuťový kruh je zvedl, zároveň s ostatními dvojicemi. Jejich tmavorudé stíny se pohybovaly pod obrovskou plotnou otáčející se zvolna, jako disk. Neopírala se o nic, ba ani osu neměla, vířila ve zvucích hudby a vznášela se ve vzduchu. Šel jsem mezi stolky. Měkký plastik, po němž jsem stoupal, končil. Přecházel v drsnou skálu. Přes světelnou záclonu jsem prošel do místnosti a octl jsem se v jeskyni obrovské jako deset nebo padesát gotických katedrál zbudovaných z krápníků. Žilovitá zbytnění perleťových hornin vroubila ústí jeskyň, seděli v nich lidé a nohy nechávali viset do prázdna, mezi jejich koleny hořely plápolavé plaménky. Dole se rozkládala neposkvrněná, černá hladina podzemního jezera a odrážela na své hlati navršení skal. Tam, na ledabyle svázaných vorech, rovněž leželi lidé, všichni obráceni jedním směrem. Sestoupil jsem až k vodě a uviděl jsem na písku na druhém břehu tanečnici. Zdála se mi nahá, ale bělost jejího těla byla nadpřirozená. Drobnými vratkými kroky sbíhala k vodě a když se na hladině objevil její obraz, rozepjala náhle ruce, sklonila hlavu. To byl konec. Ale nikdo nezatleskal. Tanečnice setrvala několik vteřin bez hnutí, pak pomalu kráčela po břehu, obcházejíc obloukem nerovnou čáru vody. Mohla být snad třicet kroků ode mne, když vtom se s ní něco stalo. Ještě chvíli jsem viděl její úsměvnou, znavenou tvář. Najednou jako by ji něco zaclonilo, její postava se zachvěla a ona zmizela.