„Přejete si plav?“ ozval se za mnou zdvořilý hlas. Obrátil jsem se, nikde nikdo, pouze proudnicový stolek přicházel na nožkách komicky křivých; pohyboval se, pohárky s pěnivým nápojem, stojící v řadách na podnosech po stranách, se chvěly — jedno rameno mi ochotně přistrkovalo ten nápoj, druhé již sahalo pro talíř s otvorem pro prst, podobný malé prohloubené paletě. Byl to automat, viděl jsem žár jeho tranzistorového srdce, doutnajícího za prostředním okénkem.

Minul jsem pavoučí, tak otrocky se natahující paže, přetížené lahůdkami, jimiž jsem pohrdl, a se zaťatými zuby jsem rychle opustil umělou jeskyni, jako by se mi dostalo nepochopitelné urážky. Prošel jsem celou šířku terasy, mezi esovitými stolky, pod alejemi lampiónů, zasypáván lehounkým prachem dohořívajících světlušek, černých, zlatých. Až u balustrády, z kamene starého a jakoby zamlženého nažloutlým lišejníkem, ovanul mě konečně opravdový vítr, chladný, čistý. Nablízku stál volný stolek.

Usedl jsem, neslušně, zády k lidem, a hleděl do noci. Dole se rozkládala tma, beztvárná, nečekaná. Teprve kdesi daleko, nesmírně daleko na jejích okrajích doutnala řídká, třaslavá světla, podivně nejistá, jako by to ani nebyla elektřina. A ještě dál se tyčily k nebi meče světla, studené, tenké. Nevěděl jsem, jsou-li to domy nebo nějaké sloupy. Pokládal bych je za kužele reflektorů, nebýt toho, že je pokrývala jemňounká mřížka. Tak by mohl vypadat skleněný válec zabodnutý základnou do země, válec, dotýkající se nebe, vyplněný střídavě konvexními a konkávními čočkami. Musely být nepředstavitelně vysoké, kolem nich se chvělo bledé světlo, pulsující tak, že jednou halil mrakodrapy věnec oranžové a jindy téměř bílé záře. To bylo vše. Tak vypadalo město. Pokoušel jsem se najít ulice, uhodnout je, ale ten tmavý a jakoby mrtvý prostor dole se táhl na všecky strany a neosvětlovala ho ani jiskřička. „Kol…?“

Zaslechl jsem slovo vyřčené patrně ne poprvé, ale nevztahoval jsem je ihned na sebe. Ale než jsem se ještě obrátil docela, udělalo to za mne křeslo. Přede mnou stála dívka snad dvacetiletá, v modři, která ji obepínala jako vychladlý kov. Ramena a ňadra mizela v tmavomodré pěně, čím níž, tím průhlednější. Břicho, útlé a krásné, bylo jako vymodelováno z dýchajícího cínu. V uších měla něco třpytného a tak velkého, že to zaclánělo boltce. Drobná, nejistě se usmívající ústa měla namalována — rovněž chřípí uvnitř červené — všiml jsem si, že tak chodí většina žen. Uchopila oběma rukama opěradlo křesla proti mně se slovy: „Co je ti, kol?“ Usedla.

Zdála se mi trochu opilá.

„Otrava, vid?“ pokračovala za chvíli. „Vezmeme se někde, kol?“

„Já nejsem kol,“ začal jsem. Opřela se lokty o stolek a pohybovala rukou nad číškou naplněnou dopůl, takže se konec zlatého řetízku omotaného kolem prstů namočil v nápoji. Stále víc se přitom nakláněla. Cítil jsem její dech. Byla-li opilá, pak ne alkoholem.

„Jak to?“ řekla. „Jsi. Musíš být. Každý je kol. Chceš? Vezmeme se?“

Kdybych jen věděl, co to znamená.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Vstala. Já jsem také vstal z toho nemožně nízkého křesla.

„Jak to děláš?“ zeptala se.

„Co?“

Pohlédla na mé nohy.

„Myslila jsem, že stojíš na špičkách…“

Usmál jsem se beze slova. Přistoupila ke mně. Vzala mě pod paži a opět se podivila. „Co to tam máš?“

„Kde, tady? Nic.“

„Zpíváš,“ řekla a lehce mě odtáhla. Šli jsme mezi stolky a já jsem přemýšlel o tom, co může znamenat „zpíváš“ — že by „lžeš?“

Zavedla mě k tmavozlaté stěně, tam, kde na ní svítilo znamení trochu podobné houslovému klíči. Když jsme došli blíž, stěna se otevřela. Pocítil jsem náraz horkého vzduchu.

Úzký stříbrný eskalátor plynul dolů. Stáli jsme vedle sebe. Nesahala mi po rameno. Měla kočičí lebku, černé vlasy s modrým leskem, profil možná příliš ostrý, ale hezká byla. Jen ta purpurová chřípí… Držela mě pevně úzkou rukou. Zelené nehty se zarývaly do hrubého úpletu svetru. Bezděčně, pouhými koutky úst, jsem se usmál při myšlence, kde doposud ten svetr býval a jak málo měl společného s ženskými prsty. Pod kulatou klenbou, která oddychovala světly — od růžové do karmínové, od karmínové do růžové — jsme vyšli na ulici. Já si totiž myslil, že je to ulice, ale tma nad námi se každou chvíli rozsvětlovala jako při okamžik trvajícím úsvitu. Dále pluly dlouhé, nízké tvary, jako auta, ale už jsem věděl, že auta neexistují. Muselo to být něco jiného. Kdybych byl sám, pustil bych se tou širokou tepnou, protože v dálce zářila písmena CENTRUM, ale to určitě neznamenalo střed města. Dal jsem se ostatně vést. Ať to dobrodružství skončí jakkoli, měl jsem průvodkyni. Vzpomněl jsem si, tentokrát již bez hněvu, na nešťastného člověka, který mě nyní, tři hodiny po mém příjezdu, jistě již hledal pomocí všech inforů tohoto gigantického nádraží.

Minuli jsme několik vylidňujících se lokálů, vitríny, kde hloučky manekýnů opakovaly dokola stejnou scénu; rád bych se byl zastavil a prohlédl si, co dělají, ale dívka šla rychle dál, ťukajíc podpatky, až při pohledu na neonovou tvář, střídavě zaplavovanou ruměnci, která se stále oblizovala komicky vyplazeným jazykem, zvolala: „Pohled, bonsy, chceš bons?“

„A ty chceš?“ zeptal jsem se. „Zdá se mi, že ano.“

Vstoupili jsme do malé, zářivé místnůstky. Místo stropu měla dlouhé řady hořících plaménků, jakoby plynových; shora dýchalo teplo, snad to byl opravdu plyn. Ve stěnách se rýsovaly nehluboké výklenky a pultíky. Když jsme k jednomu z nich přistoupili, vysunula se po obou stranách sedátka. Vypadalo to, jako by z ní vyrostla, napřed nerozvitá, jako poupata, ale pak se ve vzduchu rozplácla, utvořila prohlubně a zůstala stát. Usedli jsme naproti sobě, děvče ťuklo dvěma prsty do kovové desky stolu, za zdí vyskočila niklová pracička, hodila před každého z nás jeden malý talířek a dvěma bleskurychlými pohyby mrštila na oba porci bělavé masy, která zapěnila, zhnědla a ztuhla. A zároveň ztemněl sám talířek. Tu jej děvče smotalo jako palačinku — nebyl to žádný talíř — a dalo se do jídla. „Ach,“ řekla s plnou pusou. „Sama jsem netušila, jaký mám hlad.“

Udělal jsem přesně totéž, co ona. Bons nepřipomínal chutí nic, co jsem kdy jedl. Chrupal pod zuby jako čerstvě upečená houska, ale okamžitě se rozsypával a rozplýval na jazyku; rudohnědá hmota, která byla uvnitř, měla ostrou kořeněnou chuť. Řekl jsem si v duchu, že „bonsy“ budu jídat rád.

„Ještě?“ zeptal jsem se, když snědla svůj. Usmála se, vrtíc hlavou. Když jsme odcházeli, vložila v uličce obě ruce do malého výklenku obkládaného kachlíky. Něco v něm zašumělo. Napodobil jsem ji. Lechtavý vítr ovál mé prsty; když jsem je vytáhl, byly již suché a čisté.

Vyjeli jsme pak vzhůru širokým eskalátorem. Nevěděl jsem, není-li to náhodou ještě pořád nádraží, ale raději jsem se neptal. Zavedla mě do malé kabiny ve zdi — nebylo tam moc světla. Měl jsem pocit, že nahoře jezdí nějaké vlaky, protože se podlaha otřásala. Na okamžik se ztemnilo, hluboko pod námi něco povzdechlo, jako by kovová obluda vydechla vzduch z plic, rozsvětlilo se, děvče strčilo do dveří. Snad to byla opravdu ulice. Byli jsme v ní docela sami. Nevelké, stříhané keře rostly po obou stranách chodníku. Nedaleko stály, jeden vedle druhého, ploché černé stroje, jakýsi člověk vyšel ze stínu a ukryl se za jedním — neviděl jsem, že by otvíral dveře — prostě se najednou ztratil, a stroj vyrazil s takovou prudkostí, že ho to snad muselo rozplácnout na sedadle, a zmizel na konci aleje; neviděl jsem žádné domy, pouze jízdní dráhu hladkou jako stůl, pokrytou pruhy matového kovu; na křižovatkách se pohybovala oranžová a červená štěrbinovitá světla, vznášející se nad dlažbou; vypadala poněkud jako makety reflektorů.

„Tak, kde se vezmeme?“ zeptalo se děvče. Stále mě drželo pod paží. Zpomalilo krok. Po jeho tváři přeběhl rudý pruh.

„Kde chceš.“

„Tak pojďme ke mně. Nemá cenu jezdit gliderem. Je to blízko.“

Šli jsme. Domy stále nebylo vidět, ale vítr ženoucí se ze tmy, přes keře, napovídal, že by se tam mohlo rozkládat volné prostranství. U nádraží, v samém centru? Připadalo mi to divné. Vítr přinášel slabounkou vůni květů, kterou jsem dychtivě vdechoval. Střemcha? Ne, střemcha to nebyla.