„Ano,“ řekl jsem a dostal jsem trému, jako by na mých slovech záleželo kdoví co. „Jsem — byl jsem pilot. Posledně jsem tady byl… nelekni se!“

„Ne. Mluv!“

Její oči byly pozorné a lesklé.

„Před sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy třicet let. Expedice… byl jsem pilotem výpravy na Fomalhaut. To je dvacet světelných let. Letěli jsme tam a zpět sto dvacet sedm let zemského času a deset let palubního času. Před čtyřmi dny jsme se vrátili. Prométheus — má raketa — zůstala na Luně. Přijel jsem odtamtud — dnes. To je všecko.“

Dívala se na mne, neříkala nic. Její rty se pohnuly, pootevřely, stiskly. Co to bylo v jejích očích? Úžas? Obdiv? Strach?

„Proč nic neříkáš?“ zeptal jsem se. Musil jsem si odkašlat.

„Tak kolik… je ti… opravdu let?“

Musil jsem se usmát; nebyl to milý úsměv.

„Co to znamená — doopravdy? Biologických let čtyřicet, ale podle zemských hodinek sto padesát sedm…“

Dlouhé mlčení, pak najednou.

„Byly tam ženy?“

„Počkej,“ řekl jsem. „Máš něco k pití?“

„Jak to?“

„Něco — jedovatého — víš, silného. Alkohol… Nebo to už se nepije?“

„Zřídka,“ odpověděla docela tiše, jako by přemýšlela o něčem jiném. Její ruce zvolna klesly, dotkly se kovové modři šatů.

„Dám ti… angehen, chceš? Pravda, ty nevíš, co to je?

„Nevím,“ odpověděl jsem s nečekanou zarytostí. Přistoupila k baru a vrátila se s malou baňatou lahvičkou. Nalila mi. Byl v tom alkohol — ne mnoho — ještě něco v tom bylo, zvláštní, trpká chuť.

„Nezlob se,“ řekl jsem, když jsem vyprázdnil skleničku, a nalil jsem si ještě jednou.

„Nezlobím se. Neodpověděl jsi… ale třeba nechceš.“

„Proč ne? Mohu. Celkem nás bylo třiadvacet, ve dvou letadlech. Druhé je Ulixes. V každém pět pilotů a zbytek — vědci. Nebyly tam žádné ženy.“

„Proč?“

„Kvůli dětem,“ vysvětlil jsem. „Na takových letadlech není možno vychovávat děti. A i kdyby to bylo možné, žádný to nechce. Před třicítkou se nemůže letět. Člověk musí mít za sebou dvě fakulty a čtyři léta tréninku, dohromady dvanáct let. Jedním slovem, třicetileté ženy obyčejně mívají děti. A byly i… jiné důvody.“

„A ty?“

„Byl jsem sám. Vybírali lidi, co byli sami — to znamená — dobrovolníky.“

„Tys chtěl…“

„Ano. Pochopitelně.“

„A ne…“

Umlkla. Věděl jsem, co chtěla říci. Mlčel jsem.

„To musí být divné… tak se vrátit…“ řekla skoro šeptem. Trhla sebou. Znenadání na mne pohlédla, její tváře ztemněly, byl to ruměnec.

„Poslyš, to, co jsem ti říkala předtím, to byl jenom žert, vážně…“

„O těch sto letech?“

„Ano,“ řekla. „Jen tak, aby řeč nestála, to nemělo…“

„Nech toho,“ zabručel jsem, „ještě pár omluv a opravdu si ten čas uvědomím.“

Mlčela. Přinutil jsem se, abych se na ni nedíval. V pozadí, v tom druhém neexistujícím pokoji za sklem, němě zpívala obrovská mužská hlava. Viděl jsem temnou červeň hrdla chvějící se námahou, lesklou tvář — celý obličej se pohyboval v neslyšitelném rytmu.

„Co budeš dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím. Ještě nevím.“

„Nemáš žádné plány?“

„Ne. Mám trochu — takovou… prémii, víš? Za celou tu dobu. Když jsme startovali, uložili to v bance na mé jméno. Ani nevím, kolik je toho. Nic nevím. Poslyš, co je to Kavet?“

„Kavetea?“ opravila mě. „To… je takové studium, plastování, celkem nic mimořádného, ale během doby se mohu dostat do reálu…“

„Počkej… Tak co ty vlastně děláš?“

„Plast… no, ty nevíš, co je to?“

„Ne.“

„Jak bych ti to řekla… zkrátka, dělají se šaty, oděvy vůbec — všechno…“

„Krejčovství?“

„Co to znamená?“

„Šiješ něco?“

„Nerozumím.“

„Nebesa černá i modrá! Navrhuješ modely šatů?“

„No… ano, do jisté míry, ano. Nejen navrhuji, ale i provádím…“

Nechal jsem toho.

„A co je to real?“

To jí opravdu otřáslo. Poprvé se na mne podívala jako na bytost z jiného světa.

„Real… je real…“ opakovala bezradně. „To jsou takové… příběhy. Na to se dívá…“

„Tohle?“ ukázal jsem na skleněnou stěnu.

„Ale ne, to je vize…“

„Tak co? Kino? Divadlo?“

„Ne. Divadlo, vím co to bylo — to bylo dřív — vím; tam byli skuteční lidé. Real je umělý, ale nepozná se to, leda, že bys tam vešel, k nim…“

„Že bych tam vešel?“

Hlava koulela očima, kývala se, dívala se na mne, jako by se obr znamenitě bavil pozorováním této scény.

„Poslyš, Nais,“ řekl jsem najednou. „Buďto už půjdu, protože už je moc pozdě, nebo…“

„Byla bych pro to druhé.“

„Vždyť přece nevíš, co chci říci.“

„Tak to řekni.“

„Dobrá. Chtěl jsem se tě ještě zeptat na všelijaké věci. O těch velkých, nejdůležitějších něco vím; čtyři dny jsem seděl v Adaptu na Luně. Ale to byly ty velkolepé věci. Co vy děláte — když nepracujete?“

„Může se dělat moc věcí,“ řekla. „Může se cestovat, doopravdy nebo mutem. Můžeš se bavit, chodit na real, tančit, hrát tereo, pěstovat sporty, plavat, létat, co jen chceš.“

„Co je to mut?“

„Tak trochu jako real, jenomže se všeho můžeš dotknout. Tam můžeš chodit po horách, po všem, uvidíš sám, to se nedá říci. Ale zdá se mi, že ses chtěl zeptat na něco jiného…?“

„Správně. Jak je to — mezi ženami a muži?“

Víčka se jí zachvěla.

„Snad tak, jak to bylo vždycky. Co se mohlo změnit?“

„Všechno. Když jsem odlétal — neměj mi to za zlé — děvče jako ty by mě k sobě v tuto hodinu nezavedlo.“

„Opravdu? Proč?“

„Protože by to mělo určitý význam.“

Chvíli mlčela.

„A jak víš, že to nemělo?“

Výraz mé tváře ji bavil. Díval jsem se na ni; přestala se usmívat.

„Nais… jak to…“ vykoktal jsem. „Vezmeš docela cizího mužského a…“ Mlčela.

„Proč neodpovídáš?“

„Protože nechápeš. Nevím, jak ti to říci. To nic není, víš…“

„Aha. Tak ono to nic není,“ opakoval jsem. Sedadlo mě pálilo. Vstal jsem. Skoro jsem vyskočil. Ze zvyku; trhla sebou.

„Promiň,“ zabručel jsem a začal jsem přecházet. Za sklem se táhl park v ranním slunci; aleji mezi stromy s bledě růžovými listy šli tři chlapci v tričkách, třpytících se jako brnění.

„Existuje manželství?“

„Přirozeně.“

„Nerozumím. Vysvětli mi to. Odpověz. Vidíš muže, který — který se ti zamlouvá, a ty, aniž ho znáš — z ničeho nic…“

„Ale o čem mám vyprávět?“ řekla neochotně. „Což opravdu tehdy, v tvé době, nemohlo děvče pozvat do svého pokoje žádného muže?“

„Mohlo, samozřejmě. A dokonce i s tím úmyslem, ale ne za pět minut po tom, kdy ho ponejprv uvidělo…“

„Tak za kolik minut?“

Pohlédl jsem na ni. Zeptala se docela vážně. No, ovšem, odkud to mohla vědět; pokrčil jsem rameny.

„Nešlo o čas, ale… ale napřed musela něco… v něm najít, poznat ho, zamilovat si ho, napřed chodili…“

„Počkej,“ řekla. „Mně se zdá, že ty ničemu nerozumíš. Vždyť jsem ti dala bryt.“

„Jaký bryt? Aha, to mléko? No a co?“

„Jaké… co? Tehdy nebyl bryt?“

Začala se smát. Válela se smíchy. Najednou přestala, pohlédla na mne a strašně se začervenala.

„Tak ty sis myslil… ty sis myslil… že já… ne!!“

Usedl jsem. Prsty se mi třásly, přál jsem si v nich něco držet. Vytáhl jsem z kapsy cigaretu a zapálil si. Otevřela oči.

„Co je to?“

„Cigareta. Copak vy nekouříte?“

„Vidím to poprvé.. tak vypadá cigareta? Jak tak můžeš polykat kouř? Ne, počkej, to je důležitější. Bryt není žádné mléko, nevím, co je tam, ale neznámému muži — se vždycky dává bryt.“

„Muži?“

„Ano.“

„A co z toho?“

„No, že je… že musí být hodný. Víš co… třeba ti to vysvětlí nějaký biolog.“

K čertu s biologem. Znamená to, že muž, kterému jsi dala bryt, nemůže nic…?“

„Přirozeně.“

„A když to nebude chtít vypít?“

„Jak by mohl nechtít?“

Tady veškeré dorozumění končilo.

„Nemůžeš ho přece nutit,“ pokračoval jsem trpělivě.

„Jen blázen by to mohl nepít…“ řekla pomalu, „ale o něčem takovém jsem neslyšela, nikdy…“

„To je takový zvyk?“

„Nevím, co ti říci. Cožpak nechodíš nahý — ze zvyku?“


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: