„Aha. No, v jistém smyslu — ano. Ale na pláži se můžeš svléknout.“
„Do naha?“ zeptala se s náhlým zájmem.
„Ne, do plavek — ale za mých časů byly skupiny lidí, říkalo se jim nudisté…“
„Vím. Ne, to je něco jiného, myslila jsem, že všichni…“
„Ne. Tak to pití — je tak něco jako nošení šatů? Takové bez výjimek?“
„Ano, když jsou dva lidé spolu.“
„No, a dál?“
„Co dál?“
„Podruhé…?“
Ten rozhovor byl hloupý a mně bylo strašně. Ale musel jsem se bezpodmínečně dozvědět všecko!
„Potom? Jak komu. Někomu… se podává bryt pořád…“
„Černá polévka,“ vyklouzlo mi.
„Co to znamená?“
„Ne, nic. A když děvče jde k někomu, tak co?…“
„Pak on pije doma.“
Dívala se na mě téměř útrpně, ale já jsem byl umíněný.
„A když nemá?“
„Bryt? Jak by mohl nemít?“
„No, došel mu. Nebo… může přece lhát…“
Dala se do smíchu.
„Ale přece… myslíš si, že všechny ty láhve mám tady v bytě?“
„Ne? A kde?“
„Ani nevím, kde se tu berou. Měli jste za tvé doby vodovod?“
„Měli,“ řekl jsem pochmurně. Nemuseli jsme mít, přirozeně; mohli jsme vlézt do rakety rovnou z pralesa. Chvíli jsem měl vztek, ale přemohl jsem se; nebyla to koneckonců její vina.
„Tak vidíš, copak jsi věděl, kudy ta voda teče, než…“
„Rozumím, dál nemluv, dobrá. Tak to je takový preventivní prostředek? Velice zvláštní!“
„Ani se mi nezdá,“ řekla. „Co to máš pod svetrem, takové to bílé?“
„Košili.“
„Co je to?“
„Tys neviděla košili? Takové, no… prádlo. Z nylonu.“
Vyhrnul jsem si rukáv a ukazoval jsem jí to.
„Zvláštní,“ řekla. „Nač je to?“
„To je takový zvyk…“ odpověděl jsem bezradně. Opravdu. V Adaptu mi říkali, abych se přestal oblékat jako před sto lety; nechtěl jsem. Ale přesto jsem musel přiznat, že má pravdu, pro mne byl bryt tím, čím pro ni košile. Koneckonců nikdo lidi nenutil, aby košile nosili. Přesto je nosili všichni. S brytem to bylo zřejmě stejné.
„Jak dlouho působí bryt?“ zeptal jsem se.
Trochu se začervenala.
„Ty máš naspěch. Ještě se neví.“
„Neřekl jsem nic zlého,“ bránil jsem se. „Chtěl jsem jenom vědět… Proč se tak díváš? Co je ti? Nais!“
Pomalu se zvedla. Stoupla si za křeslo.
„Jak je to dávno — říkals? Sto dvacet let…?“
„Sto dvacet sedm. A co z toho?“
„A byl jsi… betrizovaný?“
„Co je to?“
„Nebyls!?“
„Já přece ani nevím, co to znamená. Nais… děvče, co se to s tebou děje?“
„Ne… nebyls,“ zašeptala. „Kdybys byl, věděl bys asi…“
Chtěl jsem k ní přistoupit. Zvedla ruce.
„Nepřibližuj se. Ne! Ne! Zapřísahám tě!“
Ustupovala ke stěně.
„Říkalas přece sama, že ten bryt… už si sedám. No, už sedím, tak vidíš, uklidni se, co je to zač to be… nebo jak?“
„Nevím přesně. Ale všichni jsou… betrizováni. Po narození.“
„Co je to?“
„Tuším, že něco přidávají do krve.“
„Všem?“
„Ano. Protože totiž… bryt… bez toho nepůsobí. Nehýbej se.“
„Dítě, nebuď směšná.“
Zdusil jsem cigaretu.
„Nejsem přece šelma… nezlob se, ale… mně se zdá, že vy jste všichni trochu střelení. Ten bryt — no, to je úplně, jako kdybyste všem nasadili okovy, protože kdesi kdosi je možná zloděj. Koneckonců… trošku důvěry musíte mít…“
„Neříkej! Opravdu?“ trochu jako by se vzpamatovala, ale stále si nesedala. „Tak proč ses předtím tak rozčiloval, že si vodím cizí muže…“
„To je něco jiného.“
„Nevidím žádný rozdíl. Jistě jsi nebyl betrizovaný?“
„Nebyl.“
„A třeba teď, po návratu?“
„Nevím. Dávali nám všelijaké injekce. Má to nějaký význam?“
„Má. Dostals injekce? To je dobře.“
Usedla.
„Mám k tobě prosbu,“ řekl jsem klidně, jak jsem byl schopen. „Musíš mi to vysvětlit…“
„Co?“
„Svůj strach. Bála ses, že se na tebe vrhnu, nebo co? To je přece hloupost!“
„Ne. Rozumově — ne, ale — bylo to silné, víš? Šok. Nikdy jsem neviděla člověka, který by nebyl…“
„Ale to se přece nepozná?“
„Pozná. A jak!“
„Jak?“
Mlčela.
„Nais…“
„Když…“
„Co?“
„Bojím se…“
„Říci?“
„Ano.“
„Ale proč?!“
„Pochopil bys, kdybych ti to řekla. Ono se totiž — abys věděl — betrizuje ne kvůli brytu. S tím brytem to je jen tak vedlejší… jde o něco jiného…“
Byla bledá. Její rty se chvěly. Jaký je to svět, myslil jsem si, jaký to je svět!
„Nemohu. Strašně se bojím.“
„Mne!?“
„Ano.“
„Přísahám ti, že…“
„Ne, ne… já ti věřím, jenomže… ne. To nemůžeš pochopit.“
„Neřekneš mi to?“
V mém hlase muselo být něco, proč se přemohla. Její tvář zpřísněla. Viděl jsem jí na očích, jaké úsilí ji to stálo. „To je… proto… aby se nemohlo… zabíjet.“
„Není možné! Člověka?!“
„Nikoho…“
„Ani zvířata?“
„Ani zvířata. Nikoho…“
Splétala a rozplétala prsty. Nespouštěla ze mne oči — jako kdyby mě těmito slovy pustila z neviditelného řetězu, jako kdyby mi do ruky vložila nůž, kterým ji mohu probodnout.
„Nais,“ řekl jsem docela tiše. „Nais, neboj se, vážně… není se čeho bát…“ Pokoušela se o úsměv. „Poslyš…“
„Ano?“
„Když jsem to vyslovila…“
„No?“
„Necítil jsi nic?“
„A co jsem měl cítit?“
„Představ si, že děláš to, co jsem ti řekla…“
„Že zabíjím? Mám si to představit?“
Otřásla se.
„Ano…“
„No a co?“
„A nic necítíš?“
„Nic. A to je přece jen myšlenka a nemám nejmenšího úmyslu…“
„Ale můžeš? Vid? Opravdu můžeš? Ne…“ zašeptala pouze rty, jako pro sebe. „Ne, ty nejsi betrizovaný…“
Teprve teď mi svitl význam toho všeho, a pochopil jsem, že pro ni to mohl být šok.
„To je velká věc,“ zabručel jsem. Po chvíli jsem dodal: „Ale bylo by možná lepší, kdyby tomu lidé odvykli… bez umělých prostředků…“
„Nevím. Snad…“ odpověděla. Hluboce si povzdechla. „Tak už víš, proč jsem se polekala?“
„Docela ještě ne. Trochu snad. No, nemyslila sis, že tě…?“
„Ty jsi takový zvláštní! Načisto, jako kdybys ani nebyl…“ umlkla.
„Člověk?“
Víčka se jí zachvěla.
„Nechtěla jsem tě urazit, ale podívej, když vím, že nikdo nemůže, víš, na to ani pomyslit, nikdy, a najednou se objeví člověk, jako ty — pak pouhá možnost, skutečnost, že je takový…“
„To je nemožné, aby všichni byli… tento, aha, betrizovaní!“
„Proč? Všichni, říkám ti!“
„Ne, nemožné,“ trval jsem na svém. „A lidé nebezpečných povolání? Ti přece musí…“
„Neexistují nebezpečná povolání.“
„Co to říkáš, Nais. A co piloti? A různí zachránci? A ti, co bojují s ohněm, s vodou…“
„Neexistují,“ řekla.
Zdálo se mi, že jsem špatně slyšel.
„Cože?“
„Neexistují,“ opakovala. „To dělají roboti.“
Zavládlo ticho. Napadlo mi, že pro mne nebude lehké smířit se s tím novým světem. A najednou se ve mně zrodila myšlenka, překvapující proto, že bych se jí nikdy byl od sebe nenadal (kdyby mi někdo byl tuto situaci předložil jako pouhou teoretickou možnost), zdálo se mi, že tento zásah, jenž v člověku hubí — zabíječe, je… zmrzačením.
„Nais,“ řekl jsem, „je už velice pozdě. Já už radši půjdu.“
„Kam?“
„Nevím. Pravda! Na nádraží mě měl čekat někdo z Adaptu. Načisto jsem zapomněl. Nemohl jsem ho najít, víš? No, najdu si nějaký hotel. Existují ještě?“
„Existují. Odkud jsi?“
„Odtud. Narodil jsem se tady.“
Po těchto slovech se vrátil pocit neskutečnosti všeho a já jsem si už nebyl jist, že skutečně existuje město, které žilo pouze ve mně, ani to druhé, přízračné, s pokoji, do nichž nahlížely hlavy obrů, takže jsem si na vteřinu pomyslil, nejsem-li ještě na palubě a nezdá-li se mi další, zvlášť živý, těžký sen o návratu.
„Breggu,“ zaslechl jsem její hlas jako z dálky. Zachvěl jsem se. Docela jsem na ni zapomněl.
„Prosím?“
„Zůstaň…“
„Co?“
Mlčela.
„Chceš, abych zůstal?“
Mlčela.
Přistoupil jsem k ní a skláněje se nad křeslem, uchopil jsem ji za chladné paže. Zvedl jsem ji. Vstala jako bez vůle. Hlava jí klesla zpět, zaleskly se zuby, netoužil jsem po ní, chtěl jsem jenom říci, „a přece se bojíš“ — a ona aby řekla, že ne. Víc nic. Oči měla zavřené, najednou se zaleskla bělma pod řasami, sklonil jsem se nad její tváří, nahlédl jsem zblízka do nehybných očí, jako bych chtěl poznat její strach, sdílet jej s ní. Dýchala hlasitě a pokoušela se vyprostit, ale necítil jsem to — teprve když začala sténat „Ne! Ne!“ — uvolnil jsem sevření. Div neupadla. Stála u zdi a zacláněla část velké odulé tváře, jež sahala do stropu, tváře, která tam za sklem bezustání něco říkala, přehnaně pohybujíc obrovskými rty, masitým jazykem. „Nais…“ řekl jsem tiše. Ruce mi klesly. „Nepřibližuj se!“