Celé údolí se dělilo na dvě patra, horní, pod slunečným nebem, a dolní, položené v dálce, neviditelné, protože bylo zakryto vrstvou neproniknutelných mračen, k nimž vozík běžel, kolébaje se a nadskakuje, za přerývaného.poskřípávání brzd. Paprsky slunce nízko již stojícího osvětlovaly ještě několik okamžiků daleké, na protější straně se tyčící svahy, v nichž záři!y, jako by vyrůstaly z houštiny šedých a fialových prostorů, podsadité útvary se zrcadlově lesklými plochami.

Bylo těžko se na ně dívat, protože oslňovaly odraženým sluncem. Vrstva černých mračen byla těsně před nimi, hranice srázu narýsovaná proti modrému pozadí zubatou čarou keřů zůstala vysoko nad nimi, zpomalovali čím dál víc, najednou je obklopily lehké opary, ucítili dusné vlhko, nastala téměř tma. Koordinátor ještě jednou přibrzdil, pohybovali se krok za krokem, rozsvětlovalo se, či spíš jejich oči se přizpůsobovaly mléčnému polosvětlu. Koordinátor rozžal na chvíli reflektory, ale ihned je zhasl, protože elektrické světlo bezmocně uvázlo v mlze. Vtom se mlha rozplynula.

Bylo chladněji, ve vzduchu viselo vlhko. Byli na svahu, daleko mírnějším, těsně pod nízkými mračny, sahajícími do dálky až k šedým, černavým a našedlým skvrnám, které se dál v údolí stávaly méně určitými. Přímo proti nim se cosi slabě lesklo, jako kdyby ve vzduchu byla rozlita vrstva olejnaté kapaliny, měli pocit, že se jim najednou zamžily oči, Doktor, téměř současně s Chemikem, zvedl ruce, aby si protřeli víčka — marně. Z tohoto rozkolísaného blýskání se vynořil tmavý bod a mířil přímo k nim.

Vozík teď jel po terénu téměř rovném, tak hladkém jako kdyby byl uměle vyrovnán a ztužen; černý bod před nimi rostl, spatřili, že se valí po kulatých balónech — to byl jejich vozík, jehož obraz v jakési ploše — když už odraz dosáhl takové velikosti, že bezmála rozeznávali rysy vlastních tváří — začal se rozmazávat a zmizel. Projeli přes místo, kde tušili neviditelné zrcadlo, aniž narazili na sebemenší překážku, jen o jejich tváře znenadání zavadila vlna mdlého tepla, jako kdyby projížděli skrze neviditelnou, zahřátou stěnu. A zároveň to „cosi“, co jim před okamžikem zamžilo oči a ztěžovalo dívání, rychle zmizelo.

Pneumatiky zamlaskaly — vozík vjel do mělkého, bahnitého močálu či spíš kalužiny, zemi pokrývala mrtvá ramena mělké vody, táhl od ní slabý, hořký puch, jako by v sobě rozpustila spálené pozůstatky čehosi. Tu a tam se zvedaly vodou nasáklé, nepravidelné hromady vyházené, světlejší půdy, vytékaly z nich praménky, slévající se do kalužin.

Dál, po pravé straně se černaly jakési cárovité hromady, ani ne tak trosky zdí, jako spíš ušpiněných schumlaných tkanin, jedny svaleny na druhé, propletené, hned se tyčící do výše několika metrů, hned přimáčknuté těsně k zemi, s nepravidelnými, prázdnými, černými otvory. Jeli mezi jámami — to, co v nich bylo ukryto, neviděli. Koordinátor zastavil vůz před jednou, zajel k hlinité hromadě, až o ni zavadil předním kolem. Vystoupil a vyšplhal na její vrchol. Sklonil se nad obdélníkovou šachtou. Když sedící spatřili, jak se jeho tvář změnila, beze slova seskočili také, kus hlíny se sesul pod Doktorovou nohou, vystříklo bláto, Chemik Doktora zachytil a vytáhl k sobě.

V jámě se svislými, jakoby strojem upěchovanými stěnami, ležela naznak nahá mrtvola, s tváří ponořenou do vody. Pouze nejhornější část prsních svalů, z nichž vystupovalo dětské tělíčko, vyčnívala nad černou vodní hladinu.

Tři lidé zvedli hlavy, pohlédli na sebe a sestoupili z hromady hlíny. Kapky vody prýštily z těstovitých hrudek jílu, když na ně šlápli.

„Cožpak jsou na téhle planetě jen samé hroby?“ řekl Chemik. Stáli vedle vozíku, jako by nevěděli, co počít. Koordinátor se obrátil, zbledlý, a rozhlédl se kolem sebe. Nepravidelné řady hlinitých kopců se táhly po celém okolí, vpravo se teď černaly další trosky těch hadrovitých ruin, něco se mezi nimi bělalo, jakási hadovitě se vinoucí, nízká hradba; z druhé strany, za hromadami rozkopané hlíny, se leskla šikmá plocha dole široká a směrem vzhůru se zužující, jakoby ulitá ze zemitého, pórovitého kovu. K jejímu základu vedly zoubkovité pruhy; v dálce, mezi mračny lenivě se převalujících par prosvítalo nejasně cosi svislého, černého, jako stěna obrovského kotle; byl to však dojem matný a nejasný, protože tu a tam se tvořícími trhlinami v mlhách či parách prodíraly se části celku — člověk pouze tušil, že se tam tyčí cosi gigantického, jakoby vytesaného z hory.

Koordinátor již nasedal do vozu, když k nim dolétl hluboký, jakoby podzemní povzdech, bělavá oblaka po levé straně, zakrývající doposud všecko, se rozpadla v dravém poryvu větru, který je vzápětí nato ovanul pronikavou, hořkou vůní.

A oni najednou spatřili těleso podivně utvářeného komína sahajícího do oblak; jako obrácený vodopád se z něho valil rudohnědý kouř snad stometrové šíře, prorážel neklidně se vlnící mléko mračen a mizel. Trvalo to snad minutu; pak nastalo ticho, opět se ozval tlumený povzdech, závan čechrající jejich vlasy změnil směr, mračna klesla níž, oddělily se z nich dlouhé chocholy a zakryly černý kráter, až za nimi téměř úplně zmizel.

Koordinátor jim dal znamení, nasedli, vozík se nemotorně zahoupal na hroudách vyházené hlíny a zajel pak k nejbližší jámě. Nahlédli tam. Byla prázdná, stála v ní pouze černá voda.

Zas bylo slyšet vzdálené, přidušené šumění, mračna se nafoukla, z vulkanického komína vychrstl brunátný gejzír, a zase následovalo sání — absorbováni jízdou a stálým zastavováním, věnovali čím dál menší pozornost tomu pravidelnému střídání a víření mračen a dýmů v kotlině; zabláceni nad kolena, skákali do těstovitých hromad, šplhali po kluzkých svazích a nahlíželi do jam, občas v některé z nich zažbluňkla voda pod kouskem hlíny, která se utrhla pod jejich kroky, sestupovali, nasedali, jeli dál.

Z osmnácti prohlédnutých jam v sedmi nalezli mrtvá těla. A bylo to zvláštní — jejich hrůza, hnus, ohromení, jako by se zmenšovaly, když nacházeli další. Vracela se jim schopnost pozorovat. Všimli si, že v jamách bylo tím méně vody, čím více se blížili — jeli cikcak po blátivé půdě — ke stěně mlh, která se střídavě zavírala a střídavě odhalovala černého kolosa. Skloněni nad čtvercovou, již několikátou jámou, jejíž celé dno zakrýval napůl sehnutý trup, všimli si, že se trochu liší od ostatních. Byl bledší a jakoby odchylně zformovaný — tento dojem si nemohli ověřit; jeli dál, vystoupili, narazili na dvě jámy prázdné a ve čtvrté, úplně již suché, vzdálené již jen několik set kroků od lopatkovitě nakloněné roviny, spatřili na boku spočívající tělo, jehož malý trup ležel s rozpřaženýma pažema — jedna z nich byla na samém konci rozštěpena ve dva tlusté výrůstky.

„Co to znamená?“ vyblábolil Chemik nesvým hlasem, stiskaje Doktorovu paži. „Vidíš?“

„Vidím.“

„Je to jakési jinačí — nemá to prsty.“

„Třeba je to mrzák,“ zabručel Koordinátor. Neznělo to přesvědčivě. Zastavili se naposled u zbývající jámy před nakloněnou rovinou. Zdálo se; že je úplně čerstvě vyhloubena. Hrudky hlíny se pomalu oddrolovaly ze stěn, sypaly se, jako kdyby obrovská lopata byla před chvilenkou vytažena z obdélníkovité jámy.

„Nebesa…“ řekl chraptivě Chemik a bledý jako smrt seskočil zpátky z násypu hlíny, divže neupadl.

Doktor zblízka pohlédl do Koordinátorovy tváře. „Pomůžeš mi vylézt?“ řekl.

„Ano. Co tam chceš dělat…“

Doktor poklekl, opřel se o kraj jámy a opatrně se spustil na její dno, snažil se nezavadit nohama o obrovské tělo, které v ní leželo. Sklonilo se nad ním, instinktivně zatajil dech. Shora to vypadalo, jako kdyby pod prsními svaly, těsně pod místem, kde ze svalnatě rozšířené části tropu vystupoval v záhybech svraštělé kůže druhý trup — byl do bezvládného břicha zaražen kovový prut.

Zblízka uviděl, že se mýlil.

Pod záhybem kůže rostl na těle bradavčitý výrůstek, namodralý, tenkostěnný, a kovová trubička, jejíž druhý, zahnutý konec se ztrácel, zalehnut hřbetem mrtvého, byla hrotem do něho zabodnuta. Pohnul jí napřed jemně, pak zatáhl silněji — naklonil se ještě blíž a zjistil, že kovové ústí trubičky, prosvítající přes kůži, která byla napjata přes ně, je s ní spojeno řadou maličkých, lesklých perliček, jakoby kratinkých stehů.