Koordinátor se vrátil nahoru, vystřídal Chemika, který šel pro všecky chystat večeři, a zatímco seděl u paprskometu, krátil si dlouhou chvíli vpisováním praktických připomínek na okraji knihy postupných oprav, kterou sepsal Inženýr.

Už dva dny si lámali hlavu, co udělat s devadesáti tisíci litry radioaktivitou zamořené vody, která zaplavila celou prostoru nad nákladními vraty. Byl to jeden ze zdánlivě nerozřešitelných bludných kruhů, na který ustavičně naráželi. Aby mohli očistit vodu, museli spustit filtry, ale dostat se ke kabelu, který je zásobil proudem, bylo možno pouze v tom zaplaveném místě. Na raketě byl dokonce potápěčský skafandr, ale bylo nutno obléci takový, který zároveň chránil před zářením; ten neměli. Speciálně ho přizpůsobit a opancéřovat olovem se nevyplácelo, to už bylo lepší počkat, až se opravené automaty budou moci ponořit do vody.

Koordinátor seděl pod zádí rakety, na níž se od chvíle, kdy slunce zapadlo, pravidelně rozžíhala majáková lampa, a zapisoval si tak rychle, jak mohl, co ho napadlo, protože světlo trvalo asi tři vteřiny. Sám se pak smál, když si prohlížel škrábanici, v jakou se potmě změnilo jeho písmo. Když se podíval na hodinky, byla už skoro deset.

Vstal a začal se procházet. Vyhlížel světla vozíku, ale neviděl nic, pozorování mu ztěžovala majáková lampa. A tak se pomalu vzdaloval ve směru, odkud se měl stroj vrátit.

Jako obyčejně, když byl sám, obracel oči ke hvězdám — Mléčná dráha srázně stoupala ve tmě, od Štíra putoval jeho pohled vlevo a zastavil se pln úžasu — nejjasnější hvězdy Kozoroha byly sotva vidět, ztrácely se v bledém přísvitu, jako kdyby se Mléčná dráha najednou rozšířila a pohltila je — a ležely přece za ní. Vtom pochopil. To byla záře, zrovna tam, nad východním obzorem. Srdce mu začalo bít pomalu a těžce. Ucítil tlak v hrdle, který však ihned povolil. Se zaťatými zuby kráčel dál. Záře byla bělavá, nízká, a nepravidelně pohasínala, aby se několikrát po dlouhých intervalech rozhořela mimořádným jasem. Zavřel oči a s největším napětím se zaposlouchal do ticha — ale slyšel pouze šumění krve. Souhvězdí už teď nebylo téměř vidět. Stál bez hnutí, zahleděn na nebeskou klenbu, do níž se rozpíjel kalný přísvit.

Napřed se chtěl vrátit do rakety a vytáhnout zbývající dva ven — mohli odejít s paprskometem. Trvalo by to pěšky nejméně tři hodiny. Kromě vozíku měli malý vrtulník, ale byl v kóji zaplavené vodou, smáčknutý bednami — prohlédli pouze vyčnívající špičku motoru, vrtule se při katastrofě roztříštila na kousky, kabina vypadala jistě ještě hůř. Ještě zbýval Ochránce. Napadlo ho, že do něho mohou prostě nasednout, otevřít na dálku nákladní vjezd — řízení mechanismu bylo ve strojovně — a projet vodou, která ostatně vyteče, jakmile se vrata otevřou. V Ochránci by byli bezpečni před zářením. Ale nebylo jisté, zdali se vrata vůbec otevřou, nemluvě ani o tom, co podniknout pak — celá půda kolem rakety by se změnila v jedinou radioaktivní skvrnu. Přesto však, kdyby měl jistotu, že se vrata otevřou…

Řekl si, že ještě deset minut počká a jestli do té doby neuvidí světlo, že vyjede. Bylo deset hodin třináct minut. Spustil ruku s hodinkami. Záře — ne, nemýlil se — se pomalu přesouvala podél obzoru, blížila se již k alfě Fénixa — jako pruh nahoře zarůžovělý, dole kalně bělavý, a postupovala k severu. Opět pohlédl na číselník hodinek. Chyběly ještě čtyři minuty, když spatřil reflektor.

Napřed to byla třepetavá světluška, hvězdička, která se rychle míhala, pak se světélko rozdvojilo, poskakovalo nahoru a dolů, konečně světlo začalo oslňovat zrak čím dál silněji a vtom už zaslechl chvatný šouravý zvuk točících se kol. Jeli rychle, ale nikoli krkolomně — věděl, že je z vozíku možno dostat víc, a to, že nepospíchali nijak bláznivě, ho uklidnilo úplně. Jako obyčejně za takových okolností zmocňoval se ho hněv.

Ani si to neuvědomil, ale vzdálil se od rakety na dobrých tři sta. kroků, ne-li víc. Vozík prudce přibrzdil, Doktor vykřikl:

„Naskoč!“

Přiběhl, skočil ze strany na volné místo a odstrčil konvici a uvědomil si, že je prázdná. Pohlédl na sedící — zdánlivě se nikomu nic nestalo. Naklonil se kupředu, dotkl se hlavně paprskometu — byla chladná.

Fyzik odpověděl na jeho pohled nic neříkajícím pohledem. Čekal tedy beze slova, až dojeli k raketě. Inženýr ostře zahnul, odstředivá síla vmáčkla Koordinátora na sedátko, prázdné plechy kanystrů zařinčely a vůz zarazil těsně před vchodem do tunelu.

„Voda vyschla?“ zeptal se Koordinátor lhostejně.

„Nemohli jsme nabrat vodu,“ řekl Inženýr a obrátil se k němu na svém otáčivém sedátku. „K potoku se nedalo zajet.“

Vztaženou rukou ukazoval na východ.

Nikdo nevystupoval. Koordinátor se zkoumavě díval jednou na Fyzika, jednou na Inženýra.

„Hned napoprvé jsme si všimli, že se tam něco změnilo,“ řekl Fyzik, „ale nevěděli jsme co a chtěli jsme se přesvědčit…“

„A kdyby se to změnilo tak dalece; že byste se nevrátili, co byste měli z té své důkladnosti?“ řekl Koordinátor. Už neskrýval svůj hněv. „Tak honem, vyklopte všecko hezky najednou, ne po kapkách!“

„Něco tam dělají, podél potoka, před ním i za ním, kolem pahorků, ve všech údolích, podél větších brázd a to v délce mnoha kilometrů,“ řekl Doktor. Inženýr přikývl.

„Poprvé, když ještě bylo světlo, zpozorovali jsme jenom celé chorovody těch velkých větrníků — pohybovaly se v útvaru v podobě písmene» V «a vyhazovaly zemi, jako kdyby hloubily nějaké příkopy. Uviděli jsme je vlastně teprve při zpáteční cestě, z vrcholu pahorku. A moc se. mi to nelíbilo.“

„A co se ti na tom nelíbilo?“ zeptal se Koordinátor mírně.

„To, že tvořily trojúhelník a vrchol každého trojúhelníku mířil k nám.“

„Báječné. A slovem se nám o tom nezmíníte a odjedete si tam ještě jednou?“ Víš, jak by se mělo nazvat takové jednání?“

„Možná, že jsme udělali hloupost,“ řekl Inženýr. „Dokonce jistě jsme ji udělali, ale řekli jsme si, jakmile se tady začneme radit, máme-li jet podruhé, začneme se znovu hádat, kdo má riskovat svůj drahocenný život a tak dál — tak jsme se rozhodli, že to vyřídíme zkrátka a dobře sami. Počítal jsem s tím, že za tmy budou muset celé pracoviště nějak osvětlit.“

„Nezpozorovali vás?“

„Skoro jistě ne. Nezpozoroval jsem aspoň žádné známky — nezaútočili na nás.“

„Kudy jste teď jeli?“

„Téměř po celou dobu po hřebenech pahorků, ale ne po vrcholcích, trochu níž, aby nás nemohli uvidět proti nebi. Pochopitelně bez světel. Proto to trvalo tak dlouho.“

„To znamená, že jste neodjeli s nejmenším úmyslem tankovat vodu a že jste kanystry vzali jenom proto, abyste napálili Chemika?“

„Ne, docela tak to nebylo,“ vmísil se do rozhovoru Doktor. Pořád seděl ve vozíku, hned ve světle majákové lampy, hned zase ve tmě, když zhasínala.

„Chtěli jsme vjet k potoku o kus dál, z druhé strany, ale nešlo to.“

„Proč?“

„Tam už taky provádějí ty práce. Teď, to znamená, když nastala tma, lijí do těch příkopů jakousi svítící tekutinu — zářila takovým světlem, že to bylo dokonale vidět.“

„Co je to?“ Koordinátor se díval na Inženýra. Ten. pokrčil rameny.

„Třeba něco odlévají. přestože to bylo příliš řídké na roztavený kov.“

„Čím to přiváželi?“

„Ničím. Kladli něco podél brázd — předpokládám, že to bylo potrubí, ale jistě to říct nemohu.“

„Tekutý kov hnali potrubím?!“

„Říkám ti, co jsem viděl potmě, dalekohledem za velice bídných světelných podmínek — vnitřek každé jámy svítil jako rtuťová lampa a kolem dokola je všecko tmavé — nepřiblížili jsme se ostatně nikde blíž než na nějakých sedm set metrů.“

Majáková lampa zhasla, chvilinku seděli, ale neviděli na sebe, pak se znovu rozsvítila.

„Myslím, že ji budeme muset zlikvidovat,“ řekl Koordinátor zvedaje zrak. „A to ihned,“ dodal.

„Copak?“ pohlédl do tmy, lampa znovu zaplanula, uviděl Chemika, který se vynořil z tunelu. Přiběhl k vozu, padly rychlé otázky a odpovědi, Inženýr zatím seběhl dolů a vypnul ve strojovně přívod proudu. Lampa naposledy zableskla a nastala tma. Tím zřetelněji vystoupila záře na obzoru. Přenesla se teď více k jihu.