Nebe na východě zšedlo, záři už nebylo vidět, hvězdy pomalu bledly a po keramitových deskách trupu, tyčícího se nad nimi, stékala ve velkých krůpějích rosa.

„Zajímavé,“ řekl Fyzik. „Mechanismus funguje, dveře vypadají jako malované, ale má to jednu chybičku, že se totiž nedají otevřít.“

„Zázraky nemám rád,“ prohodil Kybernetik. Udeřil rukojetí pilníku do kovu.

Inženýr neodpověděl. Měl vztek.

„Počkejte,“ promluvil Koordinátor, „a co takhle stará, celými generacemi vyzkoušená metoda…?“

Zvedl osmikilové kladivo, které leželo na lešení u jeho nohou.

„Můžeme oklepat obrubu, ale jenom jednu,“ Inženýr přistoupil po chvíli váhání na Koordinátorův návrh. Podobné»metody «neměl rád.

Koordinátor pohlédl úkosem na černý automat — který se rýsoval jako hranatý pomník v šeru úsvitu a podpíral hrudí plošinku — potěžkal kladivo v rukou, ne příliš silně se rozmáchl a udeřil. Bušil rytmicky, pouze silou rozmachu, a oťukával místo vedle místa. Pancíř mu odpovídal silným, krátkým zvukem, každý úder dopadl o několik centimetrů dál, bylo nepohodlné bušit nahoru, ale potřeboval fyzickou námahu. Pojednou byla řada hlubokých tónů přerušena, zazněl v ní nový, basový kovový tón, jako kdyby pod nimi zazvučela sama země. Koordinátorova ruka s kladivem klesla. Uslyšeli táhlý, zesilující se svistot nad hlavou, potom tupý úder, lešení se křečovitě zakymácelo.

„Dolů!“ vykřikl Fyzik.

Jeden po druhém seskakovali z lešení, jen automat se ani nepohnul. Bylo už hodně světlo. Rovina i nebe měly barvu popela. Druhé bzučivé zabřinknuti. Pronikavý svist jako by se přes ně převalil — bezděčně se schoulili, vtáhli hlavy mezi ramena — stáli, ještě pořád chráněni obrovským tělesem rakety. O několik set metrů dále vytryskl z půdy svislý gejzír, ale zvuk, který to doprovázel, byl kupodivu slabý a tlumený.

Běželi do tunelu. Automat vykročil za nimi. Skákali dolů, Koordinátor a Inženýr se zastavili za ochranou hliněné předprsně. Celý obzor na východní straně hřměl podzemním hromobitím, rachot se valil po rovině, svistot se zmnohonásobil, zesílil, už v něm nebylo možno rozeznat jednotlivé tóny, celé nebe zvučelo jako fortissimo varhan, jako kdyby celé perutě neviditelných ultrasonických letadel útočily od zenitu střemhlav přímo na ně, celé předpolí explodovalo krátkými gejzíry písku, hlíny, vodotrysky země se rýsovaly na olověném pozadí nebe téměř černě. Země se znovu a znovu otřásala, z předprsně se kutálely na dno tunelu drobounké hrudky hlíny.

„Úplně normální civilizace,“ uslyšeli hlas Fyzika vycházejícího zdola. „Viďte?“

„Samé chybné zásahy, buďto moc daleko, nebo moc blízko,“ zabroukl Inženýr. Koordinátor ho nemohl slyšet, vzduch nepřetržitě vyl, písek tryskal, ale gejzíry se nepřibližovaly k raketě. Několik dlouhých minut tak stáli, ukryti až po ramena, ale nic se neměnilo. Hromový rachot na obzoru splynul v jediný, táhlý, basový, téměř se neměnící rachot, ale výbuchy už slyšet nebylo — střely dopadaly skoro nezvučně, země vyvrhovaná do vzduchu prudkostí dopadu se sesypávala, bylo již tak jasno, že viděli nevysoké náspy hlíny, vroubící jako krtince místa zásahů.

„Přineste dalekohled,“ zvolal Koordinátor, nakláněje se nad tunelem.

Za okamžik jej měl v ruce. Inženýrovi nic neříkal, jenom se víc a více divil — napřed si myslil, že se útočícÍ artilerie zastřeluje, ale projektily dopadaly pořád ve stejné vzdálenosti. Přejížděl dalekohledem po celé krajině a na všech stranách viděl gejzíry zásahů, hned bližší, hned vzdálenější, ale žádný se k raketě nepřibližoval víc než na dvě stě metrů.

„Co je to?! Atomovky to nejsou, že?!“ zaslechl tlumené volání z tunelu.

„Ne! Klid!“ křičel na ně, zesiluje hlas. Inženýr přistrčil tvář k jeho uchu.

„Vidíš?! Samé nevybuchlé střely!“

„Vidím!“

„Jsme obklíčeni ze všech stran!“

Podruhé přikývl hlavou. Teď zas Inženýr pozoroval dalekohledem předpolí.

Každou chvíli muselo vyjít slunce. Nebe, bledé, jakoby smyté, zaplavovala rozředěná modř. Na rovině se nepohybovalo nic — kromě chocholů explozí, které raketu i pahorek, z něhož trčela, obklopovaly keříčkovitým, okamžitě se rozsýpajícím a ihned znovu ze země vyvstávajícím kruhem, jako podivným, poskakujícím plotem.

Koordinátor se najednou rozhodl, vyklouzl z tunelu a třemi skoky dosáhl vrcholku návrší, tady zalehl, a podíval se na opačnou stranu, kterou z tunelu nebylo vidět. Obraz byl úplně stejný — i tam širokým půlměsícem zásahů vyrůstaly prášivé a pískem vlající keře výbuchů.

Kdosi plnou vahou dopadl vedle něho na vyschlou zemi — Inženýr. Leželi, hlavy u sebe, a pozorovali, co se dělo kolem, téměř už ani neslyšeli ustavičný hromový rachot, který se valil zpod obzoru v železných vlnách. Jen chvílemi jako kdyby se vzdaloval — byl to účinek větru, který probudily první paprsky slunce.

„To nejsou nevybuchlé střely!“ vykřikl Inženýr.

„Tak co?!“

„Nevím. Počkejme.“

„Pojďme dovnitř!“

Seběhli po svahu — přestože výstřely nedopadaly blízko, nebylo jim příjemně pod tou kopulí ohlušivého vytí a jekotu. Jeden po druhém skočili do otvoru. Postavili do něho automat a sami šli do rakety. Ostatní vzali s sebou. V knihovně, kam se uchýlili, nebylo shora nic slyšet, dokonce ani záchvěvy půdy tam člověk necítil.

„Tak co? Chtějí nás tak držet v šachu? Umořit hladem?“ ptal se překvapený Fyzik, když podali zprávu o všem, co stačili vypozorovat.

„Čert ví. Chtěl bych si takovou střelu prohlédnout zblízka,“ řekl Inženýr.

„Jestli udělají přestávku, bylo by dobré tam skočit…“

„Automat skočí,“ řekl chladně Koordinátor.

„Automat!?“ Kybernetik div nezasténal.“

„Nic se mu nestane, neboj se…“

Ucítili velice slabý, ale přece jen jiný otřes rakety. Pohlédli na sebe.

„Dostali jsme ji!“ vykřikl Chemik a vyskočil ze svého místa.

„Mění směr palby…?“ řekl Koordinátor váhavě. Spěchal do tunelu. Venku se zdánlivě nic nezměnilo. Obzor burácel — ale pod zádí rakety, na písku sluncem zalitém, leželo cosi černě rozstříknutého, jako roztržený pytel se starým železem. Pokoušel se najít místo, kde se ten podivný náboj roztříštil o pancíř — na keramitu však nebylo sebemenší stopy. Dříve než ti, co stáli vzadu, mohli Koordinátora zadržet, rozběhl se k zádi a začal oběma rukama vhazovat do prázdného pouzdra od dalekohledu rozmetané trosky. Byly ještě teplé.

Vrátil se s kořistí a ihned na něho všichni začali křičet. Nejhlasitěji Chemik.

„Ty jsi se zbláznil, abys věděl! Může to být radioaktivní!!“

Odběhli dovnitř. Trosky neprozrazovaly radioaktivitu. Počítač impulsů, když jej k nim přiblížili, byl němý. Vypadaly velice podivně. Ani stopy po pancíři nebo po nějakém jiném silném plášti střely, prostě množství velice drobných kousků, které se rozpadaly v prstech na hrubozrnné, mastně se lesknoucí kovové piliny.

Fyzik vzal tento prach pod lupu, zvedl obočí, vytáhl ze skříňky mikroskop, přiblížil k němu oko a vykřikl:

„No! No?!“ div že mu násilím neodtrhli hlavu od okuláru.

„Posílají nám hodinky…“ slabým hlasem řekl Chemik, když také on zvedl zrak od mikroskopu.

V zorném. poli ležely rozsypány v ruličkách a řetízcích desítky a stovky malinkých ozubených koleček, nepokojů, spirálních pružin, pokřivených hřídelek — pohybovali destičkou mikroskopu, sypali pod objektiv nové vzorky a pořád viděli totéž.

„Co to asi je!!“ vykřikl Inženýr. Fyzik běhal po knihovně od zdi ke zdi, s rozcuchanými vlasy, zastavoval se, díval se na ně pomateným pohledem a pobíhal dál.

„Jakýsi neslýchaně komplikovaný mechanismus, je v tom cosi přímo nestvůrného…“ Inženýr potěžkal v ruce hrstku kovového prachu. „Jsou tu snad miliardy, ne-li bilióny těch zatracených koleček!!“

„Pojďme nahoru,“ rozhodl najednou, „uvidíme, co se děje.“

Dělostřelba pokračovala beze změny. Od chvíle, kdy byl postaven na stanoviště, napočítal automat tisíc sto devět dopadů.

„Teď musíme otevřít vchod,“ vzpomněl si najednou Chemik, když se vrátili do rakety. Kybernetik seděl nad mikroskopem a prohlížel trosky projektilu, dávku za dávkou. Když na něj mluvili, neodpovídal.