Obraz zase přejel dál. Objevil se okraj té masy, orámovaný temnou čarou, těsně vedle se šinuly rotující kotouče, daleko menší než ty, které znali. Jejich rotace byla línější a probíhala jakoby skoky — bylo vidět pohyb dírkovatých ramen — způsobil to vzájemný poměr rychlosti pohybu rotujících ramen a rychlosti pohybu filmových políček.

Na projekční ploše byl patrný pohyb čím dál rychlejší, přestože se — v důsledku zpomalení — zdálo, jako by probíhal ve velice hustém, neatmosférickém prostředí. Spatřili to, co filmaři považovali za» vnitřní město«. Byla to hustá síť příkopů, v nichž se různými směry pohybovaly podivné, z jedné strany ploché, z druhé zaoblené soudečkovité útvary. Na každém se těsně k sobě tiskly postavy dvojčáků, v počtu od pěti do dvou. Většinou jeli po třech. Vypadali, jako by jejich malá těla byla opásána něčím, co viselo na vnější straně jedoucího „soudku“, ale mohl to také být odlesk. Stíny vrhané zapadajícím sluncem byly neobyčejně dlouhé a znesnadňovaly identifikaci jednotlivých prvků obrazu. Nad příkopovými tepnami se klenuly dírkované můstky ladných tvarů. Na můstcích ojediněle stály velké, na místě se otáčející větrníky, ale jejich rotace se opět rozpadala na řadu komplikovaných pohybů otáčivě rozpínavých, jako kdyby článkovité nohy lapaly ve vzduchu po něčem neviditelném. Jeden větrník se zastavil a pak z něho začaly vystupovat postavy oděné velice třpytnou látkou. Film byl černobílý, nedalo se tedy zjistit, je-li stříbrná. V okamžiku, kdy vystupoval třetí dvojčák, který za sebou něco nejasného vlekl, obraz přejel dál.

Středem obrazu se táhlo silné lano, bylo daleko blíž objektivu než to, co leželo v pozadí. Lano, či hadice, se lehce houpalo, visel na něm štíhlý, doutníkovitý útvar, z něhož se sypalo cosi měňavého, jako obláček listů, ale tyto předměty musely být těžší, nepoletovaly totiž, ale padaly jako kámen dolů; tam, na miskovitě prohloubené ploše, stáli v několika řadách dvojčáci a z jejich ruček sršely nepřetržitě k zemi drobné jiskřičky — bylo to zcela nepochopitelné, protože oblak předmětů, sypajících se shora, jako kdyby mizel dříve, než dopadl k těm, co stáli dole. Obraz se pomalu sunul dál, u samého kraje leželi dva dvojčáci, třetí se k nim blížil, pak se ti dva pomalu zvedli. Jeden z nich, s ukrytým malým tělíčkem, takže vypadal jako homole cukru, vrávoral na všecky strany. Koordinátor vrátil film, pustil jej ještě rychleji, a když se objevila.ležící těla, zastavil jej, pokoušel se zaostřit obraz, pak přistoupil k projekční ploše s velkou lupou.

Přes lupu uviděl pouze rozmazané velké skvrny.

Projekční plocha zasvítila bíle — to byl konec prvého filmu. Začátek druhého ukazoval týž obraz. Jen o kousek dál posunutý a tmavší. Světla zřejmě ubylo a už to nešlo vyrovnat úplně otevřenou clonou. Dva dvojčáci pomalu odcházeli, třetí napůl ležel na zemi. Přes projekční plochu přeletěly míhající se čmouhy, objektiv jel tak rychle, že nebylo nic vidět. Pak se v zorném poli objevila velká síť s pětiúhelníkovými otvory. V každém stál jeden dvojčák, jenom v několika málo dva. Pod touto sítí se míhala druhá, rozmazaná; vtom pochopili, že první byla skutečná, a druhá — byl stín té první. Podlaha byla hladká, jako vydlážděná hmotou podobnou betonu. Dvojčáci v okách sítě měli na sobě baňaté tmavé obleky, které působily, že vypadali širší a tlustší. Skoro všichni vykonávali tytéž pohyby. Jejich malá těla, zahalená čímsi poloprůhledným, dělala zvolna úklony na všecky strany, tento podivný tělocvik byl vykonáván zvlášť pomalu. Obraz se zachvěl, naklonil se. Na okamžik zase bylo špatně vidět, také šero bylo stále hustší, objevil se okraj té sítě, napjaté na provazech, jeden z nich končil u šikmo postaveného, velkého, nehybného kotouče. Dál byl týž „pouliční ruch“, jaký už viděli. Různými směry se pohybovaly soudkovité objekty plné dvojčáků.

Kamera se ještě jednou zaměřila na síť, z druhé strany, popojela na bok, objevili se pěší dvojčáci — nafilmováni v ostrém zkrácení shora, šli po dvou, houpavě jako kachny, pak se objevil celý zástup, rozdělený uprostřed na dvě části dlouhou úzkou uličkou. V jejím středu se pohybovalo na rozmazaných kladkách lano, které sahalo až za okraj obrazu, to lano vleklo cosi podlouhlého, z čehož sršely ostré záblesky, jakýsi hranatý, protáhlý krystal — nebo mnohostěn ze zrcadlových tabulí. Kymácel se z jedné strany na druhou a vrhal světelné záblesky na stojící — vtom se na kratinký okamžik zastavil — bylo vidět že je průhledný, objevila se ležící postava, uzavřená v jeho vnitřku. Kdosi vykřikl. Koordinátor film vrátil, přetočil jej, a když se po známém už sklouznutí obrazu ukázalo, co se skrývá uvnitř v podlouhlém předmětu, zastavil promítač. Všichni přišli až k projekční ploše — uprostřed špalíru dvojčáků v prázdné uličce tam ležel — člověk.

Vládlo hrobové ticho.

„Tak se mi zdá, že se přece jen zblázníme,“ ozval se ve tmě čísi hlas.

„No, napřed si to prohlédneme až do konce,“ namítl Koordinátor. Vrátili se na, svá místa, film se rozběhl, obraz se zachvěl, ožil. Řadou, jedno za druhým, projížděla protáhlá, rakvovitá tělesa, která byla zahalena něčím světlým, co splývalo až na zem a táhlo se po ní jako těžká tkanina. Obraz sklouzl dál, objevilo se prázdné místo, orámované z jedné strany šikmou zdí; na jejím úpatí rostly trsy vegetace, osamělý dvojčák šel podél brázdy, táhnoucí se přes celou projekční plochu, vtom uskočil stranou, jako by se polekal — zpomaleným, obrovským skokem vznášel se ve vzduchu — rotující větrník prolétl brázdou, něco jasně zablesklo, cosi podobného mlze zakrylo zorné pole; když se rozplynula, ležel dvojčák nehnutě, na boku. Jeho tělo v mžiku skoro zčernalo. To vše bylo pohrouženo do houstnoucího šera, zdálo se, že ležící sebou trhl, pokoušel se odplazit se dál, na projekční ploše začaly klouzat černé čmouhy, pak se objevilo bílé světlo. Tím film končil.

Když se rozsvítilo, vzal Chemik bubny s filmem a šel s nimi do temné komory, aby udělal zvětšeniny vybraných snímků. Ostatní zůstali v laboratoři.

„No a teď budou na programu zmatená vysvětlování,“ řekl Doktor. „Na místě mohu předložit dvě, a dokonce tři různé varianty vysvětlení…“

„Chceš stůj co stůj, abychom si zoufali?“ řekl prudce Inženýr, který se znenadání rozhněval, a pak pokračoval:

„Kdyby ses byl pustil solidně do fyziologie dvojčáků, především do fyziologie smyslů, věděli bychom už dnes rozhodně daleko víc!“

„Kdy jsem to měl udělat?“ zeptal se Doktor.

„Přátelé!“ zvedl hlas Koordinátor. „Začíná to úplně stejně jako na zasedání Kosmologického ústavu.. Pochopitelně že nás všecky šokovala ta lidská postava — nepochybně to byla maketa, nehybná podobizna, zalitá, jak se zdá, do jakési hmoty. Je velice pravděpodobné, že pomocí své informační sítě rozeslali naše portréty do všech sídlišť planety — kde, na podkladě vědomostí, které získali, byly zhotoveny loutky podobné člověku.“

„Kde vzali naše portréty?“ zeptal se Doktor.

„Kroužili přece několik hodin kolem rakety před dvěma dny, mohli konat dokonce velmi podrobná pozorování.“

„A nač by dělali takové»portréty«?“

„Pro účely vědecké či náboženské; to pochopitelně nerozřešíme ani tou nejdelší diskusí. Rozhodně je to však nevysvětlitelný úkaz. Viděli jsme asi nepříliš veliké centrum, kde probíhají práce rázu nesporně výrobního, možná že jsme také pozorovali jejich — zábavu — možná vliv jejich» umění«, průměrný»pouliční ruch«, dále práce v přístavu a u těch vysypávajících se předmětů nepříliš pochopitelné…“

„To je vhodný výraz,“ vpadl umíněný Doktor.

„Vyskytovaly se tam ještě jakési — »výjevy z vojenského života«- máme hodně podkladů k domněnce, že jedinci oblečení do stříbrných oděvů tvoří armádu — scéna na samém konci je nejasná. Mohlo to pochopitelně být nějaké potrestání individua, které tím, že se pohybovalo po cestě určené pro větrníky, překročilo platný zákon.“

„Poprava na místě jako pokuta za nesprávný přechod přes ulici, to je trochu přísné, nemyslíš?“ zeptal se Doktor.