Stmívalo se. Otvor tunelu se černal v několik desítek metrů vysokém mírném úbočí nízkého pahorku. Přímo pod nohama svah končil. Dál, až k obzoru, nad nímž se třpytily první hvězdy, táhla se širá rovina. Tu a tam, ve značné dálce, zvedaly se jakési neurčité, štíhlé, stromům podobné útvary.

Světla, které vydával pouze úzký pruh západu, bylo už tak málo, že barvy okolí splývaly v jednolitou šeď. Po levé ruce mužů, nehnutě stojících, tyčil se šikmo k nebi obrovský, obří trup rakety. Inženýr odhadl. jeho délku,na sedmdesát metrů, více než čtyřicet se tedy vbodlo při pádu do stěny pahorku. V tomto okamžiku nikdo nevěnoval pozornost obrovské trubici, černě se odrážející proti nebi, zakončené bezmocně trčícími pochvami směrových trysek. Zhluboka se nadechli chladného vzduchu, prosyceného těžko popsatelným, neznámým, nepojmenovatelným pachem, a mlčky hleděli do dálky.

Teprve teď se jich zmocnil pocit naprosté bezmoci — železné násady motyk jako by jim samy vypadly z rukou. Stáli, bloudíce pomalu očima po nezměrném prostoru, pustém, s obzory vtavenými do tmy, s líně mhourajícími hvězdami nahoře.

„Polárka?“ zeptal se na: jednou Chemik hlasem mimoděk ztišeným a ukázal na nízkou, třepetající se_ slabou hvězdičku na temném východním nebi.

„Ne, odtud ji není vidět, teď jsme… ano, jsme pod jižním pólem Galaxie. Okamžik… někde tu musí být Jižni Kříž…

S hlavami obrácenými. vzhůru všichni upřeně hleděli na téměř již úplně černé nebe, na němž jasně zářila souhvězdí. Začali vyslovovat jejich jména, ukazovali si na ně prsty, a to je na chvilku vzpružilo. Hvězdy byly jediná věc, která jim nebyla docela cizí nad touto mrtvou, pustou plání.

„Je čím dál chladněji, jako na poušti, řekl Koordinátor.

„To máš jedno, dnes už stejně nic neuděláme. Musíme se vrátit dovnitř.

„Cože, do té hrobky? rozčilil se Kybernetik.

„Bez té hrobky bychom tady zahynuli za dva dny,“ ohradil se chladně Koordinátor. „Nechovejte se jako děti.“

Neřekl už ani slovo, otočil se a odešel odměřeným, pomalým krokem k otvoru, jehož černá skvrna se sotva znatelně rýsovala o několik metrů výše ve svahu pahorku, a spustiv nohy dovnitř, celý se protáhl do hlubiny. Na okamžik bylo ještě vidět jeho hlavu. Zmizela.

Zbylí na sebe mlčky pohlédli.

„Jdeme,“ zabroukl napůl tázavě, napůl oznamovačně Fyzik. Váhavě za ním vykročili. Když se první protahovali těsným otvorem, Inženýr, který stál vedle Kybernetika jako poslední, řekl:

„Všiml sis, jaký,tady má vzduch podivný zápach?“

„Ano, jakýsi hořký… Znáš složení?“

„Podobné jako na Zemi, ještě je tam jakási složka, ale neškodná. Nevzpomínám si, údaje jsou v té malé zelené knížce na druhé poličce v knih…“

Umlkl, protože si vzpomněl, že sám zasypal knihovnu hromadami slínu.

„Aby to…“ řekl bez zloby, s velkým smutkem, a začal se spouštět do černé hlubiny. Na Kybernetika, když osaměl, padl najednou nepříjemný pocit. Nebyla to hrůza, ale tíživý pocit opuštěnosti, drtivé cizoty té krajiny — kromě toho bylo v tom návratu do nitra hlinitého výkopu něco pokořujícího — jako červi, řekl si v duchu, sklonil hlavu a vsoukal se do tunelu za Inženýrem. Ale nedalo mu to, když už byl po ramena v zemi, pohlédl vzhůru a rozloučil se pohledem s klidně se třpytícími hvězdami.

Příštího dne chtěli někteří vynést zásoby ven, aby tam posnídali, ale Koordinátor se proti tomu postavil — nadělalo by to, tvrdil, zbytečných komplikaci. Jedli tedy ve světle dvou reflektorů pod křídlem vstupních dveří a popíjeli kávu, už docela vystydlou. Vtom promluvil Kybernetik.

„Poslyšte, jak to, že jsme po celou dobu měli dobrý vzduch?“

Koordinátor se usmál. Na vpadlých tvářích měl černé šmouhy.

„Láhve s kyslíkem jsou celé. Horší je to s čistěním. Jenom jeden samočinný filtr pracuje normálně — nouzový, chemický, protože všecky elektrické pochopitelně selhaly; Za takových šest sedm dní bychom se začali dusit.“

„Tys to věděl…?“ zeptal se pomalu Kybernetik.

Koordinátor neřekl nic, jenom jeho úsměv byl jakýsi jiný — na vteřinku byl skoro krutý.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Fyzik. Umývali nádobí v kbelíku s vodou. Doktor je utíral jedním ze svých ručníků.

.“Kyslík tady je,“ řekl. Doktor a hodil s. břinknutím hliníkový talíř na hromadu ostatních, „to znamená, že je tady život. Víš o tom něco?“

„Celkem nic. Ta kosmická sonda posbírala vzorky atmosféry a to jsou celé naše vědomosti.“

„Jak to, ona ani nepřistála?“

„Ne.“

„Ne, to je opravdu hodně vědomostí,“ řekl Kybernetik. Snažil se umýt si obličej lihem, který naléval z malé lahvičky na kousek vaty. Užitkové vody měli velice málo a druhý den už se, nemyli. Fyzik si prohlížel odraz své tváře ve světle lampy a jako zrcadla užíval vyleštěné plochy klimatizátoru.

„To je velice moc,“ odpověděl klidně Koordinátor. „Kdyby složení atmosféry bylo jiné, kdyby v ní nebyl kyslík, zabil bych vás.“

„Cože?“ Kybernetik div že nepustil láhev.

„A sebe taky, přirozeně. Neměli bychom naději ani jedna k miliardě. Ted máme.“

Zmlkli.

„Je přítomnost kyslíku předpokladem existence rostlin a zvířat?“ zeptal se Inženýr.

„Nemusí být,“ odpověděl Chemik. „Na planetách Alfy Malého Psa je kyslík, ale nejsou tam ani rostliny, ani zvířata.“

„Tak co je tam?“

„Světlouni.“

„Lumenoidy, ty baktérie?“

„To nejsou baktérie.“

„To je jedno,“ zasáhl Doktor. Schoval nádobí a ukládal plechovky s potravinami. „Teď máme skutečně jiné starosti. Ochránce nemůžeme uvést do chodu? „

„Ochránce jsem ještě ani neviděl,“ přiznal se Kybernetik.

„Nemůžeme se k němu dostat. Všechny automaty se utrhly ze svých stojanů, taky to vypadá, že bychom. potřebovali dvoutunový jeřáb, abychom všechno to železo odházeli. Leží až docela na dně.“

„Ale nějakou zbraň přece mít musíme!“ Kybernetik zvýšil hlas.

„Máme elektrojektory.“

„Rád bych věděl, čím je nabiješ.“

„Není v navigační kabině proud? Byl tam přece?“

„Není, zřejmě je zkrat v akumulátorovně.“

„Proč nejsou elektrojektory nabité?“

„Předpis zakazuje létat s nabitými,‘“ broukl otráveně Inženýr.

„K čertu s těmi před…“

„Mlč!“

Když zazněl Koordinátorův hlas, Kybernetik se obrátil a pokrčil rameny. Doktor odešel. Inženýr přinesl ze své kajuty lehký nylonový batoh, strkal do jeho kapes ploché konzervy s železnými zásobami potravin. Pak se objevil Doktor, držel v ruce krátký matový válec, zakončený kohoutkem.

„Co je to?“ ptal se se zájmem Inženýr.

„Zbraň.“

„Jakápak zbraň?“

„Uspávací plyn.“

Inženýr se dal do smíchu.

„Jak můžeš vědět, jestli to, co na této planetě žije, se dá uspat tvým plynem? A hlavně, jak se tím chceš bránit v případě útoku — to budeš dávat kapkovou narkózu?“

„V případě velkého nebezpečí budeš aspoň moci dát narkózu sám sobě,“ řekl Chemik. Všichni se smáli. Nejhlasitěji se smál Doktor.

„Každý tvor, který dýchá kyslík, dá se tím uspat,“ řekl, „a pokud jde o obranu — pohleď!“

Smáčkl revolverový kohoutek u hlavice válce. Jako jehla teninký pramínek okamžitě se vypařující kapaliny vystřelil do tmavého otvoru chodby.

„No, když nemáme nic lepšího…“ řekl Inženýr vlažně.

„Jdeme?“ zeptal se Doktor a zastrčil válec do kapsy kombinézy.

„Jdeme.“

Slunce stálo vysoko, bylo malé, vzdálenější, ale i teplejší než zemské. Ale nápadné jim bylo něco jiného! Nebylo přesně kulaté. Dívali se na ně skulinami mezi prsty, přes tmavě rudý poloprůhledný papír, který sloužil jako ochranný obal proti záření na individuálních balíčcích.

„Je zploštělé v důsledku rychlé rotace kolem své osy, že?“ řekl Koordinátorovi Chemik.

„Ano. Podstatně lépe to bylo vidět za letu, pamatuješ?“

„Možná — ale tehdy — abych tak řekl — mi to bylo dočista fuk…“

Odvrátili se od slunce a všichni se podívali na raketu.