Kybernetik stál nad ním. Dvojčák sebou vůbec netrhl. Jeho světle rubínová krev naplnila skleněný válec. Doktor obratně vytáhl jehlu, přitiskl na krvácející ranku čtvereček gázy a odešel, drže jehlu vzhůru.

Druzí dva vyměnili pohledy. Kybernetik ještě držel v ruce stříkačku s Doktorovou krví. Položil ji na stůl.

„A co teď?“ zeptal se Kybernetik.

„Mohl by nám říci všecko!“

Fyzik byl jako v horečce.

„Ale ten… ten…!“

Vtom pohlédl Kybernetikovi do očí.

„Že bychom je vzbudili? opakoval Kybernetik.

„To je zbytečné. Doktor jim řekne totéž, co mně. Zbývá nám jediná možnost. Musí rozhodnout on. Kdyby on chtěl, Doktor tomu nebude moci zabránit.“

„On?“ Kybernetik na něho užasle pohlížel „No, budiž, ale jak on o tom rozhodne? On přece neví — a my mu to nemůžeme říci!“

„A co když můžeme,“ řekl Fyzik chladně. Ještě pořád se díval na skleněný válec s krví, který ležel vedle sterilizátoru.

„Máme čas asi patnáct minut, než Doktor spočítá krvinky. Přines tu tabuli!“

„Ale to nemá…“

„Přines tu tabuli!“ vykřikl Fyzik a nasbíral celou hromadu kousků křídy. Kybernetik sňal tabuli ze stěny, společně s Fyzikem ji postavil proti dvojčákovi.

„Málo křídy! Přines z knihovny ty barevné!“

Když Kybernetik odešel, popadl Fyzik první kousek křídy a začal rychle malovat velkou polokouli, v níž byla raketa. Cítil na sobě bledě modrý, nehybný pohled a maloval čím dál chvatněji. Když dokončil, obrátil se na dvojčáka, díval se mu pevně do očí, prstem ťukal na tabuli, smazával ji houbou a maloval dál.

Stěna polokoule — celá. Stěna — před ní Ochránce. Čenich Ochránce — a výboj, který z něho vyšlehl. Našel kousek fialové křídy, natřel jí část stěny před Ochráncem, prsty rozetřel křídu, takže vznikl otvor lemovaný fialovou skvrnou. Postava dvojčáka. Přistoupil k ležícímu, dotkl se jeho těla, vrátil se k tabuli, poklepával křídou na nakreslenou postavu, smazal všecko, až voda stříkala na podlahu, ještě jednou v největším chvatu maloval otvor ve stěně silně orámovaný fialovou křídou — v otvoru — dvojčáka, potom smazal všecko kolem. Na tabuli zůstal jen obrys vysoké postavy. Fyzik stál tak, aby dvojčák mohl sledovat jeho pohyb, a začal pomalu fialovou křídu, rozetřenou na prášek, vtírat do nohou stojícího. Obrátil se. Malé tělo dvojčáka, opřeno předtím na gumovém polštářku, který Doktor nafoukl, se pomalu zvedlo, jeho tvářička, vrásčitá, opičí, s moudrýma očima se odvrátila od tabule a utkvěla na Fyzikovi, jako by se ho mlčky ptala.

Pak Fyzik přikývl, uchopil plechovou krabici, pár ochranných rukavic a poklusem vyběhl z laboratoře. V tunelu se div nesrazil s automatem, který ustoupil z cesty, jakmile ho poznal. Vyskočil ven, v běhu natáhl rukavice, naslepo se rozběhl směrem, kde byl otvor, vypálený Ochráncem. Před mělkým trychtýřem klesl na kolena, a největším spěchem vytrhl ze země kusy ztuhlého, žárem zesklovatělého písku a házel je do krabice. Pak vyskočil, a stále v poklusu, vrátil se tunelem do rakety. V laboratoři kdosi stál. Zamhouřil oslněné oči. Byl to Kybernetik.

„Kde je Doktor?“ křikl na něj. „Ještě se nevrátil.“

„Jdi: pryč. Nejlíp uděláš, když si sedneš tamhle ke zdi.“

Jak předpokládal, sklovitý písek měl bledě fialovou barvu — nikoliv bez důvodu vybral křídu právě této barvy. Když vstoupil, dvojčák k němu obrátil tvář. Zřejmě čekal. Fyzik vysypal celý obsah krabice na podlahu před tabulí. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl Kybernetik a vyskočil. Počítač, odložený na. druhém konci stolu, se probudil a začal rychle tikat.

„Mlč! Nepřekážej!“

Fyzikův hlas se třásl takovým vztekem, že Kybernetik bez hnutí zůstal stát u zdi.

Fyzik rychle pohlédl na číselník hodin — uplynulo už dvanáct minut. Doktor se mohl každou chvíli vrátit. Naklonil se, ukázal na fialové, kalné střepy poloroztaveného písku. Zvedl jich hrst, drže je na dlaních, přiložil k místu, kde, pošpiněny fialovou křídou, byly nakresleny nohy stojícího. Rozetřel hrstku sklovitého prachu po kresbě, pohlédl dvojčákovi do očí, setřásl zbytek prachu na podlahu, vzdálil se do středu místnosti, pak rozhodným krokem vykročil kupředu, jako kdyby šel někam daleko, stoupl si doprostřed fialové skvrny, chvíli tak stál, zavřel oči a pomalu klesl, s uvolněnými svaly.

Jeho tělo dutě narazilo na podlahu. Několik vteřin tak ležel, pak vyskočil, přiběhl ke stolu, popadl Geigerův počítač a drže jej před sebou jako válec baterky, přistoupil k tabuli. Sotva se ústí přiblížilo k nohám, nakresleným křídou, bylo slyšet prudké, poplašné bubnování. Fyzik několikrát přiblížil a oddálil počítač od tabule a opakoval tento úkaz před nehnutě přihlížejícím dvojčákem, pak se pomalu obrátil k němu, začal přisunovat trychtýřovité ústí geigera k jeho obnaženým chodidlům.

Počítač zaharašil.

Dvojčák vyrazil slabý zvuk, jako kdyby se dusil. Po několik vteřin, které Fyzikovi připadaly jako věčnost, hleděl mu do očí — dychtivým, bledým pohledem. Pak — Fyzikovi kanuly z čela krůpěje potu — dvojčák najednou uvolnil trup, zavřel oči a bezvládně sklouzl po polštáři a zároveň podivně napjal uzlíčkovité prsty obou ruček. Chvíli tak ležel jako mrtvý, najednou otevřel oči, usedl a upřel pohled na Fyzikovu tvář.

Ten přikývl, odnesl aparát na stůl, kopl do tabule a promluvil dutě na Kybernetika:

„Pochopil.“

„Co pochopil…“ vyblábolil Kybernetik, otřesen; tou němohrou.

„Že musí zemřít.“

Přišel Doktor, pohlédl na tabuli, na rozsypané kousky sklovité strusky, na ně…

„Co se tady děje?“ zeptal se. „Co to znamená?!“ zvýšil hněvivě hlas.

„Nic zvláštního. Máš už dva pacienty,“ řekl nevzrušeně Fyzik, a když se na něj Doktor ohromeně díval, vzal ze stolu počítač a obrátil jeho ústí na své vlastní tělo. Radioaktivní prach pronikl do tkaniny kombinézy — geiger ohlušivě rachotil.

Doktorova tvář zrudla. Chvíli stál bez pohybu, zdálo se, že praští o zem stříkačkou, kterou držel v ruce. Pomalu mu krev mizela z tváří.

„Dva?“ řekl. „Dobrá. Tak pojď.“

Sotva odešli, navlékl si Kybernetik ochranný plášť a začal pomalu smetat radioaktivní prach. Ze skříně ve zdi vytáhl poloautomat na čistění a spustil jej na zbylou skvrnu. Dvojčák ležel bez hnutí, pozoroval-jeho kutění, několikrát slabě zakašlal. Asi po desíti minutách vrátil se Fyzik s Doktorem — : měl na sobě bílý plátěný oděv, krk a ruce byly ovázány silnými vrstvami obinadla.

„Už,“ řekl téměř vesele Kybernetikovi. „Nic zvláštního, první stupeň, ba ani to ne.“

Doktor a Kybernetik začali zvedat dvojčáka, který, když pochopil, oč jde, vstal a poslušně opustil laboratoř.

„A nač to všecko bylo?“ zeptal se Kybernetik. Přecházel nervózně po místnosti a strkal ke všem skulinám a mezerám černý trychtýř geigera. Tu a tam se tikání trochu zrychlilo.

„Uvidíš;“ namítl klidně Fyzik. „Jestli v té hlavě něco má — uvidíš.“

„Proč sis neoblékl ochranný oděv? Bylo ti lito té minuty?“

„Musel jsem mu to demonstrovat co nejprostěji,“ řekl Fyzik. „Co nejpřirozeněji, bez jakýchkoli» příměsků«. Chápeš?“

Odmlčeli se… Ručičky nástěnných hodin se pomalu pohybovaly. Kybernetika nakonec začal přemáhat spánek.

Fyzik, pohybuje prsty vyčnívajícími z obvazu, si neobratně zapálil cigaretu. Vrazil tam Doktor, v plášti celém postříkaném krví, přiskočil vztekle k Fyzikovi.

„To ty! To ty, že? Cos to udělal?“

„A co už zase?“ zvedl Fyzik hlavu.

„Nechce ležet! Sotva že se dal ofačovat, vstává a dere se do dveří; vidíš ho, už je tady…“ dodal tišeji.

Vstoupil dvojčák. Neohrabaně klopýtal. Po podlaze se za ním táhl rozmotaný konec obvazu.

„Nemůžeš ho léčit proti jeho vůli,“ řekl Fyzik chladně.

Odhodil cigaretu na zem, vstal a zamáčkl ji nohou. „Vezmeme asi ten kalkulátor z navigačky, viďte? Má největší rozsah extrapolace, „řekl Kybernetikovi. Ten sebou trhl, vyrušen ze zamyšlení, vyskočil, chvíli se díval omámeným pohledem a rychle odešel. Dveře nechal otevřené. Doktor s pěstmi v kapsách lékařsKého pláště stál uprostřed laboratoře. Při slabém zvuku kroků se obrátil. Pohlédl na obra, který se pomalu blížil, vydechl.