Najednou při další fázi tavení sklovitých výztuh štoly trhl sebou křečovitě celý trup, a než Inženýr stačil pohnout páčkou, více než stometrový válec se s táhlým sténáním naklonil, záď opsala oblouk, ve zlomku vteřiny urazila vzduchem dráhu čtyř metrů, které ji dělily od země, a zároveň se špička rakety vytrhla ze svahu a vymrštila vzhůru hromadu písku a slínu — a keramitový obr zůstal ležet nehybně. Přimáčkl kabely i kovové hadice; jedna, rozdrcena, praskla. Vystříkl z ní hučící gejzír zkapalněného vzduchu.

„Leží! Leží!“ zařval Inženýr. Vzpamatoval se až za chvíli — těsně vedle něho stál Doktor.

„Co? Co?“ opakoval jako omráčený, nemohl pochopit, co mu jeho druh říká.

„Zdá se, že se vracíme… domů,“ řekl Doktor. Inženýr mlčel.

„Bude žít,“ řekl Doktor.

„Kdo? O kom to mluvíš? Aha…“

Najednou pochopil. Ještě jednou se ubezpečil pohledem, že raketa leží, vysvobozena.

„A co? Pojede s námi?“ zeptal se a vykročil; pospíchal, protože chtěl co nejdřív prozkoumat plášť na špičce rakety.

„Ne,“ namítl Doktor. Udělal několik kroků za Inženýrem, pak, jako kdyby se rozmyslel, zůstal na místě. Citelně se ochladilo od vodotrysku zkapalněného plynu, který ustavičně tryskal z prasklého potrubí. Nahoře na trupu se objevily drobné postavy. Jedna zmizela, za několik okamžiků se kypějící sloup plynu zmenšil, chvilku ještě rozstřikoval pěnu, od které ledovatěl vzduch, až konečně zmizel. Zavládlo najednou podivné ticho. Doktor se rozhlédl, jako by se divil, kde se tu bere, a pomalu odcházel.

Raketa stála svisle — bílá, bělejší než sluncem prozářené mraky, mezi nimiž už zdánlivě putoval její vzdálený, špičatý vrcholek. Uplynuly tři dny těžké práce. Všecko už bylo naloženo. Velká parabolická rampa ze svařených úlomků hradby, která je měla uzavřít, ležela prázdná na svahu pahorku. Osmdesát metrů nad zemí, v otevřeném vchodu, stáli čtyři lidé.

Dívali se dolů. Tam na šedě žluté, rovné ploše, bylo vidět dvě malé postavičky, jedna o něco světlejší než ta druhá. Dívali se na ně shora, jak bez pohybu stojí několik desítek metrů od tryskových pochev, rozšiřujících se mírně jako gigantické sloupy.

„Proč neodcházejí?“ řekl Fyzik netrpělivě. „Nebudeme moci odstartovat!“

„Oni neodejdou,“ řekl Doktor.

„Co to znamená? On nechce, abychom odletěli?“

Doktor věděl, co to znamená, ale mlčel. Slunce stálo vysoko, od západu plynuly kupovité mraky. Z otevřeného vchodu, jako z okna nebetyčné věže, nečekaně postavené na pustině, viděli hory na jihu, modravé, v mračnech se ztrácející hřebeny, velkou západní poušť s pruhy sluncem ozářených dun, prostírající se na sta kilometrů, i fialový škraloup lesů, porůstající svahy na východě. Nesmírný prostor se táhl pod azurem, s malým, ostrým sluncem v zenitu. Jako krajková kostra se dole táhlo koleso hradby — stín rakety se po něm sunul jako ručička slunečních hodin pro titány, již se blížil ke dvěma maličkým postavám.

Od východu zaduněla hromová rána — vzduch odpověděl táhlým zasvištěním a z černé báně výbuchu vyšlehl plamen jasnější než slunce.

„Hleďme, to tu ještě nebylo,“ řekl Inženýr.

Druhý hrom. Neviditelná střela se blížila, kužel pekelného hvizdotu je zavalil, zdálo se, že projektil škrábne o vrcholek rakety. Země zaduněla, vylétla do vzduchu několik desítek metrů od rakety. Ucítili, jak zakolísala.

„Osádka,“ řekl Koordinátor. „Na svá místa!“

„Ale oni,“ vyhrkl zlostně Chemik a ještě jednou se vyklonil dolů.

Dveře zapadly.

V kormidelní kabině nebylo detonace slyšet, v obrazovkách zamířených dozadu viděli, jak po písčinách vyskakovaly ohnivé keře. Dva světlé body stály ještě pořád nehybně na úpatí rakety.

„Zapnout pásy!“ řekl Koordinátor. „Připraveni?“

Odpovědělo mu zamručení: „Připraveni!“

„Dvanáct hodin, sedm minut. Na start. Plný předstih!“

„Zapínám reaktor,“ řekl Inženýr.

„Kritický bod překročen,“ řekl Fyzik.

„Normální cirkulace,“ řekl Chemik.

„Gravimetr v ose,“ řekl Kybernetik.

Doktor, který visel v polovině vzdálenosti mezi klenutým stropem a pěnoplastikem vystlanou podlahou, hleděl na zadní obrazovku.

„Jsou tam?“ zeptal se Koordinátor a všichni na něho obrátili oči, ta slova nepatřila k startovnímu rituálu.

„Jsou,“ řekl Doktor. Raketa zasažená vzduchovou vlnou bližší, než byly předchozí, se zatřásla.

„Start!“ řekl hlasitě Koordinátor.

Inženýr s bledou tváří nastartoval pohonné trysky. Nebylo slyšet nic, kromě neobyčejně slabých, vzdálených výbuchů, které jako kdyby se odehrávaly v jiném světě, s nímž neměli nic společného. Pomalu mohutněl tichý, pronikavý svistot — všecko jako kdyby se v něm rozpouštělo, rozplývalo, měkce se kolébajíce klesali do náručí nepřemožitelné síly.

„Stojíme na ohni,“ řekl Inženýr.

Znamenalo to, že se raketa odlepila od země a chrlí jen tolik ohnivých plynů, aby vyrovnala svou vlastní váhu. „Normální synergická,“ řekl Koordinátor.

„Přecházíme na normální,“ hlásil Kybernetik a všecka nylonová lana se zachvěla. Tlapy tlumičů vyklouzly z pístů a vracely se pomalu klouzajíce dozadu.

„Kyslík do úst!“ vykřikl bezděčně Doktor, jako kdyby se probudil, a první se zakousl do pružného náustku.

Za dvanáct minut opustili atmosféru. Nezmenšenou rychlostí se vzdalovali do hvězdné černi po závitech spirály, víc a více se rozvinující. Sedm set čtyřicet světel, ukazatelů, kontrolních lampiček, počítačů a číselníků pulsovalo, chvělo se, mihotalo a třpytilo v kormidelní kabině. Lidé odepjali pásy, shazovali karabinky a přezky na podlahu, přistupovali k tabulkám řízení, jako by nevěřili, kladli na ně ruce; zkoumali, zdali se dráty nikde nezahřívají, není-li slyšet sykot zkratů, podezíravě vdechovali vzduch, hledajíce v něm pach zahřátí, spáleniny, dívali se na obrazovky, kontrolovali ciferníky astrodezijních kalkulátorů — vše bylo tak, jak to mělo být, vzduch byl čistý, teplota normální, řízení, jako kdyby se nikdy nebylo změnilo v hromadu trosek…

Inženýr a Koordinátor se skláněli nad mapami v navigační kabině. Hvězdné mapy byly větší než stůl, visely dolů, nejednou se natrhávaly, už dávno si říkali, že by do navigační kabiny měli dát větší stůl, protože se šlape po mapách. Stůl byl pořád stejný.

„Viděl jsi Eden?“ zeptal se Inženýr.

Koordinátor na něho nechápavě pohlédl.

„Jak to, jestli jsem viděl?“

„Teď. Pohleď.“

Koordinátor se obrátil. V obrazovce zářila jediná obrovská krůpěj opálu, která zhasínala blízké hvězdy.

„Krásná,“ řekl Inženýr.

„Odbočili jsme, protože byla tak krásná. Chtěli jsme nad ní jenom přeletět…“

„Ano,“ opakoval Koordinátor, „chtěli jsme jenom přeletět…“

„Výjimečný lesk. Ostatní planety se nelesknou tak čistě. Země je docela obyčejně modrá.“

Dál se dívali na obrazovku.

„Zůstali?“ řekl tiše Koordinátor.

„Ano. On si to přál.“

„Myslíš?“

„Vím to jistě. Chtěl, abychom to udělali my — a ne oni. To bylo všecko, co jsme pro něj mohli učinit.“

Nějakou dobu žádný z nich nepromluvil. Eden se vzdaloval.

„Jak je čistá,“ řekl Koordinátor. „Ale… víš? Z počtu pravděpodobnosti vyplývá, že jsou i planety ještě krásnější.“

Krakov — Zakopane, léto 1958.