Rodis se na ni usmála:

„Co se dá dělat? Jak rád by byl člověk na nové zemi hostem se všemi právy. Ale skoro nikdy se mu to nepodaří.

Vždycky se vyskytnou okolnosti, které spěchají a nesnesou odkladu. Někteří astronauti vyprávěli o nezapomenutelném pocitu při setkání s novou planetou, kde nehrozilo žádné nebezpečí, kde člověk vystoupí z hvězdoletu do křišťálového vzduchu, pod nové slunce a jako dítě běží po laskavé panenské půdě, s nezkrotnou touhou shodit ze sebe šaty a celou bytostí se pohroužit do svěžího čistého světa. A stoupat bosýma nohama po měkké trávě a cítit na obnažené pleti vítr a slunce se všemi záchvěvy proměnlivého dechu přírody! Jenom nemnohým ze statisíců cestovatelů k novým světům se podařilo zažít něco podobného!“

„To tedy znamená skafandry?“ zeptala se Neja Cholli.

„Ano, bohužel! Později, až skončí imunizace, můžeme je svléknout. Přílby si navlékat nebudeme, pouze biofiltry, už to je úspěch! Zato ale budeme připraveni za tři čtyři dny.“

„Možná že je to tak lepší,“ řekla Neja. „Analýza tormanské vody ve srovnání s pozemskou prokázala určité rozdíly ve struktuře. První čas budou všichni zesláblí, než si na ni zvyknou.“

„Copak je složení vody důležité?“ zeptala se Fai. „Když je čistá a bez škodlivých příměsí? Promiňte, ale vím o tom velmi málo.“

„Historičce odpustíme prastarý omyl,“ usmála se Eviza.

„Naši předkové dlouho pokládali vodu prostě jen za vodu, za sloučeninu vodíku a kyslíku, a nedovedli ji analyzovat.

Ukázalo se, že voda má složitou fyzikálně chemickou stavbu, na níž se podílí mnoho prvků. V pramenech, řekách i jezerech Země existují tisíce druhů vody — zdravé, škodlivé, neutrální — i když se při prosté analýze zdá stejná a dokonale čistá. Tormans je však jiná planeta, s jiným charakterem celkového vodního koloběhu, eroze i minerální nasycenosti. Její voda může působit depresívně na naši nervovou soustavu. Vybrala jsem proti tomu tabletky IGH-102. Jenom je nezapomínejte vhodit do každé tekutiny určené k jídlu či pití.“

„Tak tedy skafandry,“ vmísil se do řeči dosud mlčenlivý Grif Rift. „Bude to mít jednu výhodu…“

„Pro případ nebezpečí?“ Eviza zaklonila hlavu a kradmo pohlédla na Čedi Daan.

„Hádáte správně. Skafandr odolá noži, kulce i zápalnému paprsku,“ potvrdil Rift.

„Ale hlava, nejcennější část těla, bez přílby neodolá,“

namítla vesele Fai.

Čedi se upřeně zahleděla na Rodis, jako by se divila její živosti. Opravdu, zdrženlivá, trochu drsná velitelka expedice jako by se teď, před zatěžkávací zkouškou, docela proměnila.

„Ale co bude s vaším plánem, Čedi?“ zeptal se Gen Atal.

„Ten začneme uskutečňovat později, až se aklimatizujeme,“

odpověděla Fai.

Čedi jen pevně stiskla rty a obrátila se k mapě Tormansu, pověšené nad vchodem do kulatého sálu.

„Čedi,“ zavolala na ni Eviza, „právě mě napadlo, jak citlivě jste reagovala na komedii, kterou sehrály Fai Rodis a Olla Dez. Ale nezdá se vám, že úmysl, vmísit se mezi lidi na Jan-Jachu jako tormanťanská dívka, má v sobě taky zárodek podvodu? Dívat se cizíma očima na věci, které vám lidé odhalí jako pravé Tormanťance? Není to vlastně špehování…?“

„Já… ano… ne, představovala jsem si to jinak. Chtěla jsem se jim prostě přiblížit, žít stejným životem jako oni, prožívat stejné těžkosti i radosti, trápení i nebezpečí!“

„Ale mít přitom možnost odejít kdykoli ke svým, že?

Disponovat vymoženostmi člověka éry Spojených Rukou?

A pak se šťastně vrátit do krásného světa na Zemi?“ útočila Eviza.

„Vidíme to každá jinak,“ začala Čedi, „ale já jsem myslila na důležitější věc.“

„Pro koho důležitější?“ Eviza byla nemilosrdná jako vyšetřovatel.

„Pro nás. Ale jim,“ Čedi ukázala na mapu Tormansu, „to nijak neublíží. Vždyť to děláme jen proto, abychom se nezmýlili, abychom poznali, jak jim pomoci.“

„Nejdřív musíme zjistit, jestli je to zapotřebí!“ řekl Grif Rift. „Může se ukázat…“

V tom okamžiku vyšlehl za oknem pro přímá pozorování oslnivý proud rudého ohně. Hvězdolet se zachvěl. Gen Atal zmizel bleskurychle ve výtahu, Grif Rift a Div Simbel se vrhli k náhradním systémům řídícího pultu.

Následoval další záblesk a trup Temného Plamene se znovu lehce otřásl. Zapojené zvukové přijímače zachytily ohlušující rachot a řev rozrážené atmosféry.

Lidé zaujali svá místa podle havarijního řádu, stáli nehnutě u přístrojů a pořád ještě nechápali, co se vlastně přihodilo.

Kosmická loď se dál řítila tmou na neosvětlené straně planety. K terminátoru nechybělo víc než půl hodiny.

Zazněly stříbrné zvonky, signalizující, že nebezpečí nehrozí. Rift i Simbel opustili řídící kabinu a Gen Atal své místo u přístrojů pro kosmickou ochranu.

„Co to bylo? Útok?“ ptala se přicházející Fai Rodis.

„Zřejmě,“ přikývl ponuře Grif. „Ostřelovali nás patrně raketami. Předvídali jsme s Genem takovou možnost a nechali jsme zapojené vnější odrazové pole, i když to působí v atmosféře příšerný hluk. Hvězdolet neutrpěl sebemenší škrábnutí. Jak na to odpovíme?“

„Nijak,“ řekla Rodis rozhodně. „Budeme se tvářit, že jsme nic nezpozorovali. Oni vědí, že oba výbuchy se odrazily, a to je přesvědčí o naprosté nezranitelnosti naší lodi.

Jsem si jista, že pokus opakovat nebudou.“

„Máte asi pravdu,“ souhlasil Rift, „ale ochranné pole necháme zapojené. Líp když řve, než abychom riskovali život celé posádky kvůli zbabělé proradnosti.“

„Teď ještě víc trvám na skafandrech,“ řekla Eviza.

„A s přílbami,“ připojil Rift.

„Přílby nepotřebujeme,“ odporovala Fai. „Neměli bychom styk s obyvatelstvem a naše poslání by zůstalo skoro bez užitku.“

„Kromě toho nám přílby stěží poskytnou dostatečnou ochranu,“ pokrčila Eviza nádhernými rameny.

Útok na hvězdolet se neopakoval. Temný Plamen přešel na vysokou orbitu a vypnul motory. Přípravné práce pro výstup na planetu pokračovaly bez přerušení. Do nosů, uší i úst sedmi „výsadkářů“ bylo třeba co nejpečlivěji zavést biofiltry. Osobní doprovodní roboti, zastávající funkce sluhů, ochránců i nosičů, nařizovali se na akční potenciál jednotlivých astronautů. Největší pozornost jako obvykle vyžadovaly skafandry. Vyráběly se ve speciálním institutu z nejtenčích vrstev molekulárně přeskupeného kovu, s podkladem, který nedráždil pokožku. Přes dokonalou tepelnou izolaci a neobyčejnou pevnost, nepředstavitelnou ještě pro techniku nedávné minulosti, měl skafandr tloušťku jen zlomku milimetru a napohled se nijak nelišil od nejjemnějšího cvičebního úboru s vysokým límcem. Člověk se v něm podobal kovové soše, jenže živé, pružné a teplé.

Olla se snažila vybrat pro každého skafandr takové barvy, aby v něm vypadal co nejefektněji, zejména ženy.

Fai si bez rozmýšlení zvolila černý s namodralým leskem havraních křídel, který dobře harmonoval s jejími černými vlasy, s rozhodnými rysy tváře a zelenýma očima.

Eviza žádala stříbřitě zelený tón vrbového listí, protože nechtěla měnit odstín svých temně rusých vlasů a topasových kočičích očí. Černý pás a límec ještě zvýrazňovaly plamenný lesk její husté kštice.

Čedi se rozhodla pro popelavě modrý skafandr s nádechem pozemské oblohy a stříbrnými ozdobami; a Tivisa bez váhání sáhla po granátově rudém s růžovým opaskem, který slušel její olivové pleti a trochu podmračeným tmavomodrým očím.

Muži si chtěli obléci jednotné šedé skafandry, ale podlehli naléhání žen a přijali nakonec kovová brnění pestřejších barev.

Fai si zamyšleně prohlížela tváře svých druhů. Zdáli se bledí ve srovnání s osmahlými obyvateli planety Jan-Jach, a proto jim poradila, aby všichni polykali opalovací pilulky.

„Neměli bychom si změnit i barvu očí, aby byly stejně černé, jako mají Tormanťané?“ zeptala se Eviza.

„Ne, proč?“ namítla Rodis. „Ať zůstanou takové, jaké jsou. Jen jim přidáme trochu víc lesku. Dá se to zařídit, Evizo?“

„Pod podmínkou, že budu mít čtyři dny na sérii chemických stimulací!“

„Čtyři dny dostanete, a udělejte nám oči zářící jako hvězdy, ať všude na planetě už zdaleka poznají Pozemšťana!“