Člověk jako myslící bytost procházel dvojím infernem, tělesným a duševním. Zpočátku se mu zdálo, že před životními útrapami a ranami osudu se může zachránit útěkem do přírody. Tak vznikly báje o prvotním ráji. Když se ale podařilo hlouběji proniknout do struktury lidské psýchy, zjistili vědci, že duševní inferno jsou vlastně primitivní instinkty, zajetí, v němž člověk drží sám sebe v domnění, že si tak uchovává vlastní individualitu. Teprve v podmínkách, kdy sebezdokonalující se jedinci získali převahu nad instinktivními, mohl být učiněn významný krok pro vzestup obecného poznání.“

„A můžete mi prozradit něco o zkouškách, jimž se podrobovali někteří historikové?“ zeptala se Čedi.

„Zřejmě o mně víte víc, než jsem se domnívala,“ řekla Rodis, jako by četla její myšlenky. „Ale budiž.“ S těmi slovy vyňala hvězdicovitý krystal mnemozáznamu a podala ho Čedi. „Abychom si dovedli představit míru osobního utrpení minulých dob, vymyslili jsme si, my historikové, systém zkoušek, které označujeme jako infernální stupně.

Je to série nejen fyzických, ale i psychických útrap, určených k tomu, abychom se všichni, kdo studujeme éru Rozděleného Světa, mohli přiblížit pocitům svých předků.

Motivy jejich činů a předsudků se tak stanou pochopitelnější potomkům, které dělí od těch temných dob už několik tisíciletí šťastného života.“

Čedi naklonila hlavu a soustředěně pohlédla na Fai.

„Vy se domníváte, že zde na Tormansu existuje inferno?“

„Důvod, proč tu celoplanetární oligarchie nastoupila tak rychle, spočívá v homogennosti obyvatelstva a kultury,“

vysvětlila jí Rodis.

Čedi vstala a při odchodu se ještě ohlédla na nachýlenou Fai, která se v myšlenkách asi zabývala neznámou planetou dole pod hvězdoletem, ale možná také, že myslila na vzdálenou Zemi.

Za dvě hodiny se Čedi s planoucími tvářemi objevila znovu a beze slova vrátila Rodis krystal mnemozáznamu.

Stiskla podávanou ruku a rozčileně vyběhla z kabiny.

Přehraný záznam zapůsobil na Čedi mocným dojmem.

Před očima jí s trýznivou plastičností bez ustání vyvstávaly obrazy, které právě viděla, i když se sebevíc snažila co nejrychleji na ně zapomenout. Znala spoustu podobných historií ze starých knih a filmů, ale až dosud si krutost minulých dob představovala jen abstraktně. Jako všichni lidé na Zemi, i Čedi prošla nejrůznějš1mi zatěžkávacími zkouškami v obtížných podmínkách. Ale to všechno byla přirozená životní nutnost, již člověk chápal a překonával rozumovým poznáním a psychickou pevností, protože v každém okamžiku pociťoval svou jednotu s všeobecným duchovním proudem lidstva, směřujícím stále výš k budoucnosti.

Čedi věděla, že přes neustálý vzrůst kladných hodnot v životě nové společnosti mohou se vždycky objevit lidé s pokřivenou psychikou, schopní připravit nic netušícímu okolí nepředstavitelné utrpení.

Proto tedy existuje rozsáhlá síť Psychologického individuálního dohledu, spolupracující s Radou Cti a Práva. Je to něco podobného jako Ochrana elektronických spojů v kosmické lodi, ale je to ještě mnohem složitější a mnohotvárnější.

Čedi poprvé dokonale pochopila úlohu této organizace a měla pocit, jako by neutuchající mateřská péče pozemského lidstva dosahovala svou mocnou rukou až k ní, přes spirálové závity světa Šakti i Tamasu. Dívka si povzdechla, přestala vnímat i přiléhavý kovový skafandr a usnula tak klidně, jak nespala ještě od chvíle, když se hvězdolet přiblížil k Tormansu.

Neja Cholli, která zaujala místo Gena Atala pod kupolí hvězdoletu, probudila se tupým řevem vnějších zvukových lapačů. Uvědomila si, že Temný Plamen přešel na nízkou oběžnou dráhu se zapojeným ochranným polem. Na obrazovce vnitřního televideofonu uviděla piloty hvězdoletu v živé zábavě s Fai Rodis.

Sestup kosmické lodi určitě zburcoval celou planetu.

Dal se očekávat nový útok, hlavně ve chvíli, až Pozemšťané vypnou ochranné pole. Rodis na vypnutí pole trvala a dosáhla svého. Podařilo se jí přesvědčit piloty, že než se zpráva o tom donese k hlavnímu vládci, Temný Plamen stačí přistát.

Mezihvězdný kolos kroužil nad planetou Jan-Jach a směřoval k určenému místu. Do moře vklíněný mys byl příliš malý pro obrovský, těžkopádný paprskový hvězdolet.

Pozemšťané otevřeli další dvě výhledové šachty a nemohli se od nich odtrhnout. Poprvé se dívali na planetu z tak malé vzdálenosti. Temný Plamen dělal poslední obrátky ve výšce dvě stě padesáti kilometrů. O něco hustší atmosféra než na Zemi už začínala zahřívat prolétávající koráb. Jan-Jach se nezdála bledě modrá jako rodná planeta astronautů.

Převládající odstín byl fialový, velká jezera uprostřed hor vypadala skoro černá a oceány měly sytě ametystovou barvu. Tam, kde nehlubokou vodou prosvítaly mělčiny, bylo moře temně zelené.

Pozemšťané s pocitem stesku vzpomínali na svěží zeleň Tibetu, jak ho viděli naposled ze stejné výšky.

Souběžné hrany rozťatých horských hřbetů, dlouhé řady natěsnaných jehlanů i labyrinty suchých údolí na nekonečných náhorních plošinách Jan-Jachu se zdály bledě skořicové s fialovým nádechem. Tu a tam tenká vrstva porostu vrhala na rozbrázděnou neúrodnou půdu čokoládový stín.

Obrovité vyvřeliny tmavošedé lávy vyznačovaly oblast rovníkových zlomů. Půda zde měla cihlovou barvu a s rostoucí vzdáleností od lávových polí byla stále žlutější.

Symetrické brázdy písečných dun členily pusté pobřeží, a planeta vypadala neobydlená.

Když se ale Pozemšťané zadívali pozorně, zjistili, že podél velkých řek a v nížinných pánvích, kde se půda modrala mlžnými opary, byly rozlehlé plochy rozděleny do pravidelných čtverců. Pak se ukázaly cesty, zelené ostrovy měst a obrovské tmavohnědé skvrny vodního rostlinstva v mořských mělčinách. Oblaka tu netvořila nadýchané chomáče, zřasené pruhy či cáry oslnivě bílých ploch jako na Zemi, ale kupila se v zrnitých a šupinovitých valech nad oceány Přední i Zadní polokoule.

Hvězdolet byl zachvácen vibrací. Grif Rift zapnul ochlazovače. Koráb se řítil dolů, obklopen stříbrným mračnem. Přetížení způsobené brzděním nezastihlo tentokrát posádku v magnetických komorách, nýbrž v amortizačních křeslech a na pohovkách. A znovu, jako by bezděčně respektovali neviditelnou stěnu, sesedli se lidé v kovových oblecích na pohovce odděleně od ostatních astronautů.

Jak Pozemšťané později zjistili, místo i čas přistání Temného Plamene se tajily. Proto jen málokteří obyvatelé planety Jan-Jach viděli, jak se z hloubi oblohy vynořil kolos hvězdoletu a zůstal nehnutě viset nad pustým mysem.

Ohnivý sloup brzdné energie udeřil do sypké půdy a zvedl smršť prachu a dýmu. Zběsilý vír dlouho odolával náporu mořského větru. Jeho žhavý dech se šířil daleko po moři i na pevnině vstříc dlouhým rachotícím vozům, které sem spěšně přijížděly, přeplněny Tormanťany ve fialových uniformách. Muži byli ozbrojeni, všem visely na hrudích schránky, z nichž trčely dopředu krátké rourky. Vozy zastavily v uctivé vzdálenosti, když je ovanul žhavý dech smrště. Tormanťané se snažili proniknout pohledem prašnou oponu, aby zjistili, zda se přistání zdařilo, nebo došlo ke katastrofě. Poznenáhlu se v šedohnědé mlze začala rýsovat tmavá kupole hvězdoletu, který stál tak rovně, jako by dosedl na předem připravenou základnu. Ke všeobecnému údivu se ukázalo, že i vysoké křoví kolem rakety zůstalo nepoškozené. Bylo třeba proklestit cestu, aby pro hosty z vesmíru mohly předjet vozy s emblémem čtyř hadů.

Přímo u hvězdoletu byl porost úplně zničen a roztavená půda vytvořila sklovitě hladké kruhové prostranství.

Znenadání zahalil spodní část kosmické lodi stříbrný mrak. Tormanťany ovanul chlad. Za několik minut půda vystydla. Otevřely se dva kulaté otvory, připomínající obrovské, široce rozevřené oči. Jejich vypouklý lesklý povrch zlověstně zazářil odraženými paprsky rudého slunce, vynořujícího se z řídnoucí clony prachu. Tormanťané ve fialovém pronikli v půlkruhu křovinami, zůstali stát a ohlíželi se k vozům, které uvázly vzadu. Odtud si od úst k ústům předávali rozkaz, aby se nikdo nepřibližoval. Nad mysem se rozlehl nelidsky mocný vzdech. Nato spirálovitý pohyb vzduchu uchvátil listí, kousky zuhelnatělých větviček i usazený prach a vznesl je vysoko k fialové obloze. Vítr zvedl odpad a nečistotu a odnesl je do pustého moře. Nad kruhovým výčnělkem v základu kupole se rozestoupily tlusté pancéřové desky. Vysunula se masívní roura o průměru větším než výška člověka. Na jejím konci se graciézně a bez hluku rozevřel vějíř z kovových nosníků, pod nímž se spustila na zem křišťálově průzračná kabina zdviže, sledovaná Tormanťany se zatajeným dechem.