Fai Rodis šla vpředu rourovitou chodbou a pohledem se loučila se zbývajícími členy posádky. Stáli v řadě a pokoušeli se ukrýt své obavy, když přátelskými úsměvy a stisky vyprovázeli odcházející druhy. Rift u výtahu přidržel Fai za kovový loket a měkce, jak nebylo u něho zvykem, jí zašeptal:

„Rodis, pamatujte, že jsem odhodlán ke všemu! Srovnám jejich město se zemí a rozorám je na kilometr hluboko, abych vás odtud dostal!“

Fai objala velitelovu šíji, přitáhla ho k sobě a políbila.

„Ne, Grife, to nikdy neuděláte!“ A v jejím „nikdy“ bylo tolik síly, že drsný astronaut pokorně svěsil hlavu…

Před obyvateli planety Jan-Jach se objevila žena v černých šatech, podobných těm, jaké směli nosit jenom nejvyšší hodnostáři Středu Moudrosti. Kovové svorky na límci držely před jejím obličejem průzračný štítek. Na ramenou se jí v rytmu kroků zachvívaly hadovité trubky a oslnivě blyštěla trojúhelníková zrcátka, jako posvátné symboly moci. Pozemšťance v patách cupital na devíti hbitých nožkách zvláštní mechanismus, jehož černý povrch se havranovitě leskl…

Jeden za druhým vycházeli její druhové. Celkem tři ženy a tři muži, všichni v doprovodu stejných mechanických devítinožek.

Největší podiv obyvatel vzbudily nohy astronautů, obnažené až ke kolenům. Zářily různobarevným kovem a na patách měly ozubené hroty podobné krátkým ostruhám.

Kov se leskl i v rozparcích mužských košil, stejně jako v širokých rukávech ženských halenek. Tormanťané s údivem zjistili, že tváře pozemských bytostí jsou hladké, rovnoměrně opálené a že se vlastně v ničem neliší od „lidí Bílých Hvězd“, jak sami sebe nazývali. Pochopili, že kov na těle cizinců je pouze přiléhavý, velmi tenký oděv.

Dva Tormanťané vážného vzezření sestoupili z vysokého, dlouhého vozu, který se v hustém porostu vlnil jako článkovitý hmyz. Stanuli před Fai Rodis a trhaně se uklonili.

Pozemšťanka promluvila čistým jazykem Jan-Jachu.

Ale její vysoký jasný hlas kovově zazvučel z cylindru na hřbetě doprovodného mechanismu.

„Jste naši příbuzní, kteří se s námi rozloučili na dvacet století. Teď přišel čas, abychom se znovu shledali!“

Tormanťané odpověděli nesourodým křikem a dívali se po sobě s výrazem prudkého rozhořčení. Hodnostáři s emblémy hadů se rychle přiblížili a zvali hosty do prostorného vozidla. Starší z nich vytáhl z náprsní tašky list žlutého papíru, popsaný červenými značkami.

„Poslyšte slova, která vzkazuje cizincům veliký a moudrý Čojo Čagas: — Přišli jste k nám, na planetu štěstí, lehkého života i lehké smrti. Lid Jan-Jachu vám ve své dobrotě neodpírá pohostinství. Žijte nějakou dobu s námi, poučte se a vyprávějte pak o našich úspěších a spravedlivém zřízení v těch neznámých hlubinách vesmíru, odkud jste se tak nečekaně vynořili!“

Řečník zmlkl. Pozemšťané čekali, že bude pokračovat, ale hodnostář složil papír, napřímil se a pokynul rukou.

Tormanťané propukli v ohlušující řev.

Fai se ohlédla na své druhy a Čedi by mohla přísahat, že zelené oči v nevzrušené tváři jí smíchem jiskřily jako nezbedné školačce.

Boční dveře vozidla se otevřely a Rodis vstoupila na spuštěné stupátko. Devítinohý robot se hnul v těsném sledu za ní. Starší hodnostář učinil odmítavý posunek. V okamžiku se za jeho zády vynořil robustní člověk ve fialové uniformě, s výložkou ve tvaru oka na levé straně hrudi.

Rodis už nasedla do vozu a robot se předníma nožkama zachytil okraje stupátka, když ho člověk ve fialovém nakopl přímo do černého kovového příklopu. Fai se otočila příliš pozdě a varovný křik jí odumřel na rtech. Tormanťan vyletěl do vzduchu, opsal vysoký oblouk a zapadl do spleti trnitých keřů. Tváře strážců se zkřivily vztekem. Namířili na devítinožku roury svých zbraní a chystali se na ni vrhnout.

Ale Rodis rozprostřela ruce nad robotem, odklonila štítek před svým obličejem a na planetě Jan-Jach zazněl poprvé silný hlas Pozemšťanky bez reprodukčního zařízení:

„Pozor! Je to jenom stroj, který nám slouží jako nosič brašna, pomocník i ochránce. Je úplně neškodný, ale uzpůsobený tak, že kulka od něho odskočí stejnou silou do místa, odkud byla vystřelena, a úder může vyvolat odrazové pole, jak se to pravě stalo. Pomozte svému kolegovi z křoví a nevšímejte si našich mechanických služebníků.“

Tormanťan sebou plácal v trní a zlostně povykoval.

Stráže i oba hodnostáři ustoupili a všech sedm robotů nalezlo do vozu.

Naposledy zavadili Pozemšťané pohledem o Temný Plamen. Útulný a spolehlivý kousíček rodné planety stál osaměle na zaprášené rovině, jasně ozářené cizím sluncem.

Astronauti dobře věděli, že šest jejich druhů je bez přestání sleduje, ale tma v hloubi vstupního otvoru i ve vysunuté chodbě se zdála neproniknutelná.

Na pokyn hodnostáře, jehož Eviza v duchu nazvala „hadonošem“, zabořili se astronauti do hlubokých měkkých sedadel a vozidlo se drkotavě rozjelo po nerovné cestě. Kdesi pod podlahou hučely motory. Zvířený jemný prach skořicové barvy zakryl kupoli Temného Plamene.

Trubky mocného kompresoru odfoukávaly prach dozadu.

Průvodci v čele s oběma „hadonoši“ usedli opodál a neprojevovali ani náklonnost, ani nepřátelství, dokonce ani zvědavost.

Připomínali děti, kterým pod hrozbou trestem bylo přikázáno, aby se neseznamovali s cizinci a vyhýbali se jim. Vůz, řítící se v ulicích značnou rychlostí, nevzbuzoval zpočátku pozornost chodců ani lidí ve vysokých povozech, které se při jízdě prudce kymácely. Ale zvěsti o hostech ze Země se nakonec přece jen nějak roznesly po Středu Moudrosti. Za čtyři hodiny pozemského času, když se auta blížila k hlavnímu městu planety, potkávali už při okraji širokých silnic samé mladé lidi v pracovních šatech jednotného střihu, ale nejrůznějších barev. Červenohnědé suché pláně zůstaly vzadu. Sytá zeleň keřů se teď střídala s pravidelnými čtverci obdělaných polí a dlouhé řady nízkých domků opět s masivními krychlemi, zřejmě továrními budovami.

Konečně se pod koly aut zaleskl zrcadlový povrch ulice, jaké viděli astronauti v televizních přenosech. Ale místo do středu města zahnuly vozy na cestu vroubenou vysokými rovnými stromy s temně olivovými kmeny. Dlouhé vějířovité větve sahaly až k zemi a jako kulisy překrývaly sousední stromy.

Cesta se ztrácela ve stínu jako v hloubi jeviště s nekonečnou řadou dekorací. Kulisovité pně postoupily znenadání místo trojité řadě nevysokých žlutých kuželů, obrácených základnou vzhůru. V trojúhelníkovitých mezerách byl na pozadí temně fialové oblohy vidět pestrými květy porostlý vrchol kopce, který vévodil hlavnímu městu. Holá, čtyři metry vysoká bledě modrá stěna ohraničovala oválné prostranství, v němž se vlnila hustá spleť stříbřitě zelených stromů, podobných jedlím. Park a pestrý luční koberec působily překrásně po třísetkilometrové jízdě uprostřed rezavě hnědých stepí pod fialovým nebem.

„Co je to za oboru?“ přerušila Fai poprvé mlčení a obrátila se ke staršímu „hadonoši“.

„Zahrady Coamu,“ odpověděl s lehkou úklonou. „Místo, kde bydlí veliký Čojo Čagas a jeho spolupracovníci z Rady Čtyř.“

„Copak my nejedeme do města?“

„Ne, náš velký vládce ve své nekonečné dobrotě a moudrosti vám poskytne útulek v těchto krásných zahradách.

Budete jeho hosty po celou dobu, než opustíte planetu Jan-Jach… Tak, a jsme u cíle. Dál už se nedostane žádný vůz.“ Starší hodnostář s neobyčejnou hbitostí otevřel zadní dvířka a vystoupil na sklovitě hladkou plošinku před vraty. Pohnul kotoučkem, který mu zazářil před obličejem, a zmizel v postranním průchodu. Druhý „hadonoš“, dosud nemluvný, vyzval gestem Pozemšťany, aby vystoupili z vozu.

Astronauti se shromáždili před branou, protahovali si údy a upravovali hadice biofiltrů. Vir Norin s Čedi poodešli trochu dozadu, aby mohli obhlédnout mnohastupňovitou stavbu, plnou vnitřních výklenků a zlacených hřebenů, jež sloužila jako vchod do zahrad Coamu.

,I zde je had!“ zvolala Čedi. „Nejdřív na prsou hodnostářů, na bocích aut, a teď i tady, na vládcových dveřích.“