„Tak mi tedy popravdě řekněte, proč jste se objevili na planetě Jan-Jach?“

„Opakuji, co jsem řekla už dříve. Naši vědci vás pokládají za potomky Pozemšťanů páté epochy starověku, na Zemi nazývané éra Rozděleného Světa. Podle toho musíte být našimi přímými příbuznými. Cožpak to není dostatečný důvod, abychom se vzájemně poznali?“

„Národ Jan-Jachu je jiného mínění,“ řekl zřetelně Čojo Čagas. „Ale připusťme, že je správné, co jste řekla. Co dál?“

„Dál je přirozené, abychom navázali styk, vyměňovali si dosažené výsledky, učili se z chyb, pomáhali si v obtížích a spojili se v jednu rodinu.“

,O to vám jde! Spojit se v jednu rodinu! Tak jste si to rozhodli vy, Pozemšťané, za nás! Spojit se v jednu rodinu!

Podmanit si národ Jan-Jachu. Takové jsou vaše záměry!“

Fai se strnule napřímila a upřeně pohlédla na Čojo Čagase.

Zelené oči jí potemněly. Jakási neznámá síla spoutala vůli předsedy Rady Čtyř. Potlačil bezděčný pocit strachu a řekl:

„I kdyby naše obavy byly přehnané, přece jen jste se tu objevili, aniž jste se nás ptali. Mám vám vyjmenovat všechny příčiny, proč naše planeta odmítá bez rozdílu všechny příchozí z cizích světů?“

„A zejména ze světa, jehož lidé se vám tak podobají,“ dořekla Rodis myšlenku, již Čagas nevyslovil.

Kývnutím přisvědčil a sklouzl po ni podezřívavým pohledem úzkých očí:

„Jste snad jasnovidka?“

„Nemohu uvěřit, že by lidé na Jan-Jachu odmítli nahlédnout do oceánu nekonečného poznání, který jim otevřela naše planeta a Veliký Okruh!“

„Nevím, co to je.“

„Tím spíš!“ Rodis udiveně pohlédla na Čojo Čagase a naklonila se k němu blíž. „Cožpak pro vás není hlavní věcí znásobení krásy, vědění a harmonie v člověku i ve společnosti?“

„To je vaše pravda! Ale ta naše chce omezit poznání, protože ono odkrývá hrozivou propast vesmíru, na jejímž pokraji si člověk uvědomuje svou nicotnost a ztrácí víru v sebe. Tím se narušuje hodnota prostých a krásných životních pocitů. Být šťasten, znamená žít v souladu s podmínkami, v jakých se člověk narodil a v nichž zůstává navždy.

Vystoupí z nich, a čeká ho smrt, je nic, jen jiskra zhaslá ve větru. A my jsme si nevytvořili štěstí proto, aby nám je zničili cizinci, i když si dělají nároky na pokrevní příbuzenství s námi!“

„Štěstí měkkýše, zalezlého do ulity, kterou může každým okamžikem rozdrtit nevyhnutelné střetnutí okolností, nazývané kdysi na Zemi a teď u vás osudem.“

„Na všechno jsme předem pamatovali!“

„Bez vysokých znalostí? A co nedávné katastrofální následky přelidnění? Celá vaše planeta je zaplněna hřbitovy, desítky miliard obětí vinou zaostalosti a tvrdohlavosti,“ řekla Fai hořce. „Tak pyká civilizace, která porušila rovnováhu mezi životem a prostředím, protože dopustila živelné přemnožení, jak se to stává u některých živočišných druhů!

Smutný a trestuhodný výsledek pro tvora zvaného Homo sapiens!“

„Tak vida! Vy znáte historii Jan-Jachu? Odkud?“ Čojo Čagas přimhouřil nepřátelsky oči.

„To je pouze úryvek ze zprávy cizího hvězdoletu, který před dvěma sty sedmdesáti lety pozoroval vaši planetu.

Vaši předkové mu nedovolili přistát. Taky se domnívali, že drží osud planety ve svých rukou,“ řekla Fai posměšně a prudce, aby konečně prorazila skořápku ješitné sebedůvěry člověka v křesle před sebou.

Čojo Čagas vyskočil a změřil si Rodis od hlavy k patě pohledem, při němž jeho podřízeným podklesávala kolena, a zamrzala řeč. Pozemšťanka vstala a prohlížela si vládce s rozvážným klidem jako zajímavý jev, který zasluhuje zvláštní pozornost. Lidé ze Země dovedli dávno vycítit psychologickou atmosféru svého okolí a citlivě na ni reagovat.

„Likvidace těch, kdo nesouhlasí, je pravěký a zastaralý způsob,“ řekla, jako by četla vládcovy myšlenky. „Nejen za vyslance z cizích světů, ale koneckonců i za osud vlastního národa budete nakonec pohnán k odpovědnosti.“

„Jak to?“ zeptal se Čagas se zadržovanou zuřivostí.

„Zjistí-li badatelé na planetě kruté zacházení, záměrné zkreslování informací nebo překážky v cestě za poznáním, vedoucí k nevědomosti obyvatelstva, mohou se odvolat k arbitráži Velikého Okruhu.“

„A pak?“

„Léčíme nejen nemoci jednotlivců, ale i celých společností.

A zvláštní pozornost věnujeme profylaxi sociálního utrpení. Na planetě Jan-Jach se to mělo udělat zřejmě před několika staletími…“

„Přišli jste radit, když už jsme se sami dostali z nejhoršího,“

řekl předseda Rady Čtyř uklidněně.

„Vy víte, že Pozemšťané dříve nedokázali překonat gigantické prostory vesmíru. A my jsme neměli ani tušení, že naši předkové ze Země by mohli proniknout do tak nepředstavitelné dálky. Nebýt průzkumníků z Cefea… Ostatně, proč zbytečně ztrácet čas? Pokuste se odložit roli všemocného vládce. Pomozte nám, abychom vás poznali, snažte se poznat nás. A z toho vyplynou i další vaše rozhodnutí.“

„A vaše?“

„Já sama nemohu rozhodovat o osudech ostatních lidí ani svých kolegů, kteří na mě spoléhají. Proto nejsem vládkyně ve vašem pojetí.“

„Beru to na vědomí,“ řekl Čojo Čagas. Byl zase milý a usadil Rodis na dřívější místo. „Přemýšleli jste o plánech, jak poznat naši planetu?“

Fai mu vyložila, na čem se astronauti předešlý den usnesli. Čojo Čagas pozorně naslouchal a k jejímu údivu neměl žádné námitky. Stál a hleděl zamyšleně na křišťálovou kouli. Rodis domluvila, a on, aniž odpoutal zrak od koule, souhlasil se všemi cestami svých hostí.

„Mám jen jednu podmínku,“ otočil se náhle k Fai, „že vy sama zůstanete zatím v zahradách Coamu.“

„Jako rukojmí?“ zeptala se Fai napůl žertem a napůl vážně.

„Ach ne, co si myslíte! Chtěl bych se prostě první dovědět něco o své,pravlasti’,“ odpověděl ironicky.

„Copak vy o ní vůbec nic nevíte?“ Čajo Čagas sebou neznatelně trhl a uhnul před jejíma vševědoucíma očima.

„Samozřejmě že ne! Pocházíme z Bílých Hvězd, jak zjistili naši vědci. Vy jste úplně jiní. Neumíte se na sebe podívat nezaujatě, a proto nechápete, jak velice se od nás lišíte. Především neobyčejnou rychlostí pohybů a myšlení, spojených zároveň s jistotou a vnitřním klidem. To všechno může člověka vydráždit až k zuřivosti.“

„To je zlé. Projevujete tím vlastně utajovaný komplex méněcennosti, který bývá příčinou všech krutostí.“

„Hlouposti! To se zdá jen vám, lidem, jejichž psychika je nám cizí…“

Fai Rodis vstala tak rychle, že se Čojo Čagas překvapením přikrčil jako šelma. Ale žena se jen dotkla křišťálové koule, která ji zaujala zvláštní proměnlivostí a hrou barevných odstínů.

„Takové hadačské koule pro autohypnózu dovedli dělat na Zemi jen v Japonsku před pěti tisíci lety. Starověcí mistři je vybrušovali z průzračných přírodních krystalů křemene. Hlavní optická osa krystalu je orientována podle osy koule. K věštění jsou zapotřebí koule dvě. Jedna se nastaví osou vertikálně a druhá horizontálně jako váš Tor…vaše planeta. Kde ale máte druhou kouli?“

„Zůstala u předků na Bílých Hvězdách.“

„To je možné,“ souhlasila Fai lhostejně, jako by ztratila zájem o další rozhovor.

Poprvé v životě pocítil předseda Rady Čtyř nezvyklý zmatek. Sklonil hlavu. Chvíli oba mlčeli.

„Seznámím vás se svou ženou,“ řekl znenadání Čojo Čagas a zmizel nehlučně za drapériemi ze zelené látky. Fai zůstala stát, nespouštěla oči z koule a slabě se usmívala vlastním myšlenkám. Pak náhle sáhla rukou k pasu a vyňala maličkou kovovou rourku. Přiložila ji k podstavci věštecké koule, a nicotný, pro analýzu však dostačující úlomek černého dřeva byl jejím vlastnictvím.

Fai netušila, že se jí dostalo neobyčejné cti. Soukromý život členů Rady Čtyř se vždycky tajil. Obecně se předpokládalo, že představitelé moci se ani nesníží k tak obyčejným lidským záležitostem, jako je ženitba, protože mohou okamžitě získat kteroukoli ženu na planetě jako milenku.

Ve skutečnosti si však vládci vybírali své ženy a milenky jen z úzkého kruhu nejoddanějších lidí.

Čojo Čagas vstoupil neslyšně a náhle. Zřejmě to byl jeho zvyk. Vrhl rychlý pohled na obě strany, a teprve potom pohlédl na nehybně stojící návštěvnici.