„Jsou oba na svém místě,“ řekla Rodis tiše, „jen…“

„Co jen?“ zvolal netrpělivě Čagas, učinil dva kroky napříč pokojem a odhrnul závěs, který se ničím nelišil od ostatního potahu na stěnách. V prostoru za ním stál člověk a široce otevřenýma očima zíral na svého pána. Čagas rozzlobeně vykřikl, ale strážný sebou ani nepohnu! Vrhl se tedy na druhou stranu, ale Rodis ho posunkem zastavila.

„Druhý také nic nevnímá!“

„To jsou vaše žerty?“ zeptal se vládce bez sebe hněvem.

„Bála jsem se, že narazím na stejné nepochopení, jako byla včerejší příhoda s oknem,“ doznala Fai omluvně.

„To můžete udělat s každým? I se mnou?“

„Ne. Vy patříte k oné pětině lidí, kteří nepodléhají hypnóze. Nejdřív je třeba zlomit vaše podvědomí. Ostatně, sám to dobře znáte… Máte soustředěnou a vytrénovanou vůli a mocný rozum. Vy si nepodrobujete lidi jen vlivem slávy, moci a příslušných zařízení. Přesto že i v tom se výborně vyznáte. Třeba váš přijímací sál, v němž sedíte na vyvýšeném místě v plné záři a v přítmí pod vámi všichni ostatní, nepatrní služebníci.“

„Je to snad vymyšleno špatně?“ zeptal se Čojo Čagas s nádechem převahy. „Ale nechme toho. Jak jste to dokázala s mými strážci?“

„Velice snadno. Jsou vycvičeni k pokorné, bezduché poslušnosti. To s sebou nese ztrátu rozumové úvahy, otupělost a potlačení vůle, která je hlavní složkou duševní stability a odolnosti. Nejsou to osobnosti, ale živé stroje s vloženým programem. Nic pak není lehčího, než program změnit…“

Ze zástěny stejně nenadále jako její muž vystoupila neobyčejně krásná Tormanťanka. Byla vysoká jako Fai, ale mnohem subtilnější, a pohybovala se s nezvyklou grácií, vypočítanou zřejmě na efekt. Matně černé vlasy, sčesané dozadu nad vysokým hladkým čelem, spadaly jí v těžkých vlnách na spánky a do týla. Na temeni jí zářili dva propletení hadi s rozevřenými čelistmi, jemná práce ze světlého kovu s růžovým odstínem. Náhrdelník ze stejného materiálu ve tvaru pestrých čtverců, spojených růžovými kameny s diamantovým jasem, obepínal vysokou šíji a klesal ve čtyřech třpytných přívěscích do úžlabinky mezi ňadry, téměř odhalenými v elastickém korzetu. Úzká ramena, krásné paže i převážná část zad byly holé, což rozhodně neodpovídalo každodennímu úboru na Tormansu.

Dlouhé mírně šikmé oči pod lomeným obočím hleděly upřeně a panovačně, rty velkých úst s mírně zvednutými koutky byly pevně stisknuté a vyjadřovaly nespokojenost.

Zůstala stát a bez okolků si prohlížela svého hosta. Rodis jí první vyšla vstříc.

„Nemylte se,“ řekla mírně, „jste nesporně krásná, ale nejkrásnější ze všech být nemůžete, jako nikdo ve vesmíru.

Krása má nekonečně mnoho odstínů, v tom spočívá rozmanitost světa.“

Vládcova žena přimhouřila tmavohnědé oči a vztáhla ruku velkomyslným gestem, v němž bylo cosi hraného a dětského zároveň. Fai Rodis, která si už osvojila tormanťanské způsoby, opatrně stiskla její úzkou dlaň.

„Jak vám říkají, návštěvnice ze Země?“ zeptala se trhaně, vysokým ostrým hlasem, jako by udělovala rozkaz.

„Fai Rodis.“

„Zní to pěkně, i když my jsme zvyklí na jiná hlásková spojení. Já jsem Jantre Jachach, zkráceně Jan-Jach…“

„Nazvali vás podle jména planety!“ zvolala Rodis. „To se hodí pro ženu nejvyššího vládce.“

Na rtech Tormanťanky se mihl povýšený úsměv:

„Co vás napadá! Planetě dali mé jméno.“

„To přece není možné! Přejmenovávat planetu, kdykoli se objeví nová vládkyně. Co ohromné a zbytečné práce je pak s přepisováním všech názvů, jaký zmatek tím vznikne v knihách!“

„Starosti se změnou jmen, to je maličkost!“ vmísil se do rozhovoru Čojo Čagas. „Naši lidé nemají dost práce a síly se na to vždycky najdou.“

Fai Rodis poprvé upadla do rozpaků. Mlčky stála před vládcem planety a jeho ženou.

Oba svým způsobem vycítili její stísněnost a usoudili, že nastal příhodný okamžik pro zakončení audience.

„Dole ve Žlutém sále čeká inženýr, který byl určen, aby vám pomáhal při získávání informací. Bude tu stále a přijde okamžitě, jakmile ho zavoláte.“

„Řekl jste inženýr?“ zeptala se pro jistotu Rodis. „Počítala jsem s historikem. Vždyť se vůbec nevyznám v otázkách technologie. Kromě toho u nás na Zemi je historie nejdůležitější vědecká disciplína, věda věd.“

„K disponování informacemi je zapotřebí inženýr. U nás to tak je.“ Čojo Čagas se shovívavě usmál.

„Děkuji.“ Fai se uklonila.

„Ó, uvidíme se ještě nejednou! Kdy mi ukážete filmy o Zemi?“

„Kdykoli si budete přát.“

„Dobře. Najdu si čas a dám vám vědět. A teď,“ Čojo Čagas kývl k drapériím, „vraťte je do normálního stavu.“

„Můžete jim dát znamení, jsou volní.“

Čagas luskl prsty a oba strážci v okamžení vystoupili z úkrytů se sklopenými hlavami. Jeden z nich vedl Fai chodbami do sálu ověšeného černými závěsy a pokrytého černými koberci. Odtud ve dvou půlkruzích vedlo schodiště z černého kamene do spodního zlatě žlutého sálu. Strážce se zastavil u balustrády a Fai sestoupila dolů sama. Cítila zvláštní úlevu, jako by s ponurou černí nahoře zmizela i její obava o osud expedice.

Uprostřed na žlutém koberci stál člověk, bledší než normální Tormanťané. Měl hustou a krátkou černou bradku a připomínal starodávný portrét z epochy Rozděleného Světa. Mohutně klenuté čelo, husté obočí nad poněkud vystouplýma fanatickýma očima, tenký černý knír… Jako v transu hleděl na Pozemšťanku, sestupující po černém schodišti, jejíž překvapivě pravidelné a pevné rysy obličeje zpola zakrýval průzračný štítek. Něco nelidského vycházelo ze záře jejích široce rozevřených zelených očí pod rovným obočím. Jako by hleděla skrze něho do nekonečných dálek, o nichž ví jen ona sama. Tormanťan okamžitě pochopil, že je to dcera světa, který se neuzavírá na jediné planetě, nýbrž je otevřen prostorám vesmíru. Když překonal první rozpaky, přistoupil inženýr k ženě:

„Jmenuji se Chonteelo Tollo Frael,“ pronesl zřetelně své třídílné jméno, jež označovalo nižší hodnost.

„Já jsem Fai Rodis.“

„Fai Rodis, poslali mě, abych vám byl k dispozici. Mé jméno je složité, zvláště pro hosty z cizí planety. Říkejte mi prostě Tael,“ inženýr se nesměle a přátelsky usmál.

Rodis pochopila, že je to první opravdu dobrý člověk, s nímž se na planetě Jan- Jach setkala.

„Přidávají se u vás ke jménům tituly a hodnosti jako u nás na Zemi?“

„Ne, nic takového. Většině se stručně říká KŽI, to znamená lidi, kteří žijí krátce. Vědci, technikové a umělci nepodléhají předčasné smrti, mohou žit dlouho a nazývají se DŽI.“

Fai přemýšlela o tom, co slyšela, a inženýr nervózně přejížděl po koberci špičkou boty, která na rozdíl od měkkých střevíců „hadonošů“ byla tvrdá a vrzala.

„Nechtěla byste se projít v zahradě?“ navrhl skoro pokorně.

„Tam můžeme…“

„Pojďme… Taeli,“ řekla Rodis a obdařila ho úsměvem.

Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi.

Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného.

Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe?

Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně fialové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachytitelně pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky.

Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy.

„Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou.

Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas.“

Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce za modravými stěnami obory, rozkládalo se při úpatí náhorní roviny obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody v zahradách Coamu nebylo nazbyt.