V potrubí pod povrchem šuměly potůčky, a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky.

„Tam se něco děje?“ zeptala se Rodis.

„Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál.“

„A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?“

„Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-li vhod svým pánům.“

„Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!“

„A proč? Co rozumíte tím slovem?“

„Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem.

To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky.“

„Vám na Zemi se to podařilo?“

„Ještě mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění a sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe.“

„To je nemožné!“

„A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími.“

„Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?“

„Ovšem že ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky.

Ale ze všech nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama.“

Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů.

„Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala.“

„Co vás především zajímá?“

„Historie osídlení planety od okamžiku, kdy sem vaši lidé přišli, až po současnou dobu. Zvlášť důležité je pro mě znát období maximální zalidněnosti, po nichž následoval prudký úbytek obyvatelstva. Ovšem, s ekonomickými údaji a změnou vládnoucí ideologie.“

„Všechno, co se týká našeho příchodu na planetu, je tajné. Stejně tak je zakázáno poskytovat informace o obdobích Veliké Bídy a Moudrého Zákazu.“

„To nechápu.“

„Vládci Jan-Jachu nedovolí nikomu studovat tak zvané zakázané historické epochy.“

„Neuvěřitelné! Myslím, že tu jde o nějaké nedorozumění.

Zatím mě seznamte alespoň s historií, která je povolená, ale s přesnými ekonomickými ukazateli a statistickými daty výpočetních strojů.“

„Údaje výpočetních strojů se nikomu neukazují a nikdy se neukazovaly. Jednotlivé éry zpracovávají specielně vybraní lidé, a tajně. Zveřejňuje se jen to, co je povoleno.“

„Jaký význam pak mají takové zprávy pro vědu?“

„Skoro žádný. Každé období ukázali vládci tak, jak jim to vyhovovalo.“

„Bylo by možné získat skutečná fakta?“

„Jenom nepřímo, v rukopisných memoárech a v literárních dílech, která unikla cenzuře nebo zničení.“

Fai Rodis vstala. Inženýr se také zvedl a stál se skloněnou hlavou. Bylo vidět, že se jako vědecký pracovník stydí za své ponižující a otrocké postavení. Rodis mu položila ruku na rameno.

„Tak to také uděláme,“ řekla měkce. „Nejdřív obecný nástin historie v povolené míře, a pak se pokuste sehnat všechno, co zůstalo nedotčeno minulými cenzurami, nucenými opravami a přímou dezinformací. Nebuďte smutný, na Zemi byly podobné epochy. A co se stalo pak, to brzy uvidíte.“

Inženýr ji mlčky doprovodil do paláce.

„Evizo, kde je Rodis?“

„Nevím, Vire.“

„Neviděl jsem ji už tři dny.“

Čedi ji hledala všude, počínajíc Zpravodajským střediskem a končíc komnatami vrchního vládce, ale tam ji nepustili.

„Fai zmizela po promítání našich stereofilmů, sotva Tivisa a Tor odletěli na zadní polokouli Tormansu, a nedočkala se tedy chvíle, kdy nám Evisa dovolí svléknout skafandry,“ řekl Vir.

„Bohužel,“ potvrdila lékařka, „ještě nějakou dobu se musíte smířit s těsným úborem. Já jsem na kovovou pokožku zvyklá, a přece to je vždycky úžasný zážitek, zbavit se trubek a štítků před obličejem. Biofiltry překážejí mnohem méně… Tu je Gen Atal! Nevíte něco o Rodis?“

„Je v Sále Chmur. Vystupoval jsem po černém schodišti a ona šla vedle Čojo Čagase v doprovodu stráží, které naše Čedi má tak málo v lásce.“

„Mně se to všechno nelíbí,“ řekl Vir Norin.

„Proč se vzrušujete?“ zeptal se Gen Atal s naprostým klidem. „Fai vysedává o samotě s Čagasem. Vládkyně s vládcem, jak sama žertem říká.“

„Tihle špatně vychovaní vládci, povznesení nad jakoukoli morálku, se podobají tygrům. Jsou nebezpeční neovládanými emocemi, které je ponoukají k nerozvážnému chování.

A Faina devítinožka tu stojí vypnutá.“

„Hned uvidíme,“ inženýr kosmické ochrany udělal ve vzduchu rukou kříž.

V okamžiku přiběhl k jeho nohám robot s příklopem zlatohnědé barvy, jakou měl i Genův skafandr. V několika vteřinách se z kovového pláště mechanického sluhy vysunul válec na vysoké nožce a zazářil fialově růžovým světlem.

Na stěně pokoje se začala zaostřovat část řídící kabiny na Temném Plameni, která teď sloužila jako místo pro přímé spojení a pozorování.

Milá tvář Neji Cholli vypadala unaveně v záblescích zelených, bledě modrých a oranžových signálů na různých pultech.

Dívka pozdravila Gena vzdušným polibkem, ale hned zbystřila pozornost a zeptala se: „Proč ne ve smluvený čas?“

„Je třeba se podívat na panel života,“ řekl Gen.

Neja přenesla pohled na světlou stěnu, kde jasně a stejnoměrně zářilo všech sedm zelených světel.

„Vidím to sám!“ zvolal Gen, rozloučil se s Nejou a vypnul robota.

„Víme všechno, co potřebujeme,“ řekl Evize a Virovi.

„Rodis je v pořádku, má i svůj signalizační náramek, ale možná, že ji drží…“

„V zajetí!“ doplnil Vir Norin.

„Kdo je, v zajetí?“ zahlaholila zezadu Čedi.

„Fai Rodis! Vir ji viděl v Sále Chmur s Čojo Čagasem před třemi dny, ale my jsme se s ní vůbec nesetkali.“

„Tak pojďme do Sálu Chmur a Gen ať nám ukáže, kam šli.“ Impulzívní Čedi vykročila první.

Na konci srpovitě zahnuté chodby vstoupili na černé koberce uprostřed sloupů a výklenků v Sále Chmur, jak ho nazvali astronauti.

Gen Atal přistoupil ke schodišti s balustrádou, na pár vteřin se zamyslil a zamířil rozhodně k temnému prostoru mezi dvěma blízko sebe stojícími sloupy. Za nimi byly vidět zavřené dveře. Gen se několikrát marně pokusil je otevřít, a pak rázně zaklepal.

„Kdo se opovažuje rušit klid vládce Jan-Jachu?“ vyštěk1 zlostný hlas, zesílený elektronickým zařízením.

„My, lidé ze Země, hledáme svou velitelku!“ zakřičel Vir Norin po způsobu zesilovače.

„Nic nevím. Vraťte se do svých pokojů a čekejte, dokud vládci neuznají za vhodné, aby se vám ukázali!“

Pozemšťané se na sebe podívali. Čedi pošeptala něco Viru Norovi, a astronavigátor se chlapecky zasmál.

„Vládce Tormansu to tak dělá!“ luskl prsty.

V několika vteřinách bylo slyšet lehký ťapot devítinožky a v černém sále se objevil rudě fialový robot.

„Co zamýšlíte, Vire?“ zeptala se Eviza znepokojeně.

„Jen abychom tím Rodis neublížili!“

„Horší to nebude. Je načase dát malou lekci všem těm vládcům a povýšencům, kterými se to zde hemží!“

Eviza poodešla stranou. Tvářila se kriticky a zvědavě zároveň. Ale Čedi s Genem nadšeně přiskočili k Viru Norinovi.

Na astronavigátorův rozkaz vysunula devítinožka kulatou krabičku na tlustém kroužkovitém kabelu. Třpytila se jako zrcadlo.

„Zavřete si ušní filtry,“ nařídil Vir.

Nepředstavitelný jekot rozťal ticho v paláci. Krabička opsala ve vzduchu parabolu a ohromné dveře se rozletěly dovnitř temného průchodu, odkud bylo slyšet polekaný křik.

Na Virův pokyn ultrazvuková tryska zmizela pod robotem a postoupila místo obyčejnému zvukovému reproduktoru.

„Fai Rodis! Voláme Fai Rodis!“ Pod náporem ohlušujícího řevu se začaly shora sypat kousky skla. Lampa, zavěšená mezi sloupy, se rozkývala a zhasla.

„Voláme Fai Rodis!“ zaječel robot ještě silněji a vtom Pozemšťané ucítili, že podlaha pod jejich nohama mizí a oni kloužou po nakloněné chodbě. Bylo to tak nečekané, že přes bleskovou reakci, jíž astronauti vynikali, Vir Norin nestačil vypnout svého mechanického pomocníka. A tak devítinožka bez přestání vyvolávala Fai z neprůhledné tmy sklepení, kam se všichni čtyři zřítili.