„Že zemřeme."

„Ano. Opravdu existuje jenom jedna otázka, která se dá zodpovědět, Genry, a na ni už známe odpověď… Jediné, co umožňuje žít, je nepřetržitá, nesnesitelná nejistota: neznalost toho, co přijde."

Vzbudil mě kuchař, který bývá vždycky v domě brzy; spím tvrdě, takže se mnou musel zacloumat a do ucha mi zakřičel:

„Lorde Estravene, vzbuďte se, je tady posel z královského domu!" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, oč jde, a celý rozespalý a zmatený jsem vstal a hrnul se ke dveřím svého pokoje, kde ten člověk se vzkazem čekal. A takto, úplně nahý a hloupoučký jako novorozeně, jsem nastoupil cestu do svého exilu.

Při čteni listu, který mi posel podal, mě v duchu napadlo, že jsem to vlastně očekával, i když ne tak brzy. Ale když mi nezbylo než sledovat toho člověka, jak ten zatracený papír přibíjí na dveře mého domu, cítil jsem se, jako by mi ty hřebíky zarážel do očí, obrátil jsem se k němu zády, nebyl jsem mocen slova, v hlavě jsem měl prázdno a přemohla mě bolest, kterou jsem neočekával.

Když šok odezněl, začal jsem zařizovat potřebné, a když gongy odbíjely Devátou hodinu, byl jsem už mimo palác. Nic mě nemohlo zdržet. Vzal jsem si s sebou, co jsem mohl. Co se týká nemovitosti, nemohl jsem za ně dostat hotovost, ani jsem si nemohl vyzvednout peníze z banky, aniž bych uvrhl do nebezpečí lidi, se kterými bych jednal. A čím by se ke mně chovali přátelštěji, tím větši nebezpečí by jim hrozilo. Napsal jsem svému dávnému kemmerovi Ashovi, jak by mohl zpeněžit některé cenné věci, aby je mohl dostat náš syn, nabádal jsem ho však, aby se nesnažil mi peníze posílat, protože Tibe nechá střežit hranice. Dopis jsem si nedovolil podepsat. Zatelefonovat někomu by znamenalo poslat ho do vězeni, a tak jsem spěchal, abych byl pryč, než za mnou přijde některý přítel nic zlého netuše na návštěvu a odměnou za přátelství přijde o peníze a o svobodu.

Vydal jsem se městem směrem na západ. Zastavil jsem se na křižovatce a přemýšlel, jestli mám zamířit na východ, přes hory a nížiny do Kermu, a jako ubožák se pěšky vrátit domů do Estre, kde jsem se narodil, do kamenného domu na drsném horském úbočí: proč ne doma? Třikrát nebo čtyřikrát jsem se takto zastavil a ohlédl se na opačnou stranu. Pokaždé jsem mezi lhostejnými obličeji kolemjdoucích zaznamenal aspoň jeden, který mohl patřit tajnému, jehož úkolem bylo dohlédnout, abych odešel z Erhenrangu, a pokaždé jsem si uvědomil, jaká by to byla pošetilost vrátit se domů. Byla by to sebevražda. Jak to tak vypadalo, narodil jsem se, abych žil v exilu, a domů se mohu vrátit, až zemřu. A tak jsem dál kráčel na západ a už jsem se ani neotočil.

Třídenní milost, kterou jsem měl, mi umožni, nestane-li se něco nepředvídaného, dostat se nanejvýš do Kusebenu, který leží u zálivu, nějakých sto třicet kilometrů odsud. Většina případů vyhnanství je zvýhodněna podle nařízeni o exilu upozorněním jednu noc předem a tudíž možností svézt se na lodi po řece Sess, než se bude na posádku lodi vztahovat trest za poskytnutí pomoci. Taková šlechetnost se nedala od Tiba čekat. Mne by se neodvážil teď vzít na loď nikdo; všichni v přístavu mě znali, stavěl jsem ho pro Argavena. Ani žádná zeměloď mě nesveze a k suchozemské hranici je to z Erhenrangu 640 kilometrů. Neměl jsem na vybranou, musel jsem do Kusebenu pěšky.

Kuchař to předvídal. Ihned jsem ho poslal pryč, ale na odchodu mi ještě nachystal do baličku všechno hotové jídlo, které bylo po ruce, jako zásobu na mé třídenní putování. Jeho laskavost mě zachránila a zachránila i moji chuť do života, neboť kdykoli jsem cestou ujídal ovoce a chleba, připomínal jsem si: „Na světě je jeden člověk, který mě nepovažuje za zrádce, protože mi poskytl tohle."

Zjistil jsem, že člověk těžko nese, když je označen za zrádce. Je až zvláštní, jak těžko, vždyť nálepka,zrádce' se lepí tak snadno; nálepka, která drží, padne a přesvědčí. Já sám jsem byl napůl přesvědčen.

Do Kusebenu jsem dorazil třetího dne za soumraku, přepadlý, s rozbolavělýma nohama, protože poslední roky jsem v Orgoreynu žil v blahobytu a pohodli a odvykl jsem si chodit; a tam, u brány do městečka, mě čekal Ashe.

Sedm let jsme spolu kemmerovali a měli jsme dva syny. Protože se narodili jemu, měli jeho jméno Foreth rem ir Osbotíi a byli vychováváni v jeho klanovém krbu. Před třemi lety se odebral do pevnosti Orgny a měl teď zlatý řetěz celibátnika věštců. Ty tři roky jsme se neviděli, a přesto jsem při-pohledu na jeho obličej pod zšeřelým kamenným obloukem ucítil, co jsem pociťoval, když jsme se milovali, jako by to skončilo včera, a pochopil jsem, že jeho věrnost ho přiměla přijít sem sdílet se mnou mé útrapy. A jakmile jsem ucítil, jak se to beznadějné pouto obnovuje, dostal jsem zlost; protože Ashova láska mě vždycky nutila jednat jinak, než jsem cítil.

Přešel jsem kolem něho bez zastavení. Mám-li být krutý, není potřeba to skrývat a předstírat laskavost. „Thereme," zavolal na mě a vydal se za mnou. Rychle jsem sbíhal strmými ulicemi Kusebenu směrem k přístavišti. Od moře foukal jižní vítr, černé stromy v zahradách šuměly a já jsem před nim v tom teplém bouřkovém letním šeru prchal jako před vrahem. Dohonil mě, protože s bolavýma nohama jsem nedokázal udržet tempo. Řekl mi: „Já půjdu s tebou, Thereme."

Neodpověděl jsem.

„Před deseti lety jsme si přesně v tomto měsíci Tuwa dali slib-"

„A tys ho před třemi roky porušil a opustils mě, což bylo moudré."

„Thereme, já jsem nikdy přísahu neporušil."

„To je pravda. Nebylo co porušit. Byla to neplatná přisahá, byla už druhá. Ty to víš; věděls to i tehdy. Jediná opravdová přísaha věrnosti, jakou jsem kdy složil, nebyla vyslovena, vyslovena nahlas ani nemohla být, a člověk, kterému jsem přisahal, je mrtvý, slib byl porušen, už dávno. Nic mi nedlužíš a já tobě také ne. Nech mě jit."

Jak jsem mluvil, moje zlost a hořkost namířené původně na Ashe se obrátily proti mně a mému vlastnímu životu, který ležel za mnou jako nedodržený slib. Ale to Ashe nevěděl a v očích mu stály slzy. Řekl: „Thereme, vezmi si, prosím tě, tohle. Nic ti nedlužím, ale miluji tě." Podával mi malý balíček.

„Ne Ashi. Já mám peníze. Nech mě jít. Musím jit sám."

Pokračoval jsem v cestě a on už za mnou nešel. Pronásledoval mě však stín mého bratra. Udělal jsem chybu, že jsem o něm mluvil. Ve všem jsem dělal chyby.

V přístavu na mě žádné štěstí nečekalo. Nekotvila tam žádná loď z Orgoreynu, na kterou bych mohl nasednout a zmizet tak do půlnoci z území Karhide, jak jsem měl nařízeno. U přístavních mol byla jen hrstka lidí a i ti spěchali domů. Vyhlédl jsem si jednoho rybáře opravujícího motor člunu, promluvil jsem na něho, on se na mě jednou podíval a beze slova se ke mně obrátil zády. Toho jsem se obával. Ten člověk mě znal. Neznal by mě, kdyby na mě nebyl předem upozorněn. Tibe si najal lidi, kteří mě předešli a mají mě zdržet v Karhide, dokud mi nevyprší čas. Až dosud jsem se potýkal s bolestí a zlostí, ne však se strachem. Nenapadlo mě, že nařízeni o exilu by mohlo být pouhou záminkou k mé likvidaci. Jakmile odbije Šestá hodina, budu pro Tibovy muže snadnou kořití a nikdo nebude moci zvolat „Vražda", nýbrž pouze „Spravedlnost vykonána".

Seděl jsem tam v oslepujícím vichru a tmě na pytli s pískem, který normálně sloužil jako zátěž při zakotveni. Moře naráželo na piloty a olizovalo je, rybářské čluny se pohupovaly ve svých kotvištích a v dálce na konci dlouhého mola hořela lampa. Seděl jsem a hleděl do toho světla a do tmy za nim nad mořem. Někoho nebezpečí vyburcuje, mě ne. Mou silnou stránkou je uvážlivost. V přímém ohrožení se ze mne stává hlupák, sedím na pytli s pískem a uvažuji, jestli by člověk mohl do Orgoreynu doplavat. Led už ze zálivu Charusine zmizel tak před dvěma měsíci, člověk by tedy ve vodě nějaký ten čas přežil. K pobřeží Orgoreynu je to dvě stě čtyřicet kilometrů. Neumím plavat. Odvrátil jsem oči od moře, zahleděl se vzhůru do ulic Kusebenu a přistihl jsem se, jak se rozhlížím po" Ashovi v naději, že šel za mnou. A tehdy mě z mé otupělosti vytrhl pocit hanby a zase jsem byl schopen myslet.