Kdybych se dal do řeči s tím rybářem, který v doku u břehu stále pracoval na své lodi, měl bych na vybranou úplatek nebo násilí: nefungující motor zjevně nestál ani za jedno, ani za druhé. Pak tedy krádež. Ale motory rybářských plavidel jsou na zámek. Překonat problém uzamčeného zapalováni, spustit motor, vyjet s lodí ve světle lamp z přístaviště a zdolat vzdálenost do Orgoreynu, když jsem nikdy předtím v motorovém člunu nejel, se zdálo zoufale pošetilé. V motorovém člunu jsem nejel, ale v Kermu jsem jednou vesloval na Zamrzajícím jezeře; a v doku dál od břehu byla mezi dvěma motorovými čluny uvázaná pramice. Jen jsem ji uviděl, byla moje. Pod rozsvícenými lampami jsem k ní doběhl po molu, skočil do ni, odvázal kotevní lano, vložil vesla do vidlic a vplul do vzedmutých pobřežních vod, kde po černých vlnách sklouzávala světla a oslňovala. Když jsem byl dostatečně daleko, přestal jsem veslovat, abych pořádně nasadil jedno veslo, protože nezabíralo, jak by mělo, a já jsem se měl, třebaže jsem počítal s tím, že mě dalšího dne sebere nějaká orgotská hlídka nebo rybář, ještě co naveslovat. Jakmile jsem se sehnul k vidlici, projela mi celým tělem slabost. Myslel jsem, že omdlím, a tak jsem se skrčil jako hromádka neštěstí na příčné lavici. Zmocňoval se mě chorobný nával zbabělosti. Netušil jsem, že ve mně může být tak malá dušička. Zvedl jsem oči a na konci mola jsem přes vodu v elektrické záři světel uviděl dvě postavy, které vypadaly jako dvě poskakující černé větve, a vtom mě napadlo, že moji náhlou otupělost nezpůsobil strach, ale zbraň mimořádného dostřelu.

Viděl jsem, že jeden z nich držel přepadovou pušku, a kdyby bylo po půlnoci, předpokládám, že by vypálil a zabil mě; ale přepadová puška je hlučná a vyžadovala by vysvětlení. Takže použili zvukovou pušku. Je-li cílem omráčit, dokáže zvuková puška lokalizovat své rezonanční pole v rozsahu nějakých třiceti metrů. Neznám její dosah, je-li nastavena na zabití, ale moc mi nescházelo, protože jsem byl vyřízený jako mimino s kolikou. Těžko se mi dýchalo, oslabené pole pušky mě totiž zasáhlo do hrudi. Protože co nevidět použijí motorový člun a vyplují za mnou, aby mě dorazili, nemohl jsem dál marnit čas a hrbit se a vzdychat nad vesly. Za mými zády, vpředu před člunem, se rozprostírala tma a do ní musím veslovat. Slabými pažemi jsem se opíral do vesel a sledoval ruce, abych se ujistil, že vesla opravdu držím, protože jsem v nich žádné sevření necítil. Tak jsem se dostal do otevřených vod zálivu a do tmy. Musel jsem zastavit. S každým záběrem vesel totiž z mých paži ubývalo citu. Srdce mi bušilo nepravidelně a plíce zapomněly, jak nabírat vzduch. Snažil jsem se zabírat, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi ruce vůbec hýbou. Potom jsem se pokusil vtáhnout vesla do lodi, ale nešlo to. Když mě, podobně jako sněhovou vločku na sazích, vypátral reflektor hlídkového člunu, oslněné oči už ani neměly sílu se odvrátit.

Odtrhli mi ruce od vesel, vytáhli mě z loďky a plácli mnou jako s vykuchanou rybou na dno hlídkového člunu. Cítil jsem, jak se na mě shora dívají, ale dobře jsem nerozuměl, co říkají, kromě jedné věci, kterou podle tónu vyřkl kapitán: „Ještě není Šestá hodina," a dále pak někomu odpověděl: „Co je mi do toho? Vypověděl ho král, a tak budu poslouchat nařízení krále a nikoho menšího."

A tak navzdory pokynům vysílaným Tibovými lidmi z břehu a navzdory argumentům svého kolegy, který měl strach z trestu, mě ten důstojník kusebenské hlídky převezl přes záliv Charisune a vysadil mě v naprostém pořádku na břeh v Orgoreynu v přístavu Shelt. Zda to udělal z shifgrethoru proti Tibovým lidem, kteří by zabili neozbrojeného člověka, nebo z lásky k bližnímu, to nevím. Nusuth. „Obdivuhodné je nevysvětlitelné."

Když se z ranní mlhy vynořilo šedé orgotské pobřeží, zvedl jsem se na nohy, přiměl se k pohybu a vyšel z lodi na nábřeží Sheltu, ale tam někde jsem znovu spadl. Probudil jsem se v komensálni nemocnici Charisunské pobřežní oblasti čtyři, dvacáté čtvrté komensality, Sennethny. O tom nebylo pochyb, protože to bylo vyryto či vyšito orgotským písmem na čele postele, na lampičce u postele, na kovovém hrnku na stolku, na stolku samotném, na hiebech ošetřovatelek, na povlečeni a na košili, kterou jsem měl na sobě. Přišel ke mně lékař a oslovil mě: „Proč jste se bránil dothe?"

„Já jsem nebyl v dothe," oponoval jsem, „byl jsem ve zvukovém poli."

„Projevily se u vás příznaky typické pro lidi, kteří se bráni relaxační fázi dothe." Byl to starý despotický doktor a nakonec mě dohnal k tomu, že jsem připustil, že jsem asi při veslování použil sílu dothe, abych mohl čelit paralýze, a ani jsem si toho nebyl vědom; a potom, dnes ráno, v průběhu fáze thangen, kdy musí být člověk v klidu, jsem vstal a chodil a tím si skoro přivodil smrt. Poté, co jsme k jeho plné spokojenosti došli k těmto závěrům, sdělil mi, že za pár dnů mě pustí, a pak se přesunul k vedlejší posteli. Za ním se objevil inspektor.

V Orgoreynu se inspektor zjevuje za každým.

„Jméno?"

Na jeho jsem se nezeptal. Musím se naučit žit bez stínů, tak jak je to v Orgoreynu zvykem; neurážet se; zbytečně neurážet. Neuvedl jsem však svoje zemějméno, protože v Orgoreynu po něm nikomu nic není.

„Therem Harth? To není orgotské jméno. Která komensalita?"

„Karhide."

„Taková komensalita v Orgoreynu není. Kde máte vstupní a osobní doklady?"

Kde jsou vlastně moje doklady?

Byl jsem značně zválený, když mě v sheltských ulicích dal kdosi odvézt do nemocnice, kam jsem přijel bez dokladů, bez jakýchkoli osobních věci, bez kabátu, bez bot, bez peněz. Když jsem si to vyslechl, opustila mě zlost a rozesmál jsem se; na dně propasti není žádná zlost. Inspektora můj smích urazil. „Nechápete, že jste chudý a neregistrovaný cizinec? Jak se chcete vrátil do Karhide?"

„V rakvi."

„Neradím vám dávat nepatřičné odpovědi na úřední otázky. Pokud nemáte v úmyslu se vrátit do vaší země, pošleme vás na dobrovolnou farmu. Tam je místo pro zločineckou chátru, cizince a neregistrované osoby. Žádné jiné místo pro spodinu a podvratné živly v Orgoreynu není. Měl byste raději vyjádřit svůj úmysl, že se do tři dnů vrátíte do Karhide, jinak budu -"

„Z Karhide mě vyhnali."

Doktor, jenž se při zaslechnutí mého jména otočil u vedlejší postele, odvedl inspektora stranou a chvilku mu něco šeptal. Inspektor se tvářil kysele jak zkažené pivo, a když znovu přišel za mnou, mluvil se zjevnou nechutí a lezlo to z něho jako z chlupaté deky: „Pak tedy předpokládám, že přede mnou vyhlásíte svůj záměr, že hned jak získáte a udržíte si nějaké smysluplné zaměstnání coby platný člen nějaké komensality nebo města, požádáte o povoleni k trvalému pobytu ve Velké komensalitě orgoreynské."

„Ano," odpověděl jsem. Když jsem uslyšel slovo trvalý, přešly mě všechny žerty; pokud má nějaké slovo význam jasný jako facka, pak je to tohle.

Pět dní nato mi byl udělen trvalý pobyt, poté co jsem se zaregistroval jako platný člen města Mishnory (o který jsem zažádal), a byly mi vydány osobní doklady na přechodnou dobu, v podstatě na cestu do onoho města. Nebýt toho starého doktora, který mě nechal v nemocnici, byl bych těch pět dnů hladověl. Byl rád, že má na svém oddělení ministerského předsedu Karhide, a ministerský předseda mu byl vděčný.

Na cestu do Mishnory jsem si vydělal jako zemělodní nakladač v koloně, která z Sheltu přepravovala čerstvé ryby. Byla to rychlá zapáchající cesta, která končila na rozsáhlých trzích v jižní Mishnory, kde jsem si také brzy našel práci v mrazírnách. Na takových pracovištích se vždycky v létě najde místo, při vykládání, balení, skladováni a nakládání různých rychle se kazících potravin na loď. Většinou mi procházely rukama ryby a ubytovaný jsem byl se svými spolupracovníky v jednom ostrově přímo u tržiště: říkalo se mu Rybí ostrov; páchl po nás. Ale práce se mi líbila, protože mi umožňovala strávit většinu dne v chlazeném skladě. Mishnory byla v létě učiněná parní lázeň. Brány do hor jsou uzavřené; řeka vře; lidé se potí. V měsíci Ockre bylo deset dni a nocí, kdy teplota nikdy neklesla pod 15°, a jednoho dne vystoupila až na 31°. Když jsem k večeru musel ze svého chladného rybího útočiště do té výhně venku, šlapal jsem kilometry daleko na nábřeží Kunderer, kde jsou stromy a je odtamtud vidět velikánská řeka, i když se nedá sejít až k ní. Tam jsem se bezcílně potuloval dlouho do noci a vracíval se nakonec neproniknutelnou černočernou tmou do Rybího ostrova. V té části Mishnory, kde jsem bydlel, někdo porozbíjel pouliční světla, aby tma zahalila jeho počínáni. Vozy inspektorů však těmi ulicemi nepřetržitě křižovaly, probodávaly tmu reflektory a připravovaly tak chudáky o jejich jediné soukromí, noc.