Čas možná dozrál. Ať byl jejich materiální a technologický vzestup jakkoli pomalý, jakkoli si cenili.pokroku' jako takového, přesto za posledních pět či deset či patnáct století trošičku přírodu předběhli. Už nebyli bezezbytku vydáni na milost a nemilost podnebí; špatná sklizeň nezpůsobila hlad v celé provincii, tuhá zima neodřezávala města od sebe. Na základě této materiální stability postupně Orgoreyn vybudoval sjednocený a čím dále výkonnější centralizovaný stát. Teď je na Karhide, aby udělala totéž, dala se dohromady. Cesta, jak toho docílit, nevede přes vyburcováni vědomi vlastní důstojnosti ani povzneseni obchodu, ani přes zlepšeni silnic, farem, škol a tak dále; nic takového, to je všechno civilizace, slupka a tu Tibe s opovržením zamítl. Sledoval něco jistějšího, jistý, rychlý a trvalý způsob, jak z lidí udělat národ: válku. Jeho představy války nemohly být příliš přesné, ale byly dostačující. Jediný další prostředek, jak lidi okamžitě a dokonale zmobilizovat, je nové náboženství; žádné však nebylo po ruce; spokojí se tedy s válkou.

Podal jsem regentovi zprávu, ve které jsem citoval svůj dotaz věštcům z Otherhordu a odpověď, které se mi dostalo. Tibe na to nereagoval. Poté jsem šel na orgotské vyslanectví a požádal o povolení ke vstupu do Orgoreynu.

V kancelářích stabilů Ekumenu na Hainu bylo zaměstnáno méně lidi než na vyslanectví jedné malé země ve druhé; a všichni tu byli vyzbrojeni metry zvukových pásků a záznamů. Byli pomalí, byli důkladní; ani stopa po lajdácké aroganci a nepředvídatelné nevyzpytatelnosti charakteristické pro karhidské úřednictvo. Čekal jsem, zatímco oni vyplňovali své formuláře.

Čekání bylo čím dál nepříjemnější. Zdálo se mi, že se každým dnem násobí velikost palácové gardy i městské policie v ulicích Erhenrangu; byli vyzbrojení, a dokonce poznenáhlu začínali nosit něco jako uniformu. Atmosféra ve městě byla ponurá, i když obchod kvetl, panovala všeobecná prosperita a slušné počasí. Nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. Moje,bytná‘ přestala lidem ukazovat můj pokoj a spíše si stěžovala, že ji ‚lidé z paláce‘ obalamutili, a jednala se mnou více jako s politicky podezřelým než jako s respektovanou.poutovou atrakcí. Tibe měl projev o přepadení Sinothského údolí: „stateční karhidští farmáři, skuteční vlastenci" se vrhli přes hranici, zaútočili na orgotskou vesnici, vypálili ji a zabili devět vesničanů, jejich těla pak odtáhli zpět a svrhli je do řeky Ey, „do hrobu", hřímal regent, jaký uchystáme všem nepřátelům našeho národa!" Tento pořad jsem vyslechl v jídelně svého ostrova." Někteří lidé vypadali při poslechu zachmuřeně, někteří bez zájmu, jiní spokojeně, ale ve všech těch různých výrazech tváře byl jeden společný prvek, nepatrný tik, křeč v tváři, která tam dříve nebývala, znepokojení.

Ten večer přišel ke mně do pokoje člověk, první návštěvník od té doby, co jsem se vrátil do Erhenrangu. Byl drobný, měl vyhlazenou pleť a nesmělé vystupováni a na sobě měl zlatý řetěz věštce, jednoho z celibátníků. „Jsem přítel člověka, který byl vaším přítelem," šel bryskně k věci, jak to plaší lidé dělávají. „Přišel jsem vás požádat o laskavost, kvůli němu."

„Myslíte Faxe -?"

„Ne. Estravena."

Z mého obličeje se musela vytratit vstřícnost. Nastala kratičká pauza, po niž ten neznámý dodal: „Estravena, toho zrádce. Snad si na něho vzpomínáte."

Plachost nahradil hněv a příchozí se mnou začínal hrát shifgrethor. Kdybych chtěl na tu hru přistoupit, musel bych říct něco jako „nejsem si jistý; řekněte mi o něm něco". Ale nechtěl jsem hrát a tou dobou už jsem byl zvyklý na sopečné karhidské nálady. Čelil jsem jeho hněvu tím, že jsem se jakoby ospravedlňoval: „Jistěže si vzpomínám."

„Ale ne jako na přítele." Jeho tmavé šikmé oči hleděly přímo a pronikavě.

„Spiše s vděčností a zklamáním. On vás za mnou poslal?"

Nečekal jsem, že se rozpovídá.

Řekl: „Promiňte, že jsem si dovolil. Přijímám, co jsem si svou troufalostí vysloužil."

Zastavil jsem toho odměřeného človíčka, když už vykročil ke dveřím. „Prosím vás, já nevím, kdo jste ani co chcete. Já jsem neodmítl, já jsem jen nesvolil. Musíte mi přiznat právo na přiměřenou opatrnost. Estravena vyhnali za to, že podporoval moji misi zde – "

„Máte pocit, že jste mu za to zavázán?"

„Ano, v jistém smyslu ano. I když moje mise je nade všechny osobni závazky a projevy loajality."

„Pokud je tomu tak," ohradil se ten člověk s nevyvratitelnou jistotou, „pak je ta mise nemorální."

To mě zarazilo. Vynesl soud o Ekumenu a já jsem na to neměl co říct. „Myslím, že není; chyba není v poselství, ale v poslovi. Ale prosím vás, řekněte mi, co bych měl udělat."

„Mám určitou sumu peněz, z nájemného a splacených dluhů, které se mi podařilo vyzískat z trosek přítelova majetku. Když jsem zaslechl, že máte v úmyslu odejít do Orgoreynu, napadlo mě, že vás poprosím, abyste mu ty peníze vzal, pokud ho najdete. Jak víte, byl by to trestný čin. A mohlo by to také být marné počínání. On může být totiž v Mishnory nebo na některé z těch odporných farem nebo mrtvý. Já to nemám jak zjistit. V Orgoreynu žádné známé nemám a tady jsem se neodvážil nikoho zeptat. Napadl jste mě Vy, vy jste nad politikou, vy můžete svobodně přijít a odejít. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že i vy máte samozřejmě svou politiku. Omlouvám se za svou bláhovost."

„Já mu ty peníze vezmu. Ale jestli je mrtvý nebo jestli ho nenajdu, komu je mám vrátit?"

Nespouštěl ze mě oči. V jeho obličeji se něco dělo, proměňoval se. Zatajil dech a vzlykl. Většina Karhiďanů se snadno rozpláče, nestydí se za pláč o nic víc než za smích. Pak řekl: „Děkuji vám. Jmenuji se Foreth. Jsem pobývatel pevnosti Orgny."

„Jste z Estravenova klanu?"

„Ne. Foreth rem ir Osboth. Byl jsem jeho kerruner."

V době, kdy jsem se s Estravenem znal, žádného kemmera neměl, ale žádné podezření vůči tomuto člověku ve mně nevyklíčilo. Možná bezděčně sloužil cílům někoho jiného, ale byl upřímný. Právě nu dal lekci, a sice – že shifgrethor se dá hrát na etické úrovni a že zvítězí zkušenější hráč. Vehnal mě do rohu přibližně dvěma tahy. Peníze měl u sebe, dal mi je, slušnou sumu v dobropisech královského karhidského obchodnictva, nic, co by mě činilo spoluzodpovědným, a tudíž také nic, co by mi mohlo zabránit je jednoduše utratit.

„Jestli ho najdete…" Zarazil se.

„Nějaký vzkaz?"

„Ne, jen bych rád věděl…"

„Jestli ho opravdu najdu, budu se snažit vám o něm poslat zprávu."

„Děkuji vám," řekl a podal mi obě ruce, což je přátelské gesto, které v Karhide není zrovna na denním pořádku. „Přeji vám hodně zdaru ve vaši misi, pane Aii. On – Estraven – věřil, že jste sem přiletěl s dobrými úmysly, to já vím. Pevně v to věřil."

Pro tohoto člověka neexistovalo na světě nic kromě Estravena. Byl jedním z těch, kterým je souzeno nulovat jedinkrát. Znovu jsem se zeptal: „Opravdu mu nechcete nic vyřídit?"

„Řekněte mu, že děti jsou zdravé," začal, potom zaváhal. „Nusuth, na tom nezáleží," a odešel.

O dva dny později jsem už putoval po silnici z Erhenrangu, tentokrát po severozápadní, pěšky. Povolení ke vstupu do Orgoreynu mi přišlo mnohem dříve, než úředníci a zaměstnanci orgotského velvyslanectví slibovali a než sami očekávali; když jsem si šel doklady vyzvednout, jednali se mnou sice slušně, ale dávali mi pocítit, že jsou rozčilení a otrávení, že na něčí příkaz shora byla kvůli mně odsunuta stranou zaběhnutá pravidla a protokol. V Karhide neplatila žádná ustanovení o odchodu ze země, a tak jsem se vydal na cestu rovnou. Přes léto jsem získal zkušenost, že Karhide je příjemná země pro pěší turistiku. Silnice i hostince jsou uzpůsobeny pro pěší i pro vozidla, a kde se zrovna hostinců nedostává, může se člověk stoprocentně spolehnout na místní pohostinnost. Platí tu nepsaný zvyk, že městské obyvatelstvo i vesničané, farmáři, lord kteréhokoli panství poskytnou cestujícímu jídlo a střechu nad hlavou po tři dny, ale v praxi tomu bývá i mnohem déle; a nejlepší je, že vás vždycky přijmou bez velkých cirátů, jste vítaným hostem, jako kdyby vás předem očekávali.