Léto jsem prožil spíše jako průzkumník než jako mobil, pohyboval jsem se po Karhide od města k městu, od panství k panství, pozoroval jsem a naslouchal – což mobil nemůže dělat od samého počátku, když je ještě něco jako zázrak a nestvůra a musí být pořád v pohotovosti a předvádět se. Svým hostitelům v těch zemědělských krbech a vesnicích jsem říkal, kdo jsem; většina z nich o mně něco málo slyšela z rozhlasu a měla matnou představu, co jsem zač. Byli zvědaví, někteří více, někteří méně. Jen málo jich mělo z mé osoby strach, jen u mála z nich se projevovala xenofobie. V Karhide není nepřítelem cizinec, vetřelec. Neznámý cizinec je hostem. Nepřítelem je soused.

V měsíci Kuse jsem bydlel na východním pobřeží v jednom klanu – krbu nazývaném Gorinhering; bylo to něco mezi domem, městem, pevností a farmou, vybudované na kopci nad věčnými mlhami Hodominského oceánu. Žilo tam asi pět set lidi. Před čtyřmi tisíci roky bych jejich předky našel na stejném místě, v tomtéž typu domu. V průběhu těch čtyř tisíciletí byl vyvinut elektromotor, začaly se používat rozhlasové přijímače a elektrické stavy a elektrické dopravní prostředky a zemědělské stroje a všechny možné další stroje a postupně nastala doba strojová, bez nějaké průmyslové revoluce, bez jakékoli revoluce. Zimní planeta za třicet staletí nedosáhla toho, co se jednou podařilo na planetě Terra za třicet desetiletí. Zároveň však Zimní planeta nezaplatila takovou daň jako Terra.

Zimní planeta je krutá; trest za nesprávné počínání je jistý a okamžitý: smrt následkem zimy nebo smrt následkem hladu. Žádná možnost omylu, žádné omilostnění. Jednotlivec může věřit ve své štěstí, ale společnost ne; a kulturní změna, jakož i náhodná mutace mohou způsobit nejistotu. A tak vývoj postupoval velmi pomalu. V každém bodě historie by pozorovatel při letmém pohledu řekl, že veškerý technický pokrok a šíření nových technologu se zastavily. Ale nezastavily se nikdy. Je to jako s horskou bystřinou a ledovcem. Oba dojdou tam, kam míří.

Hodně jsem v Gorinheringu mluvil se starými lidmi a také s dětmi. Pro mě to byla první příležitost k většímu kontaktu s dětmi, protože v Erhenrangu jsou všechny v soukromých nebo veřejných krbech a školách. Čtvrtina až třetina dospělého městského obyvatelstva je naplno zapojena do výchovy a vzděláváni děti. Tady se klan staral o své vlastní děti sám; nikdo a všichni za ně nesli zodpovědnost. Bylo to divoké stádo, honící se po kopcích a plážích, schovaných v mlze. Když se mi podařilo jedno zastavit a chvíli s nim promluvit, zjistil jsem, že jsou plaché, hrdé a úžasně důvěřivé.

Rodičovský instinkt má na Gethenu spoustu podob, stejně jako kdekoli jinde. Nelze tedy zevšeobecňovat. Nikdy jsem Karhiďana neviděl uhodit dítě. Jen jednoho jsem slyšel, jak rozzlobeně dítě okřikuje. Jejich láskyplnost ve vztahu k dětem mi připadala hluboká, účinná a téměř zcela nesobecká. Jen v té nesobeckosti se zřejmě liší od toho, čemu říkáme,mateřský‘ pud. Mám dojem, že skoro nemá smysl dělat rozdíl mezi mateřským a otcovským pudem; rodičovský instinkt, přání ochraňovat, podporovat, není charakteristickým znakem jednoho pohlaví…

Na začátku Hakanny jsme v Gorinheringu poslouchali přehled zpráv z paláce, byla to samá porucha, ale oznamovali, že král Argaven očekává dědice. Ne syna od svého kemmera, těch měl už sedm, ale dědice ze svého těla, královského syna. Král byl těhotný.

Připadalo mi to legrační a lidem v klanu také, i když důvody byly různé. Říkali, že je starý na to, aby rodil děti, a začali na to téma šprýmovat a měli sprosté narážky. Staří pak několik dní chodili a neklábosili o ničem jiném. Králi se smáli, ale jinak se o něho moc nezajímali. „Karhide, to jsou panství," řekl kdysi Estraven, a jako spousta ostatních věci, které Estraven kdy řekl, i tato myšlenka se mi stále vybavovala, jak jsem se dovídal stále více. Zdánlivý stát, po staletí sjednocený, byl ve skutečnosti slepenec nerovnocenných knížectví, měst, vesnic,,pseudofeudálních kmenových hospodářských uskupení’, nepřeberného množství mocných, schopných, svárlivých osobností a nad tím vším byla zlehka a nejistě rozprostřena síť úřední moci. Nabyl jsem dojmu, že nic nemůže nikdy sjednotit Karhide jako národ. Obrovské rozptýlení rychlých komunikačních prostředků většinou přivodí téměř nevyhnutelně nacionalismus, ale tady k ničemu takovému nedošlo. Ekumen se nemůže obrátit na tyto lidi jako na společenský útvar, jako na mobilizovatelnou jednotku: musí spíše působit na jejich silný, ač nevytříbený smysl pro humanitu a svornost mezi lidmi. Úplně mě ta myšlenka zaujala. Ovšemže jsem se mýlil; dozvěděl jsem se však něco o Getheňanech, což se v dlouhodobé perspektivě ukázalo jako užitečný poznatek.

Pokud jsem nechtěl ve Staré Karhide strávit celý rok, musel jsem se do Západního podhůří vrátit, než se uzavrou průsmyky v Kargavu. I tady na pobřeží poslední měsíc léta už dvakrát lehce zasněžilo. Dosti zdráhavě jsem se znovu vydal na západ a do Erhenrangu jsem přišel na začátku Goru, prvního podzimního měsíce. Argaven byl tou dobou v ústrani v letohrádku ve Warreveru a na dobu slehnutí jmenoval regentem Pemmera Harge rem ir Tiba. Tibe už do sytosti využíval své dočasné moci. Uběhlo jen pár hodin od mého příjezdu a už jsem viděl, že moje analýza Karhide má trhliny – byla už zastaralá -, a také jsem se začal v Erhenrangu cítit nesvůj a ohrožený.

Argaven nebyl duševně v pořádku; zhoubná inkoherence jeho myšlení zatemnila náladu hlavního města; sžíral ho strach. Všechno dobré, co se za jeho vlády udělalo, bylo dílem jeho ministrů a kyorremy. Nenadělal však ani moc zla. Potýkal se sice se svými nočními můrami, ale to království nijak neškodilo. Zato jeho bratranec Tibe, to bylo něco jiného, protože jeho duševní vyšinutí mělo svou logiku. Tibe věděl, kdy jednat a jak jednat. Nevěděl jen, kdy přestat.

Tibe hodně mluvil v rozhlase. Estraven to nikdy nedělal, když byl u moci, neodpovídalo to ani karhidskému duchu: jejich vláda nebyla normálně veřejnou záležitostí; vědělo se o ní málo, držela se pod pokličkou. Tibe však řečnil. Když jsem slyšel z rádia jeho hlas, vybavily se mi znovu jeho dlouhé zuby, když se usmíval, a obličej pokrytý sítí jemných vrásek. Jeho projevy byly dlouhé a hlasité: chvála Karhide, shazováni Orgoreynu, urážení ‚neloajálních frakcí‘, diskuse o.integritě hranic království', přednášky z historie, etiky a ekonomie, to vše patetickým, pokryteckým, procítěným hlasem, který se přímo rozohňoval, když někomu spílal nebo pochleboval. Zeširoka mluvil o vlastenecké hrdosti a lásce k otčině, ale málo o shifgrethoru, osobni hrdosti a prestiži. Ztratila Karhide v té záležitosti v Sinothském údolí natolik svou vážnost, že se tohoto tématu nedalo dotknout? Ne; o Sinothském údolí hovořil často. Došel jsem k závěru, že se řečem o shifgrethoru vyhýbal úmyslně, protože chtěl vyburcovat mnohem elementárnější a nekontrolovanější emoce. Chtěl rozdmýchat něco, čehož vybroušeným a vytříbeným projevem byl celkový model shifgrethoru. Přál si, aby jeho posluchači byli vystrašení a rozčileni. Námětem jeho projevů vůbec nebyla hrdost a láska, ačkoli tato slova do omrzeni opakoval; v jeho podání znamenala sebechválu a nenávist. Hodně času také věnoval otázce pravdy, protože, jak tvrdil, on dokáže.proniknout pod slupku civilizace'.

Je to neměnná, všudypřítomná, ošidná metafora, ta s tou slupkou (nebo nátěrem nebo pliocénní vrstvou nebo bůhvíčím ještě), skrývající ušlechtilejší realitu pod povrchem. Může skrývat tucet falešných představ najednou. Jednou z nejnebezpečnějších je tvrzení, že, protože civilizace je umělá, je nepřirozená: že je protikladem primitivnosti. Je jasné, že žádná slupka neexistuje, že jde o proces růstu a primitivnost a civilizace jsou stupně téhož. Má-li civilizace nějaký protiklad, pak je jim válka. Z těch dvou má člověk bud jednu nebo druhou. Ne obě. Když jsem tak poslouchal Tibovy hloupé plamenné projevy, zdálo se mi, že naháněním strachu a přesvědčováním sleduje jediné – chce donutit lidi, aby změnili volbu, kterou učinili, než se začala psát jejich historie, volbu mezi těmito protiklady.