„Mám pro vás vzkaz."

Vypadal zvědavě.

„Má formu peněz – vašich vlastních -, svěřil mi je Foreth rem ir Osboth a posílá vám je. Mám je v domě pana Shusgise. Zařídím, abyste je dostal."

„To je od vás milé, pane Aii."

Byl tichý, zaražený, pohublý – zapuzený člověk, který se v cizí zemi musí spoléhat sám na sebe. Připadalo mi, že nemá chuť se mnou mluvit, a já jsem byl rád, že s nim mluvit nemusím. A přece jsem si během toho dlouhého, důležitého večera plného debatování – přestože jsem veškerou svou pozornost soustředil na složité a mocné Orgofany, kteří se chtěli se mnou spřátelit nebo mě k něčemu použit – každou chvíli ostře uvědomoval jeho přítomnost: jeho mlčeni, jeho tmavý odvrácený obličej. A blesklo mi hlavou, i když jsem tu myšlenku hned zapudil jako neopodstatněnou, že jsem nepřišel do Mishnory pojídat s komensaly pečeného lososa z vlastní vůle; ani oni že mě sem nepřivedli. Přivedl mě on.

Východokarhidská pověst, jak ji v Gorinheringu vyprávěl Tobord Chorhawa a zaznamenal G.A. Je známá v různých verzích a hru na její motivy mají ve svém repertoáru kočovné herecké společnosti východně od Kargavu.

Před dávnými dobami, před tím než král Argaven I. učinil z Karhide jedno království, vládlo mezi- panstvími Stok a Estre v Kennu nepřátelství na život a na smrt. Po tři generace se toto nepřátelství konkrétně projevovalo vzájemnými přepady a léčkami a nebylo možné spor nijak urovnat, protože to byl spor o půdu. Úrodná půda je v Kermu vzácná a pýchou jednotlivých panství je délka jejich hranice a lordi jsou hrdí a nedůtkliví a vrhají černé stíny.

I stalo se jednou v měsíci Irrem, že pokrevní potomek lorda z Estre, ještě mladík, lovil pesthry, a když přejížděl na lyžích Zamrzající jezero, najel na rozpraskaný led a spadl do jezera. I když se mu nakonec podařilo dostat z vody ven, použil totiž jednu lyži na pevnější hraně ledu jako páku a přitáhl se nahoru, byl na tom venku skoro tak špatně jako ve vodě, protože byl promočený, vzduch byl kurem *) a přicházel večer. Nebyla naděje, že ujde třináct kilometrů do kopce do Estre, a tak se vydal k vesnici Ebos na severním břehu jezera. Když nastala noc, shora z ledovce spadla mlha a rozprostřela se nad celým jezerem, takže neviděl na cestu, ani kam stoupá lyžemi. Postupoval pomalu, protože měl strach z rozpraskaného ledu, a přece si chtěl pospíšit, protože byl zmrzlý na kost a věděl, že za chvíli se nebude moct pohnout. Konečně před sebou ve tmě a mlze uviděl světlo. Odhodil lyže, protože břeh jezera byl dost nerovný a místy beze sněhu. Nohy mu vypovídaly službu, ale vytrvale mířil za světlem. Z cesty do Ebosu už dávno sešel. Světlo vycházelo z malého domku, úplně osamoceného v thorovém lese. V zemi Kenn nerostou jiné stromy než tyhle thory. Byly všude kolem té samoty, ne vyšší než její střecha. Tloukl na dveře a hlasitě volal a někdo dveře otevřel a vpustil ho ke krbu.

Nikdo jiný tam nebyl, jen ten jediný člověk. Pomohl Estravenovi vysoukat se z ledového krunýře šatů a nahého ho uložil mezi kožešiny a teplem vlastního těla vyhnal chlad z Estravenových nohou, rukou a obličeje a dal mu napit horkého piva. Mladíkovi se nakonec vrátila síla a pohlédl na toho, kdo se o něho postaral.

Byl to neznámý člověk jeho věku. Dívali se na sebe. Oba byli sympatičtí, tmaví, měli jemné rysy a statnou postavu a vypadali na čestné lidi. Estraven z tváře toho druhého vyčetl žár kemmeru.

„Já jsem Arek z Estre," řekl.

Ten druhý se také představil: „Já jsem Therem ze Stoku."

Nato se Estraven zasmál, protože byl ještě zesláblý, a zeptal se:

„Vrátil jsi mi svým teplem život, abys mě mohl zabit, Stokvene?"

„Ne."

Natáhl ruku a dotkl se Estravenovy ruky, jako by se ujišťoval, že mráz opravdu vyhnali. Přestože Estravenovi scházel do kemmeru den dva, ucítil při tom doteku, jak se v něm rozhořívá oheň. Chvíli seděli nehnuto, dotýkali se rukama.

„Jsou stejné," řekl Stokven, a když položil svou dlaň na Estravenovu, ukázalo se, že opravdu jsou: jejich ruce byly stejně velké, měly stejný tvar, i prsty se shodovaly, patřily k sobě jako ruce jednoho člověka přiložené dlaní na dlaň.

„Nikdy jsem tě neviděl," prohlásil Stokven. „Jsme úhlavní nepřátelé." Vstal a rozdmýchal oheň v krbu a znovu si přisedl k Estravenovi.

„Jsme úhlavní nepřátelé," řekl Estraven. „Slíbil bych ti kemmerování."

„A já tobě," odpověděl Stokven. Potom si navzájem odpřisáhli kemmerováni a v Kermu se tehdy, stejně jako nyní, přísaha věrnosti. nesměla porušit ani nahradit novou. Tu noc a následující den a následující noc strávili v domku v lese u zamrzlého jezera. Další ráno dorazila k domu družina mužů ze Stoku. Jeden z nich znal mladého Estravena od viděni. Nepromluvil.a bez jakéhokoli varování vytáhl nůž a před Stokvenem bodl Estravena do hrdla a do hrudi, a krvácející mladík padl mrtev do vyhaslého krbu.

„Byl to přímý potomek Estra," oznámil vrah.

Stokven nařídil: „Položte ho na sáně a odvezte ho do Estre, aby ho mohli pohřbít."

Šel zpět do Stoku. Muži se s Estravenovým tělem na saních vydali na cestu, ale nechali ho hluboko v morovém lese napospas divoké zvěři a v noci se vrátili do Stoku. Therem se postavil před svého přímého rodiče, lorda Harishe rem ir Stokvena, a zeptal se oněch mužů: „Učinili jste, jak jsem přikázal?" Odpověděli: „Ano." Therem řekl: „Lžete, z Estre byste se nebyli vrátili živí a zdraví. Tito mužové neuposlechli mého rozkazu a lhali, aby svou neposlušnost zamaskovali. Žádám, aby byli vyhnáni." Lord Harish vyhověl, a tak byli zbaveni krbu a práva.

Brzy nato opustil Therem své panství, oznámil, že si přeje usadit se v pevnosti Rotherer, a do Stoku se vrátil, až se sešel rok s rokem.

V panství Estre zatím hledali Areka, v horách i rovinách, a truchlili pro něho: celé léto a podzim ho hořce oplakávali, protože byl lordův jediný přímý potomek. Na konci měsíce Thermu, když v zemi zavládla tuhá zima, se na úbočí objevil člověk na lyžích a stráži u brány do Estre předal uzlíček zabalený v kožešinách se slovy:

„Toto je Therem, syn syna Estra." A už sjel na lyžích dolů svahem, jako když se háže žabka po vodě. Ujel, než někoho vůbec napadlo ho zadržet.

V uzlíčku kožešin leželo novorozeně a plakalo. Přinesli dítě k lordu Sorvovi a zopakovali cizincova slova; a starý muž, hluboce zarmoucený, spatřil v tom dítěti svého ztraceného syna Areka. Přikázal, aby bylo o dítě postaráno jako o syna vnitřního krbu a aby se jmenoval Therem, třebaže se tak v klanu Estre nikdy nikdo nejmenoval.

Byl z něho sympatický silný mladík jemných rysů; byl zasmušilý a tichý, a přesto všichni viděli určitou podobnost mezi ním a ztraceným Arekem. Když dospěl, jmenoval ho lord Sorve ve své stařecké umíněnosti dědicem Estre. Tehdy vzkypěla žluč synům Sorvova kemmera, což byli všechno silní muži v nejlepších letech, kteří čekali na lordský titul. Nastražili na mladého Therema léčku, když jednou v měsíci Irremu, když už začalo tát, vyjel sám na lov pesthry. Byl však ozbrojen a nedal se zaskočit. V mlze, která se převalovala nad Zamrzajícím jezerem, zastřelil dva své krbové bratry a třetího, s nímž bojoval nožem, nakonec také zabil, ačkoli sám měl poraněný hrudník a hluboké rány na krku. Stál nad bratrovým tělem, nad ledem mlžný opar, noc na spadnuti. Jak zranění krvácela, udělalo se mu špatně a ubývalo mu sil a napadlo ho, že najde pomoc ve vesnici Ebos; ale v přibývající tmě zabloudil a došel do thorového lesa na východním břehu jezera. Uviděl tam opuštěný domek, vešel dovnitř a svalil se na studené kameny ohniště, protože byl příliš zesláblý, aby si rozdělal oheň. A tak tam ležel s krvácejícími ranami.

Někdo se vynořil ze tmy, byl sám. Zastavil se na prahu, znehybněl a hleděl na muže v ohništi v tratolišti krve. Pak rychle vešel dovnitř, ze staré skříňky vytáhl kožešiny a uchystal z nich lůžko, připravil oheň, vyčistil a ovázal Theremovi rány. Když zjistil, že se mladík na něho divá, řekl: „Jsem Therem ze Stoku."