„Já jsem Therem z Estre."

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak se mladík usmál a zeptal:

„Ošetřil jste mi zraněni, abyste mě mohl zabít, Stokvene?"

„Ne," odpověděl ten starší.

Estraven se zeptal: „Jak si mám vyložit, že vy, lord ze Stoku, jste sám tady na sporném území?"

„Chodím sem často," odpověděl Stokven.

Nahmatal mladíkův tep a zkusil, jestli nemá horečku, a na zlomek vteřiny položil svou dlaň na Estravenovu; a prst vedle prstu se ty dvě ruce shodovaly jako dvě ruce jednoho člověka.

„Jsme úhlavní nepřátelé," prohlásil Stokven.

Estraven odpověděl: „Jsme úhlavní nepřátelé, přestože jsem vás nikdy neviděl."

Stokven odvrátil hlavu. „Jednou, hodně dávno, jsem vás viděl," řekl. „Kéž by mezi našimi domy zavládl mír!"

Estraven navázal: „Odpřísáhnu vám mír."

Tak také přisahali a potom už nepromluvili a poraněný muž spal. Ráno už tam Stokven nebyl, ale družina z vesnice Ebos přišla k domku a odvezla Estravena domů do Estre. Nikdo už se neodvážil odporovat starcově poslední vůli, stvrzené krvi tři lidí na ledu jezera; a když Sorve zemřel, Therem se stal lordem Estre. Do roka ten vleklý spor urovnal tak, že se vzdal poloviny sporných území ve prospěch panství Stok. Za to a za zavraždění svých krbových bratří se mu dostalo přízviska Estraven zrádce. Přesto však se jeho jméno, Therem, stále dává dětem tohoto panství.

Dalšího dne hodně pozdě dopoledne, právě když jsem dojedl snídani, kterou mi přinesli do mého bytu v Shusgisově domě, vyloudil domácí telefon něco jako zdvořilé zamečení. Zvedl jsem ho a ozvala se karhidština: „Tady je Therem Hatih. Mohu nahoru?"

„Prosím."

Byl jsem rád, že budu mít tohle setkáni tak brzy za sebou. Bylo nabíledni, že mezi mnou a Estravenem nemůže existovat žádný přijatelný vztah. I když jeho exil a nepřízeň osudu alespoň nepřímo padaly na mou hlavu, nemohl jsem za to nést žádnou zodpovědnost, necítil jsem žádnou racionální vinu; v Erhenrangu mi dost dobře neobjasnil ani své činy, ani své motivy, a já mu nemohu důvěřovat. Škoda jen že existuje nějaká propojenost mezi ním a těmito Orgoťany, kteří mě, abych tak řekl, přijali mezi sebe. Jeho přítomnost mi byla nemilá a komplikovala situaci.

Jeden z mnoha zaměstnanců domu ho uvedl do pokoje. Nabídl jsem mu velkou čalouněnou židli, aby se posadil, a zeptal jsem se ho, jestli si dá pivo. Odmítl. V jeho chování nebyly rozpaky – po nějaké nesmělosti, pokud vůbec někdy nesmělý byl, nebylo ani památky – byla v něm zdrženlivost: váhavost, rezervovanost.

„První skutečný sníh," začal, a protože zachytil můj pohled na okno zatažené těžkým závěsem, dodal: „Vy jste se ještě nepodíval ven?"

Podíval jsem se a viděl jsem, jak na ulici víří hustý sníh, jak ho lehký vítr vynáší nad obílené střechy. Byl Odarhad Gor, 17. den prvního podzimního měsíce. „To si přispíšil," řekl jsem a podlehl na chviličku kouzlu sněhu.

„Letos předpovídají tuhou zimu."

Závěsy jsem už nechal roztažené. Matné stejnoměrné světlo zvenku mu dopadalo na tmavý obličej. Vypadal starší. Od té doby, co jsem se s ním naposledy viděl v Červeném rohovém domě paláce v Erhenrangu, prožil určitě krušné časy.

„Tady je to, co vám mám předat," podal jsem mu baliček s penězi obalený kůži. Nachystal jsem ho na stůl hned po jeho telefonátu. Vzal ho a obřadně mi děkoval. Já jsem se neposadil. Po chvilce se zvedl, baliček stále držel v rukou.

Trochu mě svědilo svědomí, ale nepoškrábal jsem si ho. Chtěl jsem ho odradit od případných dalších návštěv. Smůla, že to bylo pro něho ponižující.

Zpříma na mě pohleděl. Byl samozřejmě menší než já, podsaditý, měl krátké nohy, nebyl ani tak vysoký jako většina žen mé rasy. Ale když se na mě podíval, nepřipadalo mi, že by se musel dívat nahoru. Naše oči se nesetkaly. S předstíraným zájmem jsem si začal prohlížet rádio, které stálo na stole.

„Nevěřte všemu, co tady z tohoto rádia uslyšíte," upozornil mě milým tónem. „Mám však pocit, že tady v Mishnory vám bude zapotřebí informace a rady."

„Zdá se, že je tady rada lidí ochotných mi je poskytnout."

„A v množství je bezpečí, to máte na mysli? Deset vzbuzuje větši důvěru než jeden. Promiňte, neměl bych mluvit karhidsky, zapomněl jsem se." Přešel do orgotštiny: „Vyhnanci by nikdy neměli mluvit svou mateřštinou; hořkne jim v ústech. A tato řeč se podle mě hodí ke zrádci lépe; odkapává člověku ze zubů jako cukrový sirup. Pane Aii, mám právo vám poděkovat. Prokázal jste službu mně i mému dávnému příteli a kemmerovi Ashovi Forethovi a jeho i svým jménem využívám toho práva. Mé diky mají podobu rady." Zarazil se; já jsem neříkal nic. Takové projevy zdvořilosti, promyšlené a úsporně, mu nebyly vlastní, nikdy jsem je u něho nezažil a neměl jsem tušení, co znamenají. Pokračoval: „V Mishnory jste něčím, čím jste v Erhenrangu nebyl. Tam přiznali, že jste; tady řeknou, že nejste. Jste nástrojem politické frakce. Chci vám poradit, abyste si dával pozor, jak jim dovolíte, aby vaší osoby využili. Chci vám poradit, abyste si zjistil, co to ta nepřátelská frakce je, co je to za lidi, a nedovolil jim využít vaší osoby, protože jí nevyužijí správně."

Skončil. Pravě jsem ho chtěl požádat, aby byl konkrétnější, ale on už jen dodal: „Na shledanou, pane Aii," otočil se a odešel. Stál jsem jako solný sloup. Ten člověk byl jako elektrický šok – nemáš se čeho chytit a nevíš, co tě praštilo.

Pokazil pochopitelně atmosféru poklidného sebeuspokojení, ve které jsem předtím pojídal snídani. Přešel jsem k úzkému oknu a vyhlédl ven. Už nesněžilo tak hustě. Sníh se nádherně snášel v bílých chomáčích, jako když v zahradách u nás doma opadávají květy třešní, když zelenými svahy Borlandu, kde jsem se narodil, zafouká jarní vítr: Země, teplá Země, kde jsou na jaře stromy obsypané květy. V tu ránu se mně strašně zastesklo po domově a přepadla mě sklíčenost. Dva roky jsem prožil na této zatracené planetě a začala třetí zima, aniž se vůbec dostal ke slovu podzim – měsíce a měsíce nepolevující zimy, plískanic, ledu, větru, deště, sněhu, zimy, zimy uvnitř, zimy venku, zimy na kost, do morku kosti. A celou tu dobu sám, cizinec, izolovaný, ani jediná duše, které bych mohl důyěřovat. Chudáčku Genly, rozpláčeme se? Viděl jsem, jak Estraven vyšel z domu na ulici pode mnou, tmavá postava, která shora vypadala ještě menší než ve skutečnosti, na neurčité bělošedi sněhu. Rozhlédl se, upravil si volný pás na hiebu – neměl na sobě kabát. Dal se do kroku, jeho chůzi se nedala upřít jistá elegance a energičnost a v té chvíli budila jeho hbitost zdání, že je jediným živým tvorem v celém Mishnory.

Znovu jsem se zadíval do vyhřátého pokoje. Vše, co tam mělo sloužit k zútulnění, postrádalo jiskru a vzdušnost, kamínka, čalouněné židle, postel zavalená kožešinami, koberce, záclony, závěsy, přehozy.

Oblékl jsem si zimní kabát a šel jsem se projít, v mizerné náladě, po tom mizerném světě.

Ten den jsem měl obědvat s komensaly Obslem a Yegeym a dalšími lidmi, se kterými jsem se seznámil předcházejícího večera, a měl jsem být představen dalším, které jsem ještě neznal. Oběd mívá obvykle podobu švédského stolu a jí se vestoje, snad proto, aby člověk neměl pocit, že proseděl celý den u stolu. Tentokrát však pojali oběd velmi formálně, přichystali místa u stolu a bufet se prohýbal, osmnáct či dvacet teplých a studených jídel, většinou různě upravená subi vejce a chlebová jablka. Obsle si u servírovacího stolku nakládal na talíř subi vejce osmažená v těstíčku, a než uplatnil konverzační tabu, prohodil směrem ke mně: „Pro vaši informaci, člověk jménem Mersen je špión z Erhenrangu a Gaum je agent Sarfu a nijak se tím netají." Tvářil se, jako by jen nezávazně konverzoval, rozesmál se, jako bych mu nějak vtipně odpověděl, a posunul se dál k nakládanému lososu.

Neměl jsem tušení, co je to Sarf.

Právě když se lidé začali usazovat ke stolu, vešel nějaký mladík a mluvil s Yegeym, našim hostitelem, a ten se pak obrátil k nám. „Zpráva z Karhide," prohlásil. „Králi Argavenovi se dnes ráno narodilo dítě a do hodiny zemřelo."