A nyní král stoupá po můstku ze syrových desek, který vede z plošiny nahoru k oblouku, jehož nespojené pilíře se tyčí nad královským majestátem a přístavištěm a řekou. Jak vystupuje vzhůru, lidské moře se pohne a davem mohutně zašumí: „Argaven!" Nijak na to nereaguje. Ani žádnou reakci nečekají. Disharmonické zahřmění gossiworů; konec. Ticho. Slunce svítí na město, řeku, davy lidi a krále. Dole zednici uvedli do chodu elektrickou zdviž, a zatímco král stoupá vzhůru, vznáší se kolem něho nahoru klenák, je umístěn a posazen téměř nehlučně, ačkoli jde o obří tunový blok, do mezery mezi dvěma pilíři a rázem je z nich jedna jediná věc -oblouk. Jeden zedník očekává krále nahoře na lešení s kbelíkem a lžící. Všichni ostatní dělníci obsypali jako hejna much provazové žebříky a spouštějí se po nich dolů. Král a zedník poklekají na kousku bedněni, vysoko mezi řekou a sluncem. Král bere zednickou lžíci a začíná nanášet maltu do dlouhých spojů klenáku. Ne že by se jen naoko dotýkal zdiva a hned předával lžíci zedníkovi, dává se skutečně systematicky do práce. Používá beton, který je narůžovělý, na rozdíl od všeho ostatního, dosud použitého; pět či deset minut pozoruji to kmitáni včelího krále a pak se ptám člověka vlevo ode mne: „To se klenáky vždycky usazuji do červeného betonu?" Neboť tatáž barva bije do očí kolem klenáku každého oblouku Starého mostu, který se nádherně vypíná nad řekou kus od tohoto oblouku.

Ten muž si utírá pot z tmavého čela – když už jsem použil slovo muž, tak u něho zůstanu – a odpovídá: „V době,dávno-před se klenák vždycky zasazoval do malty z pomletých kostí smíchaných s krví. Z lidských kosti, lidské krve. Víte, bez krevního pojiva by oblouk nedržel. V současnosti používáme krev zvířat."

Takto mluví často, upřímně a přesto opatrně, ironicky, jako by měl pořád na paměti, že já se na svět dívám a posuzuji ho jako cizinec: tyhle ohledy jsou cosi výjimečného u rasy tak odlišné a u člověka takového postavení. Je jedním z nejmocnějších lidí v zemi;

nevím jistě, co by mohla být přesná historická obdoba jeho funkce, vezír či ministerský předseda nebo třeba poradce; karhidský výraz pro jeho funkci v překladu znamená královo ucho. Je lordem panství a lordem království, iniciátorem velkých událostí. Jmenuje se Therem Harth rem ir Estraven.

Zdá se, že král je hotov, a to mě těší; jenže on se po pavučině z desek protáhne pod klenbou na druhou stranu klenáku, který konec konců opravdu má dvě strany. Karhidané nejsou netrpěliví, netrpělivost je tam něco nepatřičného. Zdaleka však nejsou neteční; je to u nich jakási zatvrzelost a houževnatost. Omítání spojů zkrátka dokončí. Davy na nábřeží Sess spokojeně pozoruji krále, já se ale nudím a je mi horko. Nikdy mi tady na Zimní planetě nebylo horko a taky už nikdy nebude; přesto se mi nedaří tuhle událost plně docenit. Jsem totiž navlečený do doby ledové a ne do slunce, mám na sobě vrstvy a vrstvy oblečení, přírodní vlákna, umělá vlákna, kožešiny, kůži, masivní brnění proti chladu, uvnitř něhož teď vadnu jako list ředkvičky. Jen tak z dlouhé chvíle si prohlížím davy a taky další účastníky průvodu, rozestavené na plošině. Transparenty jejich panství a klanů nehnuto visí a září na slunci a já se z nudy Estravena vyptávám, co je to tady za transparent a co ten a tamten. Zná všechny, na které se ho ptám, ačkoli jsou jich stovky, některé ze vzdálených panství, krbů a kmenů Bouřkové hranice Pering a Kermu.

„Já jsem taky z Kermu," říká, když obdivuji jeho vědomosti. No, a mám to v popisu práce znát všechna panství. Ony tvoří Karhide. Vládnout této zemi znamená vládnout jejím lordům. Ne že by to tak někdy fungovalo. Znáte rčení: Karhide není země, Karhide je rodinné hašteření Neznal jsem ho a mám podezření, že si ho Estraven vymyslel; má to jeho punc.

V té chvíli si k němu razí cestu další člen kyorremy, horní komory parlamentu, v jejímž čele Estraven stoji, a dává se s ním do řeči. Je to králův bratranec Pemmer Harge rem ir Tibe. Je ho sotva slyšet, když s Estravenem mluví, v jeho postoji je cosi povýšeného, každou chvíli se pousměje. Estraven se potí, slunce ho rozehřívá jako led, zůstává však jako led chladný a uhlazený a na Tibův šepot odpovídá nahlas a se samozřejmou zdvořilosti, takže ten druhý vypadá trochu jako hlupák. Sleduji krále, jak nahazuje maltu, a přitom poslouchám, ale nerozumím ničemu, vycítím jen nevraživost, která panuje mezi Tibem 9. Estravenem. Mne se to ovšem nijak netýká, prostě mě zajímá chování těchto lidí, kteří ve starém slova smyslu vládnou zemi, kteří řídí osudy dvaceti miliónů jiných lidí. Pojetí moci se na Ekumenu ubíralo jiným směrem, moč se změnila v něco tak citlivého a složitého, že jen citlivý pozorovatel je schopen ji registrovat; tady je moc stále omezená, stále viditelná. Například u Estravena člověk cítí, že jeho moc je umocněním jeho povahy; nemůže udělat prázdné gesto nebo pronést slovo, které nikdo neposlouchá. Ví to a vědomí toho mu dodává opravdovosti větší, než je běžná u většiny lidí: solidnosti, ryzosti, ušlechtilosti. Nic nemá větši úspěch než úspěch samotný. Nemám k Estravenovi důvěru, jeho motivy jsou pořád záhadné; nemám ho moc v lásce. A přece ctím jeho autoritu stejně samozřejmě, jako vnímám a ctím sluneční teplo.

Právě tím jsem se zaobíral, když slunce na obloze zmizelo za mraky, které se zatím nakupily, obloha se zatáhla a zanedlouho se proti proudu řeky přehnala nijak hustá, ale vydatná dešťová přeháňka, a pokropila i zástupy lidí na nábřeží. V okamžiku, kdy král sestupuje po dřevěném můstku, slunce vykoukne naposledy, takže na moment se proti bouřkově temnému jihu zářivě a ostře rýsuje jeho bílá postava a velký mostní oblouk. Mračna se spojují. Studený vítr sviští ulici K přístavu a paláci, řeka šedne, stromy na nábřeží se chvějí. Je po průvodu. Půl hodiny nato sněží.

Poté co se královo auto rozjelo ulicí K přístavu a paláci a lidé se začali rozcházet, připomínajíce mořské kamínky, do kterých se opřela přílivová vlna, otočil se Estraven znovu ke mně a zeptal se:

„Povečeřel byste dnes se mnou, pane Aii?" Přijal jsem, spíše překvapen než potěšen. V posledních šesti či osmi měsících pro mě Estraven udělal hodně, ale neočekával jsem a ani si nepřál takový projev osobní přízně, jako je pozvání k němu domů. Harge em ir Tibe stál pořád ještě blízko, na doslech, a měl jsem dojem, že to měl slyšet. Tento spíše ženský manévr mě tak rozčilil, že jsem zmizel z plošiny a ztratil se v houfu lidí. Aby se mi to podařilo, musel jsem se mírně shrbit a skrčit. Nejsem o moc větši, než je gethenský průměr, ale v davu lidí rozdíl bije nejvíc do očí. To je on, podívejte, tam je ten vyslanec. Jistěže to patřilo k mé práci, ale jak ubíhal čas, právě tohle mi situaci ztěžovalo, ne ulehčovalo; čím dál častěji jsem zatoužil po anonymitě, po splynutí s ostatními. Úpěnlivě jsem si přál být jako oni.

V Pivovarské ulici jsem minul několik domů a zabočil ke svému příbytku a najednou, když dav lidí prořidl, jsem zjistil, že vedle mne jde Tibe.

„Ten dnešek neměl chybu," prohodil králův bratranec a usmál se na mě. Na žlutém obličeji, protkaném drobnými jemnými vráskami, přestože nebyl starý, se ukázaly dlouhé čisté žluté zuby a zase zmizely.

„To by mohlo být dobré znamení pro úspěšnou budoucnost přístavu," odpověděl jsem mu.

„Ano, ovšem." Zase zuby.

„Slavnost usazeni klenáku je úchvatná."

„Ano, ovšem. Pochází z doby,dávno-před. Ale to vše vám lord Estraven bezpochyby vysvětlil.'

„Lord Estraven je velmi laskavý."

Snažil jsem se mluvit věcně a neutrálně, přesto však vše, co jsem řekl, vyznívalo jakoby dvojsmyslně.

„Ovšem, velmi laskavý," navázal Tibe. „Lord Estraven je známý svou úslužností k cizincům." Zase se zasmál a připadalo mi, že každý zub má skrytý význam, dva, několik, dvaatřicet různých významů.

„Málokterý cizinec je takový cizinec jako já, lorde Tibe. Jsem velmi vděčný za každou laskavost."

„Ano, ovšem. Ano, ovšem. A vděk je ušlechtilý a vzácný cit, opěvovaný básníky. Vzácný především tady v Erhenrangu, nepochybně proto, že je nepraktický. Žijeme v drsné době, v nevděčné době. Už to není, co to bývalo za našich dědů, nezdá se vám?"