„Já k tomu můžu těžko co říct, pane, ale stejné stesky jsem slyšel i na jiných světech."

Tibe na mě chvíli zíral, jako by u mě právě odhaloval pomatenost. Pak ukázal dlouhé žluté zuby. „Aha, vlastně! No ovšem! Pořád zapomínám, že pocházíte z jiné planety. A to je přirozeně skutečnost, na kterou vy sotva kdy zapomenete. I když život tady v Erhenrangu by byl pro vás nepochybně jednodušší a bezpečnější, kdyby se vám na to zapomenout podařilo. Ano, ovšem! Tady mám auto, nechal jsem ho tady v ústrani. Rád bych vám nabídl, že vás zavezu na váš ostrov, ale musím se této pocty vzdát, protože mám být za chviličku v královském domě a chudí příbuzní musí být dochvilní, jak se říká, že? Ano, ovšem!" domluvil králův bratranec, a to už nastupoval do malého černého elektromobilu, přes rameno se na mě zazubil, oči skryté za síťovinou vrásek.

Já jsem se vydal pěšky ke svému ostrovu. *)

Teď když už roztál poslední sníh, objevila se přední zahrada a zimní schody tři metry nad zemí se na několik měsíců utěsnily, než se vrátí podzim a hluboký sníh. Kousek ode mne, na zahradě vedle domu, v blátě a ledu a svěžím, hebkém, bujném jarním porostu stála mladá dvojice zabraná do hovoru. Drželi se pravou rukou. Byli v první fázi kemmeru. Kolem nich tančily velké lehounké sněhové vločky a oni stáli bosí na zmrzlém blátě, ruce sevřené, oči jen jeden pro druhého. Jaro na Zimní planetě.

Poobědval jsem na svém ostrově, a když gongy na věži Remmy odbíjely Čtvrtou hodinu, byl jsem v paláci připraven k večeři. Karhidané mají čtyři pořádná jídla za den, snídani, přesnídávku, oběd, večeři, a mezi těmito jídly ještě hojně uždibují. Na Zimní planetě nejsou žádní velcí živočichové skýtající maso a žádné produkty savců, jako mléko, máslo nebo sýr; jediné potraviny s vysokým obsahem bílkovin a uhlohydrátů jsou různé druhy vajec, ryb, ořechů a hainského obili. Neplnohodnotná strava v drsném podnebí, člověk musí tudíž energii často doplňovat. Zvykl jsem si jíst každých pár minut, tak mi to aspoň připadá. Až později toho roku jsem poznal, že Getheňané zdokonalili nejen techniku plynulého přisunu jídla, ale i neomezeného hladovění.

Sníh pořád padal, taková mírná jarní fujavice, mnohem příjemnější než ten oblevový déšť, který se nelítostně spustil předtím. Poklidnou a bledou tmou chumelenice jsem si vykračoval k paláci a areálem paláce a přitom jsem jen jednou zabloudil. Erhenrangský palác je vlastně vnitřní město, opevněná změť paláců, věží, zahrad, nádvoří, klášterů, zastřešených mostů, nekrytých zákopových chodeb, lesíků, pevnosti s žaláři, dílo staletí paranoie zuřící ve velkém. Nad tím vším se tyčí důmyslně vybudované pochmurné červené zdi královského domu, který, ač je nepřetržitě v provozu, není obydlen nikým jiným, než králem. Všichni ostatní, služebnictvo, další zaměstnanci, lordi, ministři, členové parlamentu, stráže a tak dále, spí v nějakém jiném paláci, pevnosti, tvrzi, kasárnách či jiném obydli uvnitř hradeb. Estraven bydlel na znamení nejvyšší královy přízně v Rohovém červeném domě, postaveném před 440 lety pro Harmese, milovaného kemmera Emrana III., jehož krása se dodnes opěvuje a kterého najatí lidé z Vnitrozemní frakce unesli, zohavili a dohnali k šílenství. Emran III. zemřel o čtyřicet let později a až do své smrti se mstil na své nešťastné zemi: Emran Osudem stíhaný. Hrůznost té tragédie časem vyprchala a na kamenech a stínech v domě už ulpívá jen jistý nádech melancholie a zpupnosti. Zahrada byla malá a obehnaná zídkou; nad kamenitým jezírkem se skláněly seremy. V mdlých paprscích světla z oken domu jsem viděl, jak na tmavou hladinu dopadají sněhové vločky spolu s bílými nitkovitými výtrusy stromů. Estraven stál venku v zimě s holou hlavou a bez kabátu a čekal na mě a pozoroval sníh a semínka, mlčky a bez přestání se snášející večerem k zemi. Potichu mě pozdravil a zavedl mě do domu. Žádní další hosté tam nebyli.

Pozastavil jsem se nad tím, ale šli jsme rovnou ke stolu a u jídla se o takových věcech nehodí mluvit; a kromě toho jsem se už zase pozastavoval nad něčím jiným – nad jídlem, které bylo výborné, dokonce i ta věčná chlebová jablka doznala změny z rukou kuchaře, jehož umění jsem upřímně vychvaloval. Po večeři jsme u ohně popíjeli horké pivo. Ve světě, kde na prostřeném stole běžně nacházíte věcičku na lámání ledu, který se vám mezi dvěma doušky utvoří ve skleničce, je horké pivo vskutku nápoj, který oceníte.

U stolu Estraven přívětivě konverzoval; teď, když jsme seděli každý na opačné straně krbu, mlčel. Přestože jsem byl na Zimní planetě už skoro dva roky, zdaleka jsem nebyl schopen pohlížet na obyvatele této planety jejich vlastníma očima. Snažil jsem se, ale výsledkem mého úsilí bylo, že jsem v Getheňanech vědomě hledal napřed muže, potom ženu, vnucoval jsem jim zkrátka tyhle škatulky, tak bezvýznamné pro jejich přirozenost a tak podstatné pro moji. Jak jsem tak usrkával z kouřícího nakyslého piva, uvažoval jsem, že u stolu se Estraven choval vyloženě žensky, byl okouzlující, taktní, povrchní, svůdný a vynalézavý. Že by to byla tahle vláčná a něžná zženštilost, co se mi na něm nezamlouvalo a vzbuzovalo mou nedůvěru? Nebylo totiž možné tuto snědou ironickou vlivnou bytost ve tmě prozářené ohněm považovat za ženu; jenže kdykoli jsem se v něm snažil najít muže, měl jsem pocit klamu a podvodu: z jeho strany, nebo v mém vlastním přístupu k němu? Měl klidný a poměrně zvučný hlas, nikoli však hluboký, ani ne mužský, ale ani ne ženský… ale co vlastně říkal?

„Je mi líto," říkal, „že jsem tak dlouho musel odkládat to potěšeni mít vás ve svém domě; ale zato jsem alespoň rád, že už mezi námi neexistuje vztah záštity či patronátu."

Na moment mě to zmátlo. Až dosud byl samozřejmě u dvora mým patronem a ochráncem. Chce tím říct, že audience u krále, kterou mi na zítřek zařídil, mě vynese na jeho úroveň? „Myslím, že vám dobře nerozumím," řekl jsem.

Zjevně byl taky zmatený, a neodpovídal. Konečně promluvil:

„To, že jste tady…, chápete, že už samozřejmě s králem nejednám za vás."

Mluvil, jako by se styděl za mne, ne za sebe. Je nad slunce jasnější, že to, že mě pozval a že já jsem pozváni přijal, mělo svůj význam, který jsem nepostřehl. Já jsem však selhal proto, že jsem se nevyznal ve způsobech chování, zatímco on selhal v otázce mravní. Nejdřív mě napadlo, že jsem se celou dobu nemýlil, když jsem Estravenovi nevěřil. Nebyl pouze vynalézavý a pouze vlivný, nebylo na něho spolehnutí. Celé dlouhé měsíce v Erhenrangu to byl právě on, kdo mi naslouchal, kdo odpovídal na moje otázky, kdo posílal lékaře a technické odborníky, aby ověřili zvláštnosti stavby mého těla a mé lodi, kdo mě představoval lidem, s kterými jsem se potřeboval seznámit, kdo postupně docílil toho, že mě uznali za tajemného vyslance, který má být přijat králem, zatímco po prvním roce svého pobytu jsem tu byl považován za nestvůru s bujnou fantazií. A teď když mě dostal až do těchto nebezpečných výšin, zničehonic prostě ohlásí, že se své podpory zříká.

„Vedl jste mě k tomu, že se na vás mohu spolehnout…"

„To byla právě chyba."

„Chcete říct, že jste sice zařídil tu audienci, ale už jste pak s králem nemluvil ve prospěch mé mise, jak jste – " Měl jsem dost rozumu, že jsem se zarazil před ‚slíbil’.

„Já nemohu."

To mě rozčililo, ale na něm jsem nepozoroval ani rozčilení, ani náznak omluvy.

„Můžete mi, prosím vás, říct proč?"

Chvíli neříkal nic a potom kývl: „Ano," a znovu se odmlčel. Během té pauzy se mi zazdálo, že by nějaký pošetilý a bezbranný cizinec asi neměl vymáhat důvody na ministerském předsedovi království, zvláště když nerozumí a zřejmě nikdy rozumět nebude, na čem v tom království spočívá moc a jak funguje vláda. Určitě je za tím vším shifgrethor – prestiž, dobré jméno, postavení, vztah založený na vědomí vlastni důstojnosti, tento nepřeložitelný a všemu nadřazený princip společenské vážnosti tady v Karhide a u všech civilizaci Gethenu. Jestli tomu tak opravdu je, nepochopím to.